Pár měsíců před covidovou apokalypsou oslovil někdejší kytarista a zpěvák King Crimson Adrian Belew mistra zakladatele Roberta Frippa k možnému koncertnímu reunionu triády alb z počátku 80. let Discipline (1981), Beat (1982) a Three of a Perfect Pair (1984). Požehnání dostal. Fripp se nerad vrací. Ani tehdejší bubeník Bill Bruford nehodlal brouzdat řekou s odplynulou vodou. Jediný z bývalých spoluválečníků té doby, těch alb, kterými dali řádně na prdel všem novovlnařům, na projekt kývl stále mladý, takřka osmdesátiletý basácký génius Tony Levin. Pak už si při poslechu jen říkáte: šmarjá, ten Belew snad od propuštění z King Crimson musel celé dny měsíce roky třicet let doma jen dřít, trénovat, zkoušet nové barvy… a bubeník tady hraje až variačněji než Bruford! Nikoli, tvrdě rockové virtuózní kytarové party jede Steve Vai a vpravdě hudebně-rozeklaně i hustě dusné/dusavé rytmy bubnuje jeden z nejchytřejších současných bicáků světa Danny Carey (Tool).
Ani náhodou tu nejsou předkládány jakési crimsonské covery. Kapela ty kusy využívá na prazákladech a překlápí je do takřka nových útvarů. V The Sheltering Sky Vai, Carey, Levin i Belew jedou velmi uvolněnou freerockovou variaci. Při nářezu Sleepless mi skákaly rybky z akvária! Tony Levin jako by nepřijímal fyzikální zákony živého tvora v prolnutí s neživou matérií, rozuměj baskytarou, stejně tak zbytek bandu. Co tu tropí Carey na bicí, je sluchem nepolapitelné. Jak všechno změní v ikonické Matte Kudasai, v níž bubnuje šolíchavě jazzově až skoro pod hranicí slyšitelnosti, pak hned roztříští v následné Elephant Talk. Nářez. Klouzavá i beglajtová Belewova kytara funkuje, Steve Vai řeže a kvílí stoprstová mikrosóla, Levin basou hutní, až hanba. Three of a Perfect Pair šlape líp než na onom víc než čtyřicet let starém albu. Danny Carey si do ní vymyslel protiryrmy, čímž stvořil neurózu vyššího kalibru. Improvizacemi propojené Indiscipline a Red rozjařených muzikantů zavrcholí totální divočinou Thela Hun Ginjeet.