Vydávat s odstupem dvou tří dekád poloamatérské nahrávky dávno neexistujících kapel bývá docela ošidné a často nevděčné, zvláště když se tytéž písně později objevily v lepších verzích. Skupina většinou za totality nemohla plně realizovat své záměry, zvuk není nic moc, ale hlavě se změnila doba. Co působilo za komunismu zajímavě, je už dneska passé. Vydavatel Lábus moc dobře ví, jak často ho tepu za další a další nahrávky druhořadých undergroundových kapel. Tentokrát se mu však podařilo najít perlu. Beatové družstvo Sokolov neztratilo ani po dvou dekádách svou působivost, i když se jeho skladby letos objevily i na albu Blahobeatu. Ani nevadí, že zvuk starých záznamů není dokonalý. Písně působí i po letech svěže, ačkoli jsou v nich patrné dobové vlivy, které jsou už passé: dnes by například asi nikdo nevyužil rytmu reggae. Předností Beatového družstva byl zvolený styl. Nevybralo si underground ani alternativní rock, obrátilo se k původní esenci žánru, jakou přinášel pub rock, za nějž by se dala tvorba kapely spojující rock, beat a novou vlnu se syrovým zpěvem a drsnými texty a syrovým vokálem Martina Roha označit nejspíš. Na tuzemské scéně měla nejblíž ke Garáži, kteroužto vazbu dokládá bonus na albu Blahobeatu hrajícího především skladby Beatového družstva v podobě coveru skladby Voči. Stejně jako Garáž hráli družstevníci přímočaré skladby s výraznými melodiemi, které taky zdůrazňoval a u Blahobeatu dál zdůrazňuje saxofon. Kapela se nebála sáhnout po vysloveně chytlavých melodiích nebo funkových vyhrávkách, žádné nekonečně omílané beglajty. Žánry se nenechala svázat, v Hororu kombinovala dub se sólem jak z industriálního metalu. A xylofon v Některých lidech dává písni s pouťově trauermaršovým refrénem a nabroušenou spěchající kytarou názvuky afrického boogie.
Podobně jako u rané Mňágy s docela veselou hudbou kontrastují texty popisující šedivé bezčasí končící postnormalizační éry, ovšem mnohem syrovější a drsnější, jak ukazuje píseň Mezi čtyřma panelama: „Černá špína, mastná hlína / za nehtama, ve vlasech / moře prachu, prsty strachu / komínama tají dech // Mezi čtyřma panelama / mezi čtyřma domama / mezi čtyřma fabrikama / mezi čtyřma městama.“ S kapelou spřízněný Tomáš Kábrt měl plné zuby reálného socialismu: „Jako jeden mladej zmetek / výrobek čtyř pětiletek / jenom jedno říci vám chci / přestává mě bavit hrát si / na blbečky / na brance / na razítka v občance / na mrazivý stisky dlaní.“
Dokázal však být nadčasový, jak ukazuje text o západočeských lázních, který by klidně mohl platit i dnes, neboť formy útěku ze společnosti se nemění tak často jako režimy: „V Karlovejch Varech o půlnoci / po městě choděj divný cvoci / jeden má v hlavě sílu zvyku / druhej je ďábel přes muziku / Hlasovali však jednoznačně / dali hlas rázem pro putyku.“
A slogan Vladimíra Pajera „Represivní orgány, ty jsou ale od rány,“ je opravdu geniální. Starší odhalují ledví skupiny více než písně z nej1993, na němž kapela většinou zhudebňovala básně.
Album doplácí na nevyrovnanou a většinou špatnou kvalitu nahrávek. Písně taky nejsou vždycky dobře zahrány, ovšem ohromující energie a svěžest na to dává zapomenout. Paradoxně nadnesený text Rock’n’rollu „kola pop music se točí dál / ale hity Beatovýho družstva / ty nikdy nezestárnou…“ se ukázal pravdivý. Kapela ctila zásady rocku, věděla, že jeho základem jsou písničky, takže důraz na sevřenost, energii a silné nápady. Nenechala se přitom uzavírat do žánrových škatulek, takže je repertoár dostatečně pestrý.
Její odkaz udržuje při životě Blahobeat, ve kterém jsou dva původní členové – zpěvák s nezaměnitelným projevem Martin Roh a baskytarista Miroslav Balatka. Studiové nahrávky sice nepostrádají energii, ale už tolik neoslňují objevností. Za léta si repertoár sedl a drží se pub rocku bez hledačských experimentů, což je dáno taky tím, že deska přináší jen staré písně a žádné novější, které by tvůrce nutily hledat. Písně jsou už moc usazené a mají trochu těžký zadek, což je obvyklý problém českých kapel. Kytara přitom nehraje jen beglajt, objevují se i sekané vpády, oživující vyhrávky i občasná kouzla se zvukem. Absence ostří v písních může souviset i s věkem hlavních protagonistů, změnou doby, i když mnohé skladby neztratily nic na platnosti, což se týká nejen Kamarádů, kteří se ráchají „v pivní kádi a zbytky krásnejch ideálů zvracejí do pisoárů,“ nebo Byrokratické. Na vině jsou trochu i aranžmá s příliš sytým zvukem kytary i mix, ve kterém sice nechybí nic podstatného, ale málokdy je to podstatné vytaženo. Zejména potichu působí nahrávka trochu jako za dekou. Škoda.
Guerilla Rec., 2015, 79:04; Guerilla Rec., 2015, 44:17