Vydávat tři alba prakticky zároveň, to vypadá jako přímá a rychlá cesta k vyhoření nebo alespoň menšímu kolapsu. Ale kdepak, Beata působí v cílové rovince pracovního maratonu jako vždy vitálně a pozitivně, i když o vyčerpání se v rozhovoru zmíní. „Jen se to tak sešlo,“ konstatuje k souběhu tří odlišných titulů: desky Tralalaureát natočené v duu s hráčem na modulární syntezátor Leošem Hortem alias Hrtl, písňovému cyklu Monodie 2.0, do kterého zapojila další dva zpěváky či smyčcové kvarteto, a nahrávce koncertu se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, pojmenované Radost. A radost z tvorby jí zjevně nechybí. V rozhovoru se navíc dozvíte, že i výtvarné dílo dokáže generovat hudbu nebo co si Beata myslí o symfonických křovinářích či nadužívání looperu.
Předpokládám, že z hlediska pracovního vytížení i propagace dost nepraktické vydání tří desek najednou nebyl záměr. Nebo ano?
Rozhodně nebyl, spíš se všechno takhle sešlo. S Leošem Hortem, vystupujícím pod jménem Hrtl, spolupracujeme asi tři roky a už delší dobu jsme si říkali, že bychom měli něco vydat. Ale nestihli jsme to ani minulý podzim, ani letos na jaře, desku se prostě podařilo dotáhnout až nyní. Paralelně probíhala komunikace, zda publikovat záznam koncertu se SOČRem, který proběhl 11. dubna 2024 (původní název symfonického pásma zněl Dobrý den, noci, recenze vystoupení vyšla v UNI 8/2024, pozn. aut.). Také jsem měla před rokem na festivalu Lípa Musica premiéru projektu Monodie 2.0. A letos na jaře jsme spolu s Martinem Prokešem, zpěvákem a ředitelem festivalu, který do projektu nejen vložil finance, ale stojí za jeho zrodem jako hybatel, Monodie 2.0 ve studiu natočili. Podařilo se navíc domluvit s americkým labelem PARMA Recordings, který má celosvětovou distribuci přes Naxos, že nahrávku vezme pod sebe.
Je také pravda, že jsem čtyři roky nic nevydala. Tedy kromě jednoho singlu a toho, že jsem dala ven soundtrack k filmu Dukla 61. Neznamená to ale, že jsem nic nedělala, asi proto se vše takhle najednou sešlo. A když už se finalizace nahrávek potkala ve stejném čase, rozhodla jsem se vše vydat co nejdříve, aby projekty nabraly nějakou dynamiku a směr a mohly se třeba hrát živě. Říkala jsem si, že to zvládnu, a teď jsem trochu na pokraji sil. (smích) Řeším spoustu věcí včetně editací, kontrol mixů a masteru, obalu, hledání grafiků… Pro obal desky Monodie 2.0 se mi podařilo domluvit s Nadačním fondem Adrieny Šimotové a Jiřího Johna, konkrétně s kurátorem Pavlem Brunclíkem, že budu mít k dispozici kovovou matrici díla Adrieny Šimotové. Spočítala jsem, že na přípravě alb jednám a spolupracuji s asi třiceti lidmi. Je docela náročné udržet to všechno v hlavě.
Zkrátka, neměla jsem žádný megalomanský plán vydat tři desky najednou, k čemuž mi Michal Rataj napsal vtipný mail: „Beato, není to málo?“ Nedoporučuji! (smích)
NÁROČNÁ RADOST
Podnět k albu Radost, tedy záznamu koncertu se SOČRem, přišel od vydavatele, což je Radioservis?
Impuls, že by se záznam koncertu mohl vydat, vyšel ze setkání s ředitelem SOČRu Jakubem Čížkem, potažmo Radioservisem. Radioservis bude publikovat jenom virtuální verzi nahrávky. Pokrývá pouze „online svět“, který je, jaký je…
…což znamená, že za práci prakticky nic nedostaneš…
…přesně tak, není to nic veselého. I když je dobré mít hudbu „digitálně venku“ pro PR účely. Jenže pro mě byl koncert se SOČRem tak zásadní, že ho zkrátka chci nabídnout i na fyzických nosičích. Vinyly budu vydávat vlastním nákladem. A pokud ještě seženu nějaké peníze, nechám vylisovat i CD. Krásnou grafiku pro obal mi dělá Luboš Drtina. S výrobou mi pomáhá Ivan Prokop.
Zdálo by se, že vydat záznam koncertu není až tak náročné. Ovšem živá nahrávka se symfonickým orchestrem tak, aby zněla dobře a dala se poslouchat pozorně doma, vyžaduje spoustu úprav, spoustu studiové práce. Naživo nějaké nedokonalosti nevadí, vnímáš energii, náladu. Ale na samotný koncert se symfonickým orchestrem je extrémně málo času, a i přesto je to strašně drahá záležitost. Není čas dotáhnout provedení do dokonalosti. Na zkoušku celého repertoáru jsme měli v podstatě tři hodiny. Kdybychom měli hodin aspoň šest, samozřejmě by byl výsledek lepší. Ve velkém orchestru jedna strana neslyší druhou, proto je tam dirigent. Muzikanti čtou noty a zároveň musí sledovat dirigenta, což je skoro nemožné, tedy u zcela nového repertoáru. Tudíž nahrávku koncertu, aby fungovala i z desky, musíš cizelovat, doplňovat, opravovat, vyrovnávat poměry jednotlivých nástrojů, některé sekce promazat, nahradit třeba samplem, dohrát tu a tam pár tónů na housle – tady odkrývám karty – ale tohle rozhodně nebylo ojedinělé. Platí obecně, že podobné nahrávky se dodatečně editují. Samozřejmě se některé nedokonalosti živé nahrávky opravit nedají, ale to nevadí. Patří k věci, přispívají k atmosféře. Ale nesmí těch nedokonalostí být moc.
Na mixu a masteringu jsme pracovali s Matějem Kroupou, který psal aranžmá a také na koncertě hrál, s hudebním režisérem Petrem Hanzlíkem a Rostislavem Supou, který se staral o mixáž. A už jenom dát dohromady termíny nás všech a najít volné časové okno v karlínském studiu zabralo docela dlouhou dobu.
Zmínila jsi „nabrání směru projektů ke koncertům“, ale to asi platí pro Monodie 2.0 a duo s Hrtl. Nebo je šance, třeba pod záminkou křtu alba, i na reprízu symfonické suity se SOČRem?
To asi bohužel není. A samozřejmě se bude hrát vzácně i Monodie 2.0, dát dohromady devět, deset lidí není legrace a pro pořadatele jde o relativně nákladné vystoupení. Nicméně plánuji s tímto repertoárem vystupovat třeba i v redukované podobě. Už jsme zkoušeli koncert jen v obsazení klavír a smyčcové kvarteto, v tomto případě Pavel Bořkovec Quartet, a znělo to moc dobře.
BAROKNÍ POPOVÉ PÍSNIČKÁŘSTVÍ 2.0
Někde jsem zachytil, že jsi suitu Monodie 2.0 začala psát pod vlivem chmurné „pandemické“ nahrávky komorní opery Nicholase Lense na libreto Nicka Cavea L.I.T.A.N.I.E.S (2020), je to tak?
Martin Prokeš za mnou někdy před třemi roky přišel právě s tímto albem, a jeho úplně první idea byla: „Beato, myslel jsem na tebe, jestli by sis nevzala na starost koncertní provedení tohoto díla, vybrala lidi, kteří by ho zahráli, nacvičila ho, oddirigovala, zazpívala…“
Jednou jsem jela s Oskarem Törökem někam na koncert a pustila tu desku v autě. Hudba mi byla vlastně docela blízká, i když ne, že by ve mně úplně nejvíc rezonovala. A Oskar prohlásil: „Prečo ty nenapíšeš niečo nové?“ Volala jsem pak tenhle nápad Martinovi a on byl nadšený, že to by si vlastně přál nejvíc, aby vznikla nová hudba v duchu L.I.T.A.N.I.E.S. Suita s neobvyklými nástroji a přesahem do klasiky.
Celkem dlouho mi trvalo přijít na to, jak by měl výsledek přesně vypadat. Setkala jsem se s JQr, Jankem Růžičkou, který mi dal ke zhudebnění nějaké svoje básně a z našich diskuzí vyplynula i volná koncepce. Napadl mě tehdy i název Monodie, což je v baroku používaná forma jednohlasého zpěvu.
Termín monodie je ale vlastně starší a docela symbolický. Kromě onoho, řečeno s nadsázkou, „barokního popového písničkářství“, se používal v antice pro jednohlasou deklamaci, obvykle žalozpěv, za doprovodu lyry. Měla jsi na mysli i tohle?
Ne, ale to s tím „barokním popovým písničkářstvím“ sedí! Takhle nějak jsem hudbu při psaní i vnímala, jen tam musíš dát tu současnost, ono 2.0. (smích) Ale samozřejmě je tam přímá souvislost, že jak v barokních monodiích, tak v muzice, co jsem psala, se klade důraz na text, na práci s poezií.
Když „jdeš“ v hudbě po básni, i barokní monodie ostatně vycházely z rytmu řeči, tak rytmus veršů, metrum, frázování, přízvuky, „barva“ a zvukomalba slov a samozřejmě význam, to vše do značné míry determinuje hudební formu, tempo, melodičnost…
Absolutně. Ke zhudebňování nepřistupuji
