Beatles a jejich deska

„Ucpávám díru, kterou mi dovnitř padá déšť, jenž mě vytrhuje z přemítání, kam to všechno spěje.“ Fixing A Hole
Přes oceán voněli hippies, s dýmem se nesla sanfranciská pestrobarevnost a láska ve všech podobách. Klimatizační větráky londýnského nahrávacího studia Soho tohle jemné předivo mírumilovné vzpoury zavály snad do všech písniček desky, kterou tady čtyři mladíci a jejich pomocníci už hezkých pár týdnů slepovali kousek po kousku jako mozaiku.
„Vzpomínáte si, jak všichni začali analyzovat písničky Beatles – já nemyslím, že bych kdy rozuměl, co která z nich měla znamenat.“ Ringo
Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band je z těch desek, o kterých se zcela vážně tvrdí, že nebudou nikdy překonány. Berte to, jak chcete. Faktem je, že v devadesáti anketách ze sta Sgt. Peppera najdete na prvním postě nebo maximálně do pátého místa. Že by se spikly stovky pozorovatelů a kritiků, nebo je to už pohodlný zvyk začínat každé nově vyhlášené hodnocení za deset, patnáct, dvacet let tím, že se jako první napíšou Beatles? Obracejte tu desku třeba naruby, rozstříhejte ji na milión kousíčků a znovu ji slepte, zakopejte ji, zbavte se jí, ale nikdy nepochybujte o tom, že tyhle písničky, bez přestávky se linoucí z reprobeden, jsou pohlazením jako od Pánaboha, kterej asi zrovna rozdával a Beatles se o tom včas dozvěděli.
„Často sedím u piana, pracuju na písničce a mám puštěnou televizi jako pozadí. Jsem-li poněkud dole a práce mi příliš nejde, dostanou se slova z televize na povrch. To byl také ten případ, kdy jsem slyšel ‚Good Morning, Good Morning…‘ Byla to reklama na pšeničné vločky.“ John
Napadlo by vás postavit vedle sebe viktoriánského malíře Aubrey Beardsleyho, komika Lennyho Bruceho, avantgardního čaroděje Stockhausena a Lewise Carrolla? Promiňte, na čestném místě ještě s Marilyn Monroe, hollywoodskou děvou? Těžko, viďte? Máte málo fantazie.
Peter Blake, Jan Haworth i samotní Beatles, tvůrci přenádherného obalu, na který se lze koukat celé hodiny, nehleděli napravo nalevo a slepili pejskokočičkovský kaleidoskop osobností, který poslal do háje veškerou logiku. Nehledal ji ani do flower power rejpající Frank Zappa a povedlo se mu milé a neurážlivé paskvilní dílko, které se předloze minimálně vyrovná. I to o něčem svědčí.
„Lidé přicházeli a říkali: ,Dobře, pochopili jsme. LSD.ʻ Co se vskutku přihodilo, bylo to, že Johnův syn Julian nakreslil ve škole obrázek a přinesl ho domů. Má spolužačku, která se jmenuje Lucy, John se ho ptal: ,Co je to?ʻ a on odpověděl: ,Lucka na obloze s démanty.ʻ“ Paul
Samotné natáčení trvalo zhruba čtyři měsíce. Na tehdejší dobu za to celodenní studiové řádění utratili neuvěřitelných 100 000 dolarů a setsakramentsky pocuchali nervy šéfům z EMI, kteří jako jeden muž odpověděli na otázku, jestli by z toho nešlo udělat dvojalbum, rezolutním ne. Má smysl přemýšlet o tom, co kdyby kývli?
Kdo tehdy od prosince do začátku dubna nakoukl do studia, musel si připadat nutně jako blázen. Paul a John potřebovali své nápady zahrát od někoho jiného, aby vůbec slyšeli, co vymysleli. Proto se od rána do večera v místnostech pohybovala spousta postaviček, často o půlnoci vzbuzených a rezolutně požádaných o chopení se nástroje, na který měly vyloudit něco, s čím se doposud nesetkaly. Představte si Paula, jak kýve na Davida Masona, člena Londýnského symfonického orchestru, aby mu napsal do not melodii, kterou mu právě brouká (a samozřejmě ji zahrál), nebo když požádal George Martina, aby to piano neznělo jako piano? Studioví technici v čele s hlavním zvukařem Geoffem Emerickem, uklízečky, svačinářky, holky k pohlazení, čumilové i slovutný Martin dělali, co bylo v jejich silách, aby vyhověli jakémukoliv přání těchhle čtyř ušáků, včetně jednačtyřicetičlenného symfoňáku ve fraku, dlouhých maškarních nosech a čepičkách na gumičku, který se měl v A Day In The Life řádně odvazovat Přišel také Mick Jagger s Marianne Faithfullovou a dalšími přáteli, viz dokument o Rolling Stones. Symfonický orchestr to sjížděl odshora dolů, všude smrdělo indické kadidlo a bůhvíco ještě, na stole stál opékač topinek a zpovzdálí to řídili uřehtaní a okvětínkovaní hlavní aktéři. No, není to krásný kontrast k dnešní vážně se tvářící upachtěné studiové alchymii?
„Myslel jsem jen na pěkná slova jako Sgt. Pepper a Lonely Hearts Club a přišly dohromady úplně bez příčiny… Je to poněkud jako dechová hudba, avšak též jako rock orchestr, poněvadž tam je atmosféra San Franciska. “ Paul
V té beatlesácké nevázanosti a atmosféře nahodilého tvoření, které z nich tryskalo jako gejzír, kdy se prostě nenatáčelo umění, ale prachsprostě obyčejné písničkové poselství, tkví podstata nepřekonatelnosti Sgt. Peppera. I Beatles samotných.
Ani Ringo, posazený do role milého taťky, ani George, naplněný transcendentálním mudrcováním, ani John, opět nejvážnější a nej zašifrovanější, ani Paul, snad největší makáč na tomhle albu si ty čtyři měsíce nezatěžovali hlavu prachama (měli jich dost), úspěchem (taktéž), potřebou něco nenapravitelného napravovat (od toho tu byli jiní). Skládali pouze písničky a činili tak způsobem, o kterém můžete zapochybovat, ale na výsledku to nic nezmění.
„Hovořili jsme o lásce na které bychom se všichni podíleli kdybychom ji nalezli.“ Within You Without You. Téhle desce, nad níž kdysi Jiří Černý smutnil, že ji musí obracet, je letos plných pětadvacet Proto tohle ohlédnutí.
Když jsem byl malý kluk, upřímně jsem děkoval Ježíškovi za dárky pod stromkem. Později, když jsem si dal do spojitosti hračky objevené v mámině skříni už před vánocemi, s těmi od toužebně očekávané návštěvy, stejně ta sváteční úcta nepolevila. Mám ji dodnes. Přesně takhle to nějak vidím u Sgt. Peppera. Můžete si stokrát namítat, že byla natočena kvalitnější, zvukově i kompozičně náročnější, snad i odvázanější alba, ale pořád tuhle desku budu ctít a Ringovi půjčovat uši, aby mně s pomocí svých přátel trochu zazpíval. Vyplatí se to.

Přidat komentář