Beseda u bigbítu/Festival s rodinnou atmosférou

Dva dny na počátku srpna, s úsměvným i poťouchle mystifikujícím názvem Beseda u bigbítu, se během posledních let nenápadně posunuly do pozice velmi často zmiňovaného příkladu, jak je možné dělat skvělou hudební přehlídku i bez obřích rozpočtů a tisícových davů návštěvníků. Svým dílem k tomu přispívá i jeden ze dvou hlavních programových dramaturgů Pavel Uretšlégr.


Nebudu zastírat, že na slovácký festiválek do Tasova poblíž Strážnice jezdím rád, i když to mám pekelně daleko. Že se tam chystám i letos, a že se tam cítím dobře, jako na málokteré jiné akci. V posledních letech pak obdivuju i tu nekompromisnost, s jakou je stavěný program, který je pro mě velmi inspirativní. Leccos už jsem tam zažil, od speakrování dua Čokovoko, prvních pódiových krůčků Nikoly Muchy, desítky skvělých hudebních setů do té doby pro mě neznámých kapel, totální změny pohledu na Lenku Dusilovou, přes důmyslně vysílající noční lokální radio Ladi Čumby s klasickou hudbou a mluveným slovem, řešení svých vlastních problémů pod hvězdami, zděšení, co všichni místní zvládnou vypít, démonického pana Zdeňka se žlutými brýlemi, až po třeba zpáteční transport nejmenovaného bubeníka několika kapel, nacházejícího se po „dvojáku“ ve značně zuboženém povečírkovém stavu, a dožadujícího se sprchy na prakticky každé benzínové pumpě cestou. Lehký úsměv Pavla Uretšlégra, mimo festival respektovaného znalce vína, byl vždy přirozenou součástí.

 

Bigbít. Co tě u toho slova napadá?
Seriál České televize. Já to slovo chápu asi jako právě jeho tvůrci. Do kolonky „bigbít“ se tam vlezla vedle klasického rocku šedesátých i nová vlna nebo třeba česká industriální scéna. Věřím, že kdyby se točilo pokračování, dojde stejně dobře na domácí kytarovou scénu 90. let, jako na techno subkulturu. Jednou větou: bigbít chápu jako synonymum autentické, umělecké tvorby, která stojí mimo mainstream. Proto se u nás na „bigbítu“ může potkat cimbálová hudba s postpunkovými Algiers, stejně jako progresivní elektronika s experimentálním písničkářstvím.

Úplně poprvé jsi ho sám navštívil kdy?
Poprvé jsem na Besedě byl v roce 1999, nebo 2000. Bydlel jsem pár kilometrů od Tasova a s nástupem ředitele Zdeňka Neusara se začala měnit dramaturgie i celkový charakter akce, který vyhovoval mému vkusu. Pamatuji si, že na přelomu tisíciletí jsem navštěvoval pravidelně jen dva letní festivaly – kromě Besedy ještě slovenskou Pohodu.

Jak ses pak dostal mezi pořadatele?
V roce 2011 mě Zdeněk Neusar oslovil, zda se nechci přidat k produkčnímu týmu Besedy. Se Zdeňkem jsme se pár let potkávali na různých koncertech nebo právě v Tasově, ale znali se vlastně jen zběžně. Až v tom roce 2011 jsme se poprvé setkali v našem rodném Bzenci. Po několikahodinové schůzce jsme oba cítili, že (nejen) Besedu vnímáme dost podobně a Zdeňka napadlo mě oslovit se spoluprací. První roky jsem pomáhal hlavně s propagací, dramaturgií a produkcí.

 

 

Kolik lidí dnes Besedu dělá?
Širší
produkční tým čítá zhruba 1015 osob, v užším týmu jsem já, dramaturgyně Kač Fišer, šéf produkce Tomáš Ševčík, kurátor hudebního programu a vedoucí PR sekce Zdeněk Neusar a Lucka Chlupatá, kteří řeší administrativní stránku festivalu. Na programové podobě Besedy se pak podílejí i vedoucí Apollónovy návštěvy Olga Petrová a vedoucí Soutěže písničkářů Petr Podrazil. Nejužší tým tvořím já sám. To obnáší, že Beseda mi zabírá celoročně, převedeno na počet hodin, zhruba půl až třičtvrtě úvazku měsíčně, který ovšem není honorován. Personální složení týmu je dle mého Achillovou patou celého projektu a určitě cítím, že v příštích letech už nejde pracovat v současném složení a konceptu rozložení zodpovědnosti.

 

Když se ohlédneš, kam se festival časem posunul, co tě jako první napadne?
Finanční situace tehdy a nyní. Mé první roky končil v červených číslech, Besedu jsme pravidelně dopláceli z vlastních zdrojů, dluhy postupně narůstaly, a my pomalu ztráceli naději v samotný projekt. Zlom nastal někdy před třemi, čtyřmi lety. Na Besedu začalo jezdit výrazně více lidí, my se naučili lépe pracovat s rozpočtem, a taky se nám začalo dařit navýšit vícezdrojové financování festivalu. Aktuálně je finanční situace stabilizovaná, bez dluhů, Besedu jsme schopni dělat s vyrovnaným rozpočtem.

A co vývoj hudebního zaměření? Sám název napovídá, že začátky byly v duchu lokální přehlídky lokální hudby. Už místní přestalo zlobit, že revival Kabátu v programu nenajdou?
Ten vývoj už je snad obecně známý. Od přehlídky lokální bigbítových kapel se postupně Beseda překlopila do festivalu, který se snaží nedržet příliš určitého žánru jako spíše primárně mapovat aktuální česko-slovenskou scénu, pokud možno od nezávislého popu až po různé podoby experimentální hudby. V minulých letech se nám také osvědčila reflexe Visegrádského prostoru, a k tomu vždy nějaký exkluzivní host ze zahraničí. Místní už Besedu moc nekritizují, zkrátka na ni ve většině přestali chodit. Nicméně se nám v regionu vygenerovala i nová skupina návštěvníků, kterým se současný koncept Besedy líbí a fandí nám.

V poslední době máte vyprodáno. Přesto jste nerozšířili areál. Proč?

Obávám se, že při větším množství lidí, než je těch cca 1700 osob, by se vytratila specifická atmosféra celé akce. Jsme malý, rodinný festival – ne samotnou dramaturgií, ale právě tou atmosférou. Myslím, že tohle je jeden z nejdůležitějších důvodů, proč lidé do Tasova jezdí. Samozřejmě do kalkulace návštěvnosti vstupují i objektivní důvody: areál Topolového hájku není nafukovací, musíme zohledňovat bezpečnost a komfort návštěvníků i vystupujících, taky musíme brát zřetel na místní občany. Samotný Tasov má zhruba 500 obyvatel, tudíž i těch 1700 osob, které na víkend přijedou do Tasova, je pro obec poměrně velký zásah. S vedením obce, potažmo se samotnými občany, máme velmi dobré vztahy, a jsou pro náš klíčové při realizaci Besedy. Nevidíme důvod, proč kvůli dvěma, třem stovkám návštěvníků navíc, narušit tyto dobré vazby.

Jak na
ten maličký areál reagují kapely ze zahraničí? Pozoroval jsi někdy údiv nebo neskrývané překvapení?
Žádnou podobnou reakci si nepamatuji. Snad občas určité překvapení – v tom dobrém slova smyslu. Vystupující jsou obecně nadšení ze samotného areálu i z přírody v okolí. Navíc ta rodinná atmosféra se myslím přenáší i do backstage, což celkově dobrý pocit z festivalu jen umocňuje. Kapely ze zahraničí taky povětšinou bydlí ve venkovském Hotelu Háj, uprostřed Bílých Karpat, takřka mimo civilizaci. To jsou faktory, které velké festivaly moc často nenabídnou.

 

Výběr interpretů dnes probíhá jak?
Model čtyřčlenného programového týmu fungoval asi do roku 2016. Poslední dva ročníky jsme skládali už spíše jen já a dramaturgyně Kač Fišer. Na samotné skladbě vystupujících snad personální změny nebyly znát. Navíc v roli kurátora hudebního programu stále působí Zdeněk Neusar. Do konečné podoby dramaturgie zasahují kromě našeho vkusu taky tipy od hudebních publicistů, promotérů, samotných muzikantů. Zkrátka lidí ze scény, kteří vědí často o současné hudbě více než my. Jako dramaturgové jsme poměrně otevřeni cizím pohledům na Besedu a cílem vždy zůstává sestavit program, který bude co nejvíce akcentovat aktuální česko-slovenskou scénu, doplněný podobnými jmény ze zahraničí.

 

Dohadujete se u toho hodně?
Myslím, že ani ne. Samozřejmě určitou část dramaturgie vidíme každý jinak, což odráží naše preference, ale to je v zásadě dobře a vytváří to ve výsledku mix, který není nějak žánrově omezen.

Zmíněná jména ze zahraničí už jsou dnes docela „velká“. Když jsem byl sám na festivalu poprvé, byl největší hvězdou DJ Felix Kubin. Ještě rok předtím tam myslím byl Erik Truffaz. Předpokládám správně, že jen jejich honorář „sežere“ značnou část rozpočtu? Kdo v má poslední slovo v rozhodnutí?
Kdo má poslední slovo? Sám nevím…Asi se jedná o kolektivní rozhodnutí. Spory v souvislosti s výši honorářů zahraničních jmen příliš nemáme, většinou dojdeme v jednání k adekvátní částce. Paradoxně občas dojde ke sporům o honorář u českých nebo slovenských vystupujících. Osobně si totiž myslím, že některé tuzemské kapely mají nereálná finanční očekávání. Někdy tento názor pak sdílí i zbytek týmu, někdy ne. Ale spory je určitě silné slovo. Zkrátka každý z nás může mít na stejnou věc jiný názor, což je normální v jakémkoli kolektivu.

Máte nějaká nepsaná pravidla, čemu se vyhýbáte? Dnes už je Beseda záběrem plně mimo mainstream, ale pamatuji i dlouhou frontu o podpis po Anně K. ?
Beseda je už nějakou dobu jasně dramaturgicky vyprofilovaná, tudíž sestavení hudebního programu je z tohoto pohledu poměrně jednoduché. Interpreti jako například Anna K. nebo Tata Bojs jsou už dnes pro nás „nepřípustní – nic proti jejich hudbě nemáme, ale v Tasově chceme představovat spíše jména, která zná méně lidí a pozornost si přesto zaslouží.

Co máš pocit, že se zatím nepovedlo?
Rozhodně máme rezervy v ekologické stopě festivalu. Letos proto chystáme řadu změn, které by měly tento stav napravit.

Můžeš už být konkrétní?
Budeme poprvé používat zálohované kelímky na pivo a točené nealko, taky se bude přímo v areálu třídit odpad, a to včetně biologického odpadu. Vytříděné plasty se pak dále využijí na výrobu zahradních roštů.

 

Kromě tří scén s hudbou míváte i různé přednášky a besedy. Prozradíš, co to bude letos?
Tento rok se nehudební program překvapivě přehoupl i mimo čistě kulturní sféru. A to až do neděs se oblasti seberozvoje. Takže letos na festivalu vystoupí historicky nejnižší počet básníků, přesně jeden. Ale za to eso, dorazí etablovaný Petr Hruška. Pak už uslyšíme a možná trochu prožijeme téma mindfulness a fake news. Poprvé podnikneme sondu do českého filmu, život scénáristy barvitě popíše Štěpán Hulík. A inspiraci, jak podnikat v ČR s nepravděpodobným, ale o to reálnějším úspěchem, nabídne zakladatel dřevěných módních motýlků BeWooden. No a divoký a nepředvídatelný humor musí být, to si vezme na starost Anatol Svahilec a spol v rámci slam poetry battle, stand-up z Brna a legendární Petr Váša. Kulturní program na Besedě nebyl ještě nikdy tak roztříštěný a neucelený, čímž se zvyšuje šance, že by mohl oslovit každého návštěvníka v tom nejlepším smyslu.

Zmiňoval jsi soutěž písničkářů. Dokonce si pamatuji, že když jsem tam sám byl poprvé nebo podruhé, byla tam zcela neznámá mladá holka z Kyjova, nějaká Mucha. Pracujete s nimi nějak dál?
Myšlenka, že se na pódiu třeba s MIDI LIDI vystřídá místní písničkář, kterého nikdo nezná, to je ta největší radost. Baví nás sledovat reakce návštěvníků, kteří jsou v Tasově poprvé a vůbec netuší co se děje. Tahle myšlenka vznikla před lety u Zdeňka Neusara, který s ní šel za Petrem Podrazilem, a ten se soutěže ujal. Na Muchu si samozřejmě pamatuji a vlastně na většinu vystupujících. Myslím, že se v soutěži vedle Nikoly objevilo více zajímavých jmen. Výhra v soutěži nikomu slávu nezajistí, ale o to ani primárně v soutěži nejde. Celá je postavená hlavně na tom, udělat si hezké dopoledne a pobavit se. Z pohledu soutěžících jde hlavně o zkušenost, zahrát si na velkém pódiu se zvukařem, a před spoustou diváků. A je potřeba říct, že návštěvníci jsou skvělí a soutěž opravdu sledují a písničkáře podporují. Petr drží soutěž mimo hlavní program, což pomáhá dotvářet její zvláštní atmosféru. Beseda je asi to pravé místo, kde tohle může fungovat. Jinde by to asi působilo amatérsky, nebo by se to vůbec nesetkalo s podporou diváků.

Později jsi ještě vedle Besedy začal organizovat i Ceny Vinyla. Předpokládám, že i to se projevuje v dramaturgii. Jak sám vnímáš jejich vývoj?
Dramaturgicky se Viny
la s Besedou protíná určitě od samotného začátku, což je asi poměrně logické. Bez ohledu na moji osobu. Vinyla má snad už pevné postavení na scéně, kterou reflektuje. Určitě je vzestupná křivka mediálního zásahu, návštěvnosti Slavnostního vyhlášení, celkové postavení cen se mi zdá větší. Jsme si ale vědomi, že jeden večer se Slavnostním vyhlášením v segmentu scény, kterou Vinyla zastupuje, je málo a nedává smysl. Proto se snažíme s projektem pracovat celoročně. Prakticky od začátku cen pořádáme průběžný festival Vinyla, který třeba letos obsáhne dvanáct koncertních a přednáškových večerů po celé ČR nebo jsme transformovali náš facebookový profil na celoroční informační platformu o domácí nezávislé scéně. Hodnocení projektu cen Vinyla by ale myslím bylo objektivnější ze strany oceněných muzikantů nebo třeba hudebních publicistů.

 

Na co nebo na koho se letos na Besedě sám nejvíc těšíš?

Samozřejmě na Algiers. Mimo jiné proto, že oba jejich letošní koncerty v ČR mi unikly. Z česko-slovenské scény doporučuji třeba Lebanon, Drom nebo Isama Zing. Dost si taky slibuji od společného koncertu Katarzie s Pjonim nebo polských Lonker See. Ti před nedávnem zahráli i na španělské Primaveře a minimálně velkou část českých návštěvníků dost zaujali. Nejvíc se ale těším na pondělí odpoledne po festivalu – pokud se nestane nic mimořádného, tak předáme areál zpět starostovi Tasova, uděláme si s pár posledními brigádníky společné foto, a další Beseda bude za námi.

 

 

 

 

 

 

 

Přidat komentář