„Nahrávka obsahuje jedenáct autorských písní o tichu, o návratu k sobě a o odvaze začít znovu,“ toť trefná anonce alba Bílo, které dělí deset let od předchozího titulu O Tobje (2015). Je dobře, že Beata Bocek našla po „deseti letech života plného cestování mezi Českým Těšínem a Stockholmem, prvních krůčků tří krásných ratolestí a koncertování, jak to jen šlo, či spíše nešlo“, energii natočit novou desku. Hudba je to čirá a přesvědčivá jako na předchozích albech. Což myslím obrazně, ale pokud bychom vzali onu čirost doslova, vlastně je nahrávka co do aranžmá ještě průzračnější. Písničkářka si tentokrát vystačila téměř sama, jen v písních In My Time a O Marii přispěchal na pomoc Jan Běťák s houslemi, které se zvláště krásně prolínají vrstveným vícehlasem druhé jmenované balady. A náladu závěrečné skladby Pogodzenie na Wielkanoc svátečně povznesou chrámové varhany Martina Jakubíčka.
„Vystačila sama“ neznamená, že slyšíme jen písničkářku s akordeonem, akustickou kytarou či ukulele. Jak bylo naznačeno, místy si Bocek nazpívala pomocí looperu celý chorál, jinde přidala „rytmy vytloukávané do všelijakých ozvučnic, které byly po ruce“. Dojem průzračnosti si ale neprotiřečí s plností aranžmá, protože ani nota tu nepůsobí nadbytečně. Sólová nahrávka také neznamená, že by byla porušena kontinuita s předchozími deskami. Tu zaručuje nejen hlas, ale hlavně rukopis písničkářky. Třeba i to, jak přirozeně působí v případě Beaty Bocek střídání jazyků, plynulé přecházení mezi polštinou, češtinou, slezským dialektem, angličtinou a něčím, co zní v písní Tamti jaksi skandinávsky, ale jak autorka prozradila, jde o plynnou „svojštinu“. Fonetický „jazyk“, který si zpěvačka prostě vymyslela. Se stejnou samozřejmostí a hladkostí vdechuje do písní folklorní inspirace (Ryby milcza, Zelené zaselam…).
Lze si jen přát, aby byl návrat Beaty Bocek na scénu trvalejší. Ale kdyby ne, Bílo patří k těm nahrávkám, ke kterým se dá dlouho s chutí vracet.