Beethoven musel bejt skvělej bubeník

Chuck E. Weiss se narodil v Chicagu kdoví před kolika lety. Snad někdy v klokotu boogie-woogie přelomu 40. a 50. let. Vyrůstal v Denveru a podle svědectví spolužáků býval pěkně vzpurným frackem. Zřejmě proto, že kvůli vážné nemoci (částečná obrna) šel do školy o dva roky později. Měl už jiné zájmy než ostatní dětičky a stranil se hlavního proudu školácké zábavy.

weissOdjakživa miloval muziku a k osmým narozeninám dostal svou první bicí soupravu. Otec měl krámek s deskami, a když v Chuckových deseti umíral, odkázal mu obrovskou sbírku starých alb všemožných druhů. Kdysi se totiž nedaleko jejich domu vyboural kamion s gramodeskami a otec si v prastarém obřím Plymouthu z místa odvezl celý kontejner elpíček.
Weiss: „Ovlivnila mě samozřejmě hudba, kterou poslouchal otec: eklektický mix boogie-woogie, latinské samby mamby, židovská muzika, šavlový tanec i staří countrymani typu Hanka Williamse. Stejně tak mě v muzice inspirovala matka. Párkrát mě vzala na opravdu velké rock’n’rollové stadionové show – Little Richard, pak Carl Perkins, Gogi Grant a Jerry Lee Lewis. Matka byla určitě průkopnicí v tom strašlivě konzervativním Denveru, když brala malýho kluka na rock’n’rollovou show!“
V jedenácti coby poloviční sirotek dostal práci v místním kině jako uvaděč a takřka všechny vydělané peníze utrácel, jak jinak než po otcově vzoru, za elpíčka. K tomu si přivydělával jako dveřník v místních nočních klubech, kde nasával atmosféru a prostě „jak to všechno chodí“. Někdy tenkrát se skamarádil s bluesmanem Clarencem Brownem, přezdívaným Gatemouth (Velká huba), který se na čas v Denveru usadil a celé týdny trávil u Chucka doma, kde spolu poslouchali desky a jamovali. „Gatemouth ze mě bejval zprvu vyděšenej. Totiž – fakt miluju hudbu, v podstatě cokoli, co má dobrej rytmus,“ říká po letech, „když se mi ta muzika líbila, nemoh jsem se ovládnout! Když mě to chytlo, zamknul jsem se v pokoji a v amoku se válel po zemi!“
weiss_2V raném teenagerském věku mu manažer místního podniku nabídl post bubeníka na koncertu hostujícího Lightnin’ Hopkinse. Vystoupení dopadlo nadmíru skvěle a legendární bluesman vzal mladého Chucka na turné. Do konce 60. let pak byl regulérním bubeníkem takových person jako Muddy Waters, Willie Dixon, Dr. John nebo Roger Miller. Hrál snad s každou bluesovou legendou, která projela Skalnatými horami. Sen se plnil.
V roce 1972 Chuck poprvé potkal Toma Waitse v dnes již zaniklém denverském klubu Ebbet’s Field, kde měl Waits plánované vystoupení. „Oba jsme seděli u baru v kavárně vedle klubu,“ vzpomíná Chuck, „a trochu tlachali. Měl jsem na sobě kožich z činčily a boty s třípalcovýma podrážkama, skoro jsem neudržel rovnováhu, a v duchu si říkal, že to je nějakej vandrák, co si hraje na folkovýho zpěváka. Většího žvanila jsem do tý doby nepotkal. Furt se vytahoval. Na koncertě mě ale dostal do kolen! A teď jsme kámoši už přes 40 let.“
Potom žil Chuck nějaký čas v Chicagu, až nastálo zakotvil v Los Angeles. Od poloviny 70. let bydlel spolu s písničkářkou Ricki Lee Jonesovou a Tomem Waitsem ve slavném Tropicana Motelu v západním Hollywoodu. Ricki pak skvělého přítele zvěčnila ve svém hitu Chuck E‘s in Love. Na okraj třeba poznamenat, že celá 70. a 80. léta Weiss drsně profetoval, prakticky nikdy nebyl při smyslech, nikde nastálo nehrál, jen občas se někam přichomýtl a po koncertě lecjaké kapely v tehdy domovském Troubadour Clubu zazpíval sjeté rhythm and blues. Když vyšel singl Chuck E‘s in Love a vystoupal na 4. místo americké hitparády, štamgast z Troubadouru a kamarád Toma Waitse spisovatel Art Fein se ho jednou v noci zeptal: „Co, Chucku, nechtěl bys natočit desku?“ Ten mu jen na půl huby odpověděl: „Chci dělat na svejch vlastních věcech,“ a odjel s Dr. Johnem do nahrávacího studia v Malibu. Weiss s Dr. Johnem byli tehdy společní jezdci na heroinu. Art Fein ještě vzpomíná: „Noc před začátkem natáčení jsme Chucka odnášeli v bezvědomí z bistra Carter’s.“ V roce 1981 vydal malý label Select Rec. Weissovi debutové album s kolekcí demonahrávek The Other Side of weiss_3Town. Dlužno říci, že zapomenuté a dnes již naprosto nesehnatelné, čemuž je Chuck prý velmi rád. Art Fein: „Album vyšlo nejdřív ve Francii, pak i u nás, jenže po něm něštěkl ani pes. Nedivím se, prošvihli jsme správný čas.“
Po této kostrbaté zkušenosti dal Chuck E. Weiss zkraje 80. let dohromady konečně svou profesionální kapelu s názvem The Goddamn Liars (dnes vždy psáno jen G-d Damn Liars, pozn. aut.). Tehdy se koncertně hodně rozjeli. V klubu The Central na Sunset Strip hrávali skoro každé pondělí po jedenáct let. Central byl stařičký nightclub s naprosto šílenou hygienou a pražádnou klimatizací a když město už už chtělo klub zavřít a zbourat, Chuck zavolal svému kámošovi Johnnymu Deppovi – v té době už slávu sbírajícímu a dostatečně za vodou, ať ty trosky zrenovuje a změní název na Viper Room. Po tomto zásahu se z klubu stal vyhlášený podnik, kam si chodily začínající filmové hvězdy vyhodit z kopýtka. Ovšem změnila se i programová skladba vystupujících a Chuck s kapelou si tu mohl zahrát sotva jednou za půl roku. S G-d Damn Liars koncertuje dodnes velmi často ve svém domovském Piano Baru v L.A., kde taky letos 15. dubna proběhl křest Chuckovy poslední desky Red Beans & Weiss. Samozřejmě za účasti výkonných producentů alba Toma Waitse a Johnnyho Deppa.
Chuck od raného mládí svištěl snad ve všech drogách, den co den se zmašťoval lecjakými oblbováky (na rozdíl od Toma Waitse, který zas nehorázně chlastal, hulil jak fabrika, jen občas si sjel lajnu koksu). A když s tím ke konci 80. let seknul, stal se po Waitsově vzoru velmi statečným pijákem všemožného alkoholického moku. Ovšem neurologické buňky a jejich spoje weiss_4si vymazat naštěstí nestihl, prozatím. Od mládí v něm bezesporu zůstává jakási bazální autenticita – a to jak v písních, které na pěti autorských albech lze slyšet, tak i coby přímá, bezelstná a důvěryhodná osobnost. Proto se s ním výše zmíněné persony úzce přátelí a mají „nutkavou potřebu se o něho starat“ (citace Johnnyho Deppa) a „zajistily mu studio a v podstatě ho konečně po sedmi letech vpravdě dokopaly k natočení letošního alba Red Beans & Weiss“ (citace Toma Waitse). On totiž Chuck nic zvláštního nepotřebuje. Má rád auta veterány, kočky, bourbon, pivo, cigára a jednou měsíčně si s kapelou střihne koncert v Piano Baru. Mezitím mu sem tam někdo z přátel dohodí epizodku ve filmu – mj. The Brave (hraje sám sebe, režie Johnny Depp, 1997), hudební film Du-beat-e-o (hraje neustále ožralého muzikanta, režie Alan Sacks, 1984), mihnul se také ve dvou dílech TV série Ženatý se závazky (1990), případně ve filmu využije jeho písně. A taky v podstatě nijak veřejně nekomunikuje a zarputile odmítá vyjet z domáckého L.A.

Nemyslím, že se do oněch nemnoha vět, co jsme spolu vedli po e-mailu, musel nutit jako do selfpromo nové desky. Sice to všechno bylo na dlouhé lokte, ale Chuckovy odpovědi mi pokaždé vyloudily půloblouček nahoru.

Když nikde není uvedeno datum tvého narození, nejsem bláhový, abys to prozradil zrovna mě. Co vlastně znamená ono E. v tvém jméně?
Rád bych řekl, že to znamená „vzdělaný“ (educated) nebo „existenciální“ (existential), ale popravdě to je Edward, ovšem už jsem zapomněl proč.

Hraješ už mnoho let se svými G-d Damn Liars, kdo přišel na tenhle název?
Myslím, že já. Kámoš Larry Beezer (herec, stand-up komik a spolužák Toma Waitse, pozn. aut.) mi vyprávěl, jak se šel jednou na 52. Street v New Yorku ve tři v noci po svým show najíst do automatu a paní, co seděla proti němu, z ničeho nic na něj úkosně a beze smyslu vykřikla „Ty zatracenej lháři!“ a znovu a znovu. Mně se to pak celou noc honilo hlavou a napsal jsem píseň Damn Liars. Přišlo mi to až mystický. Nejdřív to byla jen instrumentálka. Hlavou mi běžela ta situace, ten absurdní příběhovej moment. Cítil jsem při tom tequilu a v palici mi fistulí svištělo dokola Damn Liar, Damn Liar… Hudba je ten nejpřímější a nejčestnější kámoš.

Hraješ jen v Piano Baru v L.A. Proč nevyrazíš na turné?
weiss_5Hele, v Piano Baru hraju tak 4–5 let. Cejtim se tu doma. Je to mý ochranný místo. Jsem něco jako matice ve futrech dveří od hajzlu. Chápej, hajzl k životu patří jako rock’n’roll. Všichni mě tu znaj. Všichni věděj, že tu budu. Nerad se vystavuju před cizí lidi. Když jsem byl jen bubeník vzadu, to mi vůbec nevadilo, lidi zírali na hlavní hvězdu. Tady jsem vepředu já. Kdybych měl hrát před tisícovkou anonymních hlav, to mi nedává žádnej smysl, připadal bych si jako blázen. To hraničí se sebezničením. Nechci hrát na větších placech jako kus masa, na festivalech… Nikdy jsem nechtěl bejt středem pozornosti.

Říkal jsi, že tě také ovlivnily rock’n’rollové show v Denveru.
Nechci bejt rocková hvězda! Nechci bejt jednou z těch velkejch sraček!

Tom Waits v jednom nedávném rozhovoru říkal, že tě k tomuhle poslednímu albu vlastně museli s Johnnym Deppem dokopat. Zaplatili studio a postavili tě před hotovou věc. Jsi tak trochu mezi hvězdama, ne?
Waits se mě jednou ptal: „Pokud by život byl jídlo, co z toho jsi ty?“ Řekl jsem mu, že určitě moučník. Ale po moučníku je třeba ještě kafe. Aby to bylo dokonalý.

Moc mě zajímá, co posloucháš za muziku.
Poslední rok Beethovena. Taková nostalgie. Beethoven musel bejt skvělej bubeník.

Co tvoje obrovská sbírka elpíček. To je přece taky nostalgie.
Teď mi to připadá směšný. Všichni tihle oldies. Jsem vlastně rád, že to není všeobecně považovaný za umění. Je to jen rock’n’roll.

Všichni ti staří bardi, cos s nima hrál?
Jo, jasně. Komerce. Jako indiánský náčelníci, co maj ksicht, dar slova rozhejbat kmen, zblbnout dav…

Můžeš popsat obal alba Red Beans and Weiss? Něco mi to připomíná.
To nakreslil skvělej výtvarník Nate Merritt, ale koncepce je moje. Nate je výtečnej kluk, dělá hlavně bobbleheads (figurky postav s kývací hlavou, pozn. aut.). I mně a Tomovi Waitsovi takovou vysochal. Chtěl jsem udělat falsum Sgt. Peppera – ale s mými vlastními oblíbenci. Je jich tam snad 60. Třeba Rimskij- Korsakov. Miluju všechno, co udělal! Je to jeden z mých hrdinů. Potom Don Ray, Lord Richard Buckley, Harry the Hipster Gibson, Lester Young, Slim Gaillard, Lee Allen, Hank Williams, Bessie Smith… Samozřejmě Marshall McLuhan. Toho skoro nikdo nezná. Když se říká, že „každý má svých 15 minut slávy“, tak to všichni připisujou Warholovi, jenže to je McLuhanův citát! Ten ale původně řekl, že jen 5 minut. (Marshall McLuhan, 1911–1980, kanadský filozof, spisovatel a mediální teoretik, pozn. aut.)

Pojďme k písním z alba. Řekni o nich pár slov. Otvírák, odsekávané šlapající rockabilly Tupelo Joe.
Kdysi před třiceti lety jsem viděl kapelu Tupelo Joe and the Texas Chain Sex Band. Tam hrál na kontrabassaxofon jistej Sugar Cane Harris. Poprvý jsem viděl tak obrovskej nástroj! Sugar do tý věci dul hrozivý experimenty, až mě to dokonale odválo. To je o něm. Napsal jsem to na jeden zátah.

Smutně jazzová Shushie.
To je jen jedna z mých ponurých písní.

Boogie Boston Blackie.
Jako malej kluk jsem sledoval jednu TV show, kde představili chlápka slovy: „Boston Blackie – přítel těch, kdož nemají žádné přátele.“ Hned jsem si toho chlapa zamiloval. Myslím, že tahle nálepka sedí i na mě.

Chytlavá lehce hipstersky funk-rapová That Knucklehead Stuff.
Tady je moje láska a obdiv k funku. Ale každej ať si to pochopí po svým.

Bomb the Tracks.
Jsem první generace narozená po válce a jedna z prvních věcí, který jsem se v životě naučil, byla, že Hitler zabil členy mý rodiny. Jenže se o tom nikdy neučilo ve škole (sic!). Ani nevím, jestli se to učí teď. Nikde jsem v americkejch učebnicích nenašel cokoli o vyhlazování Židů! Naši mi o tom jako dítěti vyprávěli a já byl pořádně vyděšenej. Vždycky jsem se bál zemřít. Nechápal jsem to a dodnes je pro mě záhadou, proč to někdo – Amerika, Rusko, Anglie – nezastavil! Jak je možný, že se ty transporty do vyhlazovacích táborů dostaly! Nikdy jsem nenapsal protestsong, ale tohle prostě chtělo ven.

Cover verze slavné písně v chicagském stylu 50. let Exile on Main Street Blues.
Kdysi jsem slýchával z rádia reklamy s upravenýma verzemi Rolling Stones z Exile on Main Street. Tehdy to nedělal ňákej vobejda na synťáky. Nahrávali si to sami Stones. Hodně syrový, možná i vodfláknutý verze. To se mi líbilo. Mý Main Street je taky skvělý, co?

Kokamo (Boy Bruce).
Písnička o Spyderu Mittlemanovi. Skvělej člověk, přízračnej saxofonista a herec. V roce 2000 umřel na předávkování heroinem. Spyder bejval ten hlavní frontman G-d Damn Liars. Když vylezl na pódium, jako bys vypustil čerta z pekla. Hráli jsme spolu taky v The Brave (režijní debut Johnnyho Deppa, pozn. aut.).

Kříženec polky a skočného mexického mariachi Hey Pandejo. Co to je Pandejo?
Pandejo byla první nadávka, kterou jsem se v dětství naučil. Měli jsme chůvu z Veracruzu a mezi ní a jejím manželem tohle furt svištělo.

Přízračně strašidelná Dead Man’s Shoes.
Jeden známej opilec z okolí, Paps, umřel. Byl to vandrák s děravejma botama. Za dva dny nato jsem viděl jeho boty na prodej v obchodě obuvi – opravený! Samozřejmě jsem je hned koupil a dal je našemu kytaristovi Tonymu Gilkysonovi. Ten Papse¨taky znal a tohle ho řádně vystrašilo. Takhle přesně jsem chtěl písničku udělat.

Zlověstně sténavé blues s cikánskými houslemi a jidiš nápěvy The Hink-a-Dink.
Před pár lety jsem dostal audioknihu Hush od Judy Brownové (vydala ji v roce 2010 pod pseudonymem Eishes Chayil, pozn. aut.), což je holka – spisovatelka, která vyrůstala v newyorský komunitě chasidských Židů. Skrze hlas dítěte Hush vypráví šílenej příběh sexuálního zneužívání a sebevražd v klášterní enklávě ultra-ortodoxní komunity v Brooklynu. Tohle jsem v hlavě nosil několik let. Nechtěl jsem pro to psát žádnej text. Stačily jen úryvky, úpění a pláč.

Synkopované jazzové blues Oo Poo Pa Do in the Rebop.
Vůbec nevím, co o tom říct. Možná na to nevypadám, ale hodně čtu. Nejslavnější chicagskej pasák 50. let Iceberg Slim napsal v roce 1967 autobiografickej román Pimp: The Story of My Life. Některý věty z toho ve mně zůstaly. Jsem dost literární člověk.

Deska Red Beans & Weiss má v sobě špinavé kouzlo. Kdo zná předchozí alba Chucka E. Weisse, bude poněkud překvapen. Syrovostí, pestrostí a pramalou „cizorodou“ studiovou úpravou většiny songů. Písněmi lze na bezmála padesáti minutách proplouvat jako životem beatnického tuláka Neala Cassadyho, který stejně jako Chuck vyrůstal v denverské chudinské čtvrti. Se všemi splíny a děsy do kontra skočných rozverností. S temnými, začouzenými preludii saxofonů Jimmyho Robertse a hostující CeCe Worrall-Rubinové, s úspornou i řinčivou či staccatovou kytarou Tonyho Gilkysona, honky-tonk i jazzy pianem Michaela Murphyho, šramlem i jemným šelestěním bubeníka DonaHeffingtona a subtilní basou Willa McGregora. „Tohle je konečně podle mýho gusta. Nikdo mě netlačil do termínů ve studiu. Žádný časový omezení, rozumíš. Nikdo mi nezíral přes rameno. Dělali jsme na tom snad přes půl roku, jednu část jsme nahráli ve studiu The Village, druhou ve Studiu 80. Miluju tenhle poklidnej proces. Díky Tome, díky Johnny.“

Přidat komentář