Beata Hlavenková: Spící i probuzené Růženky

Přestože k jejím oblíbeným termínům momentálně patří „planning fallacy“, stíhá toho skladatelka, pianistka a nějakou dobu už také zpěvačka Beata Hlavenková neuvěřitelně hodně. Možná proto, že jak sama říká, vhledem k únorovým kulatinám bilancuje a chce už dělat „jenom to, co mě doopravdy naplňuje“. Jenže ono „jenom“, naštěstí pro nás posluchače, zahrnuje trio OOO, scénickou hudbu pro divadlo i film, plány na kompozici pro větší klasicizující obsazení, psaní písní na české texty etc. etc.

 

Když jsme domlouvali rozhovor, okamžitě jsi navrhla datum 12. 12. ve 12 hodin. Baví tě číselná symbolika?

To jsem jen zrovna věděla, že mám čas. Ne, že bych se něčím takovým zabývala nějak zásadně. Ale můj táta byl matematik – statistik, jeden z nejlepších vědců, jakého jsme v tomto oboru měli. Jako dítě jsem se také rozhodovala, že půjdu na matematickou školu, protože mi matematika šla a bavila mě. Ale pak jsem začala studovat konzervatoř, kde už matematika bohužel nebyla.

 

Říkáš zklamaně „bohužel“, ale on se přece matematický talent často pojí s muzikantským.

U mě se tam možná něco podobného projevilo, těžko říct.

 

Rozhovor sice vyjde až s křížkem… s rolničkami po Vánocích, ale tvým nejčerstvějším titulem je album originálních úprav koled Bethlehem. Udělejme mírnou propagaci na příští rok. Zvláště když k tomu máš vtipnou historku, že?

Mám. Natočili jsme totiž dokonce propagační klip. Můj muž (producent a hudebník Patrik Hlavenka alias Patrick Karpentski, pozn. aut.) mi říkal, že momentálně je mezi youtubery šíleně populární unboxing. Vůbec jsem netušila, o co jde. Asi jsem z jiné doby.

 

Také absolutně netuším. Oč jde?

Populární youtuber dostane od sponzorů kupu propagačních balíčků a jenom je před kamerou rozbaluje. „Jé, to je pěkná řasenka, tu si kupte“. (smích). Tak jsem poprosila syny, ať udělají unboxing za mě. Rozbalí CD, zajásají „jé, hurá, to budou scratch wars“, což je momentálně jejich oblíbená hra. A pak zklamaně prohlásí „né, vždyť to jsou jenom nějaká další mámina cédéčka“.

 

Unboxing, to zní vážně hodně uhnutě. Ale tvoje úpravy koled jsou naopak velmi upřímné, hluboké a navíc netradiční. Desku , určitě nepustí jako kulisu v obchoďáku, ještě by odradili zákazníky od pustého konzumu, protože by se museli soustředit na hudbu.

Děkuji, to mě těší… Přes tradiční koledy jsem totiž fanatik. Před Vánoci pouštím jednu desku za druhou, až je z toho manžel zoufalý. Před rokem ho zachránilo jenom, že jsem měla nabídku, i když nakonec nevyužitou, napsat recenzi na společnou desku Thileho a Mehldaua, a tak si oddychnul a já vlastně taky u jejich úžasné „nevánoční“ desky…

Nápad natočit vlastní úpravy koled jsem nosila v hlavě už několik let, ale vždy ho překryl nějaký jiný projekt. Jsem strašně ráda, že se mi vánoční album konečně podařilo zrealizovat.

 

Zdá se, že od dob prvotiny, natočené s kapelou, směřuješ stále více ke komorním projektům pro piano. Byť na albu Scintilla také figurovalo dost hostů. Neschází ti komunikace se stálou skupinou? Hraješ sice se slovenskými muzikanty Mariánem Slávkou a Lukášem Duchovičem v projektu OOO, ale spíše sporadicky, že?

Vlastně mi taková komunikace možná v něčem chybí. S OOO už máme hotový repertoár dvanácti písní i nějaké první nahrávky a mixy, ale vzhledem k mým dalším projektům a také rodině, nemluvě o geografické vzdálenosti členů, se stala z OOO taková spící Růženka, která čeká na políbení.

Tenhle rok byl pro mě náročný, hlavně rodinně. Navíc jsem dojížděla grantem podpořené skandinávské koncerty s Andersem Aarumem a tak dále, rodina, děti… Marián Slávka si také vydal vlastní desku, výbornou, kterou produkoval právě Lukáš a já na ni něco málo nahrála také.

 

Mluvíš o písňovém repertoáru. V koncertním provedení Scintilly ses rozezpívala, platí to i pro OOO?

Ano, OOO je postaveno na písních. Jsou komponovány na slovenské texty šité mě na míru. Mně osobně to připadá jako logičtější a přirozenější postup než ten opačný, kdy se textují hotové melodie, což byl dost častý případ v Baromantice a který mi nevyhovuje. V případě OOO jsem měla nejdříve texty a od nich se teprve odpíchla dál. Hudbu jsem psala rovnou v polohách, ve kterých se mi dobře zpívá a kde nacházím svoji barvu hlasu.

 

Trochu jsme zamluvili původní otázku. Co ta pravidelná, navíc „bližší“ kapela?

Přemýšlím o tom. Slovenské spící trio nechci nechat spát dlouho, ale zároveň mě láká zhudebňovat i něco českého. Už jsem s tím vlastně začala. Nedávno jsem hrála naživo na stanici Vltava při zahájení nového vysílacího schématu píseň, kterou jsem napsala na text Bohuslava Reynka Husa v mlze. Natolik mě to bavilo, že jsem se utvrdila v záměru věnovat se více komponování písní. Nechci se vracet k jazzovému triu a podobným ustáleným sestavám. Myslím, že desky Theodoros, ScintillaBethlehem, stejně jako slovenský projekt, jasně ukazují, jakým směrem mě inspirace vede.

Ale netuším, jestli se mi podaří tenhle nápad realizovat brzy. Mívám spoustu nápadů na různé projekty, na hudbu, jakou bych chtěla dělat, ale až okolnosti ukáží, co z toho je zrovna reálné dotáhnout do konce a co bude se mnou zrovna v dané chvíli nejvíc rezonovat. Mám také chuť vrátit se ke komponování „vážné“ hudby, což bylo moje prvotní studijní zaměření. Pracovat s větším obsazením, s dobrým textem.

 

Větší obsazení, text, mluvíš o soudobé opeře?

Ne, operu nesnáším! (smích) Samozřejmě přeháním, spíše k ní nemám žádný vztah, ale třeba to přijde. Spíše mě láká propojení klasických postupů s mým přístupem ke psaní písní i s jazzovým backgroundem. Myslím si na Radka Baboráka, kde už proběhla nějaká první komunikace, a na další zajímavé umělce, básníky….

Inspiroval mě například koncert Julie Wolfe spolu s Bang On A Can, její práce se slovem, sborovým zpěvem a vůbec. Myslím, že je výstižnou představitelkou americké „moderní“ hudby, která je v lecčems přístupnější, popovější, ovlivněna minimalismem, rockem, ale pracující s klasickou formou, vzděláním, backgroundem.

 

Pojďme zase trochu jinam. Velmi zajímavé by mohlo být i pokračování tvojí spolupráce s Dorkou Barovou. Připadalo by mi velice intuitivní, přirozené, nebo se pletu?

Nepleteš. S Dorkou se znám od svých patnácti let, kdy jsme spolu chvíli dokonce bydlely na internátu ostravské konzervatoře. Už tam jsme spolu muzicírovaly. Měly jsme i pár společných vystoupení. Pak se naše cesty na docela dlouhou dobu rozešly, ale když se Dorka před deseti lety přestěhovala do Prahy, začaly jsme se zase vídat. Ke spolupráci v triu s Dorku a Lenkou Dusilovou mám i výbornou historku. Že bychom takhle ve třech mohly zahrát mě samotnou napadlo někdy před pěti lety. V té samé době mi volal Vilém Spilka, jestli nechci udělat trio s Dorkou a Lenkou, že by nás pozval do abonentní řady Brněnské filharmonie na první koncert… To bylo hezké souznění.

V téhle sestavě ale hrajeme vážně málo. Jednou, dvakrát za rok. Napsala jsem sice jednu píseň výhradně pro tohle trio. Ale jinak jde o kombinaci přearanžovaných starších Lenčiných, Dorčiných a mých písní. Já zpívám i jednu skladbu z připravované desky s OOO a taky je tam třeba Vzpomnienie, na které jsme se podílely autorsky všechny tři.

To, že jsme hrály s Dorkou jen v duu v rámci Maratonu hudby, byla vlastně asi náhoda, Lenka myslím nemohla. Nacvičila jsem tedy s Dorkou její nové věci a písně z alb TheodorosScintilla. A protože Dorka je skvělá, a navíc pracovitá a rychlá textařka, okamžitě mi polsky otextovala dvě skladby, MaiosCompanion. Bavilo nás to moc.

 

Měl jsem na mysli opravdu spíš duo s Dorkou a nový materiál. Ale to je jen takové „posluchačské přání“, protože jste sice dva originály, ale v něčem mi připadáte „spřízněné“.

Víš, že možná ano? Já pocházím z okraje Vendryně, Dorka z okraje Třince, Dorka se narodila jen o kilometr vedle. Nedávno jsme na to narazili i s mým mužem, který je také z Třince. Spojuje nás nějaký slezský humor nebo snad přístup k životu, i když bych nechtěla, aby to vyznělo fatálně, tak „výrazné“ to zase není. Jde o něco těžko definovatelného, ale něco společného tam rezonuje.

Nicméně chci se věnovat hlavně vlastní muzice a projektům. Podobným spolupracím jako s Dorkou se nebráním, když přijdou, opravdu si je užívám. Ale už se k tomu tak proaktivně nestavím, někdy je to totiž spíše kontraproduktivní…

 

Co dětské představení Pišlické příběhy? Podle tvého webu se chystá repríza.

Dát všechny zúčastněné dohromady je tak obtížné, že jsme Pišlické příběhy zahráli jen opakovaně v rámci festivalu Struny dětem, který nás zaštítil od začátku. 24. března 2018 v pražském Divadle Minor budeme hrát Pišlické příběhy teprve počtvrté.

 

V poslední době také komponuješ hudbu, a dokonce hraješ s experimentální taneční skupinou VerTeDance. Jak k téhle spolupráci došlo?

Asi před rokem se mi přes Jindru Pavliše z Clarinet Factory, kteří už předtím s VerTeDance spolupracovali, ozval Jirka Havelka. Nabídl mi, abych napsala hudbu a také živě hrála v představení Flow, které pro VerTeDance režíroval. Šlo o docela složitý proces, kde musíte vystihnout vhodnou délku i emoci jednotlivých pasáží. Nakonec jsem napsala padesát minut muziky, kterou během vystoupení sama hraji spolu s přednatočenými stopami.

Začátkem prosince proběhla premiéra dalšího představení Void, které režíruje Veronika Knytlová, jedna ze zakladatelek VerTeDance. V tomto případě už šlo z mé strany jen o autorství a nahrávku hudby k představení, ke které jsem přizvala také trumpetistu Oskara Töröka a Patrika na nějaké kytary a ukulele. Naživo Void nehraju.

 

Ke scénické hudbě máš docela blízko, že?

Velmi mě těší, když za mnou občas po koncertě přijdou posluchači a říkají, že moje hudba v nich vyvolává vizuální představy, připomíná jim muziku filmovou. Což je naprosto relevantní. I když nejde o scénickou hudbu, většina mých skladeb je programní. Už názvy alb a jednotlivých skladeb naznačují koncept, příběh.

  1. října mělo premiéru představení Sněhová královna těšínského divadla Bajka, kde často režíruje Marka Míková. Všechna jejich představení jsou dvojjazyčná, česká a polská. V tomto případě napsala Marka i spoustu zpívaného textu, tak je tam kromě scéniky asi 12 písniček. A momentálně se snažím usebrat a začít pracovat na filmové muzice.

 

Překvapuješ. Pro jaký film?

David Ondříček točí pro českou televizi dvoudílný film Dukla 61 o důlním neštěstí, které se stalo v Karviné a zemřelo při něm přes sto lidí. Mám rozpracovaných několik motivů, v dubnu má proběhnout premiéra. Takže nejvyšší čas, ale znáš asi termín „planning fallacy“ (prvně ho použili izraelsko-američtí psychologové Daniel Kahneman a Amos Tversky v roce 1979 pro běžný jev vytváření nereálně optimistických představ o tom, kolik času nám zabere zadaná práce, pozn. aut.), ten mi totiž mnohé vysvětluje a osvětluje (smích).

Navíc jsem se spojila s úžasnou Petrou Nesvačilovou, která mě fascinuje nejen jako režisérka a herečka, ale jako osobnost. Baví mě její specifické vnímání věcí. Velmi se těším na spolupráci na jejích dvou chystaných snímcích, jednom dokumentárním, druhém hraném.

 

To je práce jako na kostele, skutečně musíš pečlivě volit do čeho se pustíš.

V únoru mi bude čtyřicet, bilancuji. Čistím si stůl, řeším si, co je pro mě zásadní. Učím se víc říkat ne třeba i zajímavým projektům, které mi úplně nesedí. Ve druhé části života, která bude doufám stejně dlouhá jako ta první, chci dělat jenom to, co mě doopravdy naplňuje. Snad se mi to daří už teď, stojím si za vším, co vypustím do světa.

 

Co koncertní oslava kulatin?

Proboha ne. I manžel má zakázáno organizovat jakoukoliv oslavu…

 

Přidat komentář