Beatu Hlavenkovou snad představovat netřeba, dodejme jen, že její vskutku široký autorský záběr nikterak neomezuje její invenci a ochotu, ba potřebu hledat stále nové cesty, ani nepoznamenává výsledky jejích snah. A za zkratkou HRTL se skrývá producent Leoš Hort se svými modulárními syntezátory, Hlavenková obsluhuje akustický klavír i další klávesy. Šest skladeb, dvě delší (osm + dvanáct minut) nabízí dostačující představu o propojení obou hráčů, přičemž úvodní Number Four byla nahrána živě na Bořislavce, živá je i Laurea (festival Space X), v celkovém kontextu alba to přitom v podstatě nehraje roli, nepoznáme, nakolik jde o improvizaci či ne, tak je hudba bezešvá, jednotlivé vstupy se drží v řádu té či oné skladby. Studiové příspěvky byly nahrány v letech 2023–2025. Již tak bohaté zvukové možnosti rozšířili zajímaví hosté, ve skladbě Faqúentior Luprtú slyšíme ukázkově trumpetistu Oskara Töröka. Skladba začíná jakýmsi zlověstným hukotem, ovšem záhy do hry vstupuje víceméně lyrizující Török, a také lehké akordy elektrického piána, a nebýt narůstajícího elektronického, trochu junglového tepu, vybavoval by se Davis a jeho In a Silent Way. O mistrovství všech svědčí i to, že navzdory střídmější faktuře nahrávka nenudí, stále se něco děje. Török není jediným hostem, ve skladbě Chromoskop slyšíme výtvarníka Daniela Vlčka, autora obalu – zde „hraje“ na stejnojmenný skener, jímž snímá své výtvarné dílo a jeho barevné spektrum převádí do sinusových tónů. Ovšem žádná hračička, ale smysluplný zvukový zdroj – hudba se pak převaluje ve vlnách, do nichž jsou vmíchány všechny stopy. V Území nikoho dojde i na Beatin zpěv, zpočátku lehce prohnaný efekty, opět slyšíme elektronický spodek, příjemná elektropopová píseň by přitom klidně mohla znít v rozhlase, ale nebude. Bohužel… Laurea začíná klidnou impresionistickou náladou klavíru a decentní elektroniky a té se drží krásných rozjímavých pět minut. Závěrečný Floexův tříminutový remix skladby Faqúentior Luprtú ořezal základy, ponechal někdy junglový spodek a přidal vlastní klarinet, suplující zde Törökovu trumpetu. Celkově: velice vydařená, veskrze vzrušující spolupráce, a to i naživo!
Pak je tu pár prkotin. Lady Godiva by se i podle Cambridge Dictionary měla jednoznačně vyslovovat „Godajva“. Ale co my víme, výslovnost středověké angličtiny prý byla bližší psané formě jazyka. A u nás se holt zažilo v písni Jana Buriana ono „di“ a nevadí, že trochu tahá za uši.
Nahrávka ze Strnadovského mlýna je každopádně nejen trvanlivým suvenýrem z koncertu, ale především lákavou pozvánkou na ty další.