Betula pendula třicet let po Cestě

Album Cesta valašskomeziříčské skupiny Betula pendula si muselo na oficiální vydání počkat přesně třicet let. Nahrávka ve své době patřila k nejpečlivěji připraveným kazetovým samizdatům, včetně působivého obalu od Josky Skalníka. Betula pendula pak existovala do roku 2000, publikovala dlouhohrající desku a dva kompaktní disky, ale na debutovou nahrávku, mnohými příznivci skupiny považovanou za vůbec nejzdařilejší, se tak trochu zapomnělo. Až teď, díky vydavatelství Galén, vyšla nahrávka patnácti písní v pečlivě remasterované verzi na CD.

 

Jan Šoltis pochází z Opavy, studoval v Praze na elektrotechnické fakultě, na strahovských kolejích účinkoval v rockové kapele. Pak rok zkoušel své pedagogické schopnosti na hornickém učilišti u Kladna. V roce 1982 – to mu bylo pětadvacet – se přestěhoval do Valašského Meziříčí, byl vedoucím v prodejně hudebních nástrojů a hrál na baskytaru ve skupině Tacet. Vystupovali na zábavách a v repertoáru měli docela drsný rock – třeba Sex Pistols – takže se vlastně nikdo nedivil, že je nakonec dostihly zákazy.

Hraní převzatých skladeb ale Šoltise beztak bavilo čím dál míň a raději začal skládat vlastní písně. Byla mezi nimi i skladba Strach, později známá z podání Betuly penduly. „Tahle písnička ukazuje, jak jsem se začal odklánět od hraní na zábavách. Tančit se na ni totiž dalo dost těžko. Tehdy mi začalo být jasné, že to tak dál nepůjde: Tacet už nebyl schopen nějaké důslednější činnosti. A tak jsme se v podstatě rozpadli ještě dřív, než nás opravdu zakázali,“ řekl mi Honza Šoltis v létě 1988 pro bulletin festivalu Valašský špalíček.

Vlastní projekty měl Šoltis v tom přelomovém roce 1985 dva, na obou spolupracoval s klávesistou Vladimírem Kudělkou a svou partnerkou, básnířkou Hanou Kocourkovou. Líbil se jim art rock, ale taky minimalismus. O tři roky starší Kudělka měl z dřívějška zkušenosti s hraním na baskytaru v místní rockové skupině Harom. „Tehdy se kapely nesměly jmenovat anglicky,“ vzpomíná Kudělka pobaveně. „A tak nám název vymyslel Helmut Dobiáš, první vedoucí meziříčského M-klubu. On snad byl Maďar nebo co. Prostě řekl: ‚Hoši, jste tři – egy, kettő, három.‘ A tak jsme měli název.“

Práce na rozměrné Kudělkově artrockové kompozici nakonec nevyústily nikam, pouze jeden fragment z ní zahrála nová skupina Betula pendula přehrávkové komisi – ta byla vlídná a kvalifikaci lidových hudebníků udělila. V květnu 1985 měla Betula pendula první koncert. „S tím latinským botanickým názvem pro Břízu bělokorou přišla Hanka Kocourková,“ vybavuje si Kudělka. „Hanka měla vždycky vztah k přírodě. Už jsme s Honzou kapelu připravovali, ale ještě jsme nevěděli, jak se nazveme. Ze začátku mi Hančin nápad připadal trochu směšný, něco takového jsem nečekal.“

Nejdříve hráli v trojici: Šoltis na baskytaru, Kudělka na kytaru a klávesy, Zdeněk Adamec na bicí. Začátky byly rozpačité, pódiová premiéra se nepovedla kvůli potížím se zvukem, další koncertní možnosti se nenabízely. Hráli tedy aspoň na zábavách. „Honza už měl hotových deset nebo dvanáct vlastních písní, třeba skladbu Hosté, ale na zábavy jsme toho potřebovali víc,“ rekapituluje Kudělka. „Nechtěli jsme přebírat z různorodých zdrojů, a tak jsme nacvičili asi deset písniček od Ramones. Byla to taková šlapající, nenáročná hudba, na tancovačky se to hodilo. Zdeněk nebyl nijak výjimečný bubeník, ale tohle zvládal.“

Betula pendula se tedy rozjížděla pomalu, velký zájem však uprostřed roku 1985 vzbudil Minimální orchestr. Vedle Šoltise a Kudělky se v něm sešla řada talentovaných muzikantů z meziříčských skupin, třeba Petr Fiala a Martin Knor (později Mňága a Žďorp). I tentokrát komponoval Šoltis hudbu a Kocourková napsala text. „Složil jsem asi třicetiminutovou skladbu v minimalistickém stylu, i když jsem skladatele minimální hudby vlastně moc neznal. Ta Kompozice skladebného minima se vyvinula tak nějak sama od sebe. Pak mě překvapilo, jaký ohlas naše koncerty měly, nakonec jsme vystupovali celý rok, včetně Rockfestu 1986 v Praze. Pořád jsme ovšem hráli jen tu jednu skladbu. Nedokázal jsem si představit, jak by se to mohlo dál vyvíjet, v devíti lidech to prostě bylo moc velké. Většina členů navíc měla závazky k vlastním kapelám, takže se to nedalo zvládnout ani časově.“

Nastala tedy podstatná proměna skupiny. Šoltis se soustředil na akustickou kytaru, občas taky hrál na trubku a citeru, Kudělka na varhany a syntezátor Korg. Přibrali kytaristu Františka Nejedlého a houslistu Dalibora Pyše, bubnoval Petr Schönweitz. Pětičlenná sestava poprvé vystoupila v listopadu 1986 na krajském kole Rockfestu v Ostravě. Ale bubeníci se dál střídali: Schönweitz soubor opustil už v červnu 1987, hned po vystoupení na pražském Rockfestu. Byly za tím spíš osobní rozpory: vadil mu hlavně Šoltisův autoritativní přístup.

Honza Šoltis skutečně býval rezolutním šéfem, jistě však k dobru věci. Jak řekl v roce 1988: „Moje vedoucí role v kapele vyplývá z toho, že jsem ji v podstatě dal dohromady, věnuji jí nejvíc energie a jsem autorem hudby. Já jsem přístupný jiným myšlenkám a nevyhýbám se diskusi, ovšem jen v rámci daného směru. Jinak to ani nejde; každý z kolegů poslouchá trochu jinou muziku, a kdyby svou roli příliš zdůraznil, bylo by ve výsledku možná několik dobrých detailů, ale hlavní idea by se z něj vytratila.“

Pak ještě pár měsíců bubnoval Zbyněk Štěpánský z Cimentu, ale odešel po festivalu v Lipnici nad Sázavou. Na podzim 1987 začala Betula pendula používat programované bicí. Po úspěšných koncertech na renomovaných festivalech se o skupině začalo psát a hudební publicista Vladimír Hanzel jí produkčně pomohl k vydání první malé desky. Vyšla v ediční řadě Rock debut vydavatelství Panton, zahájené EP deskami souborů Dybbuk a Krásné nové stroje. Nahrávky pro Rock debut vznikaly v soukromém studiu Jiřího Hradce v ulici Na Farkáně III, malém, ale docela dobře vybaveném. Také Betula pendula tam v říjnu 1987 natáčela.

O necelý rok později se EP deska dostala do prodeje. Na A straně obsahovala skladby Tygr a Cesta, na B straně byly Návrat a Teoréma; tedy dvě rockové písně a dvě nové, komorně pojaté. Teorému bylo nutno v závěru trochu zkrátit, jinak by se nevešla do vyžadované singlové stopáže – maximálně sedm minut na jedné straně. Proto píseň končila po třech minutách a dvanácti sekundách fade-outem a celá vyšla až nyní, na disku Cesta.

Vladimír Hanzel na obal desky napsal: „Ve druhé polovině 80. let prolomilo rockovou hegemonii metropolí Valašské Meziříčí (a blízký Vsetín), kde zdánlivě přes noc vyrostlo několik svérázných skupin – Betula pendula, Ciment, Mňága a Žďorp, Rytmická mládež, Velký Plytkoš. Nezbytné rockové zázemí najdeme v již 16 let fungujícím M-klubu s pravidelně pořádanými Rockovými pódii, Valašskými špalíčky a dalšími akcemi, které mapují nejpřínosnější část naší současné hudby s důrazem na amatérskou tvorbu. V posledních letech ji stále víc konfrontují se sílící místní scénou. Takto vznikla unikátní živná půda pro podchycení, tříbení a růst domácích talentů. Jejich kvalitativní vzestup není pochopitelně záležitostí jedné nebo dvou sezón, ale výsledkem mnohaleté mravenčí práce a citlivého hledačství dramaturga Karla Prokeše. (…)

Písně Betuly penduly jsou zvláštní jako její zvukomalebné jméno. Stojí stranou honby za nejmódnějšími trendy a zvuky, vzpírají se zařazení do běžných žánrových škatulek a přitom předkládají jejich svéráznou syntézu. Týká se to i textů: odrážejí pevný lidský postoj autorské dvojice, zůstávají jakoby mimo čas a místo. Ukázkou nejstarší tvorby je Teoréma, inspirovaná stejnojmenným Pasoliniho filmem; nejnovějším dílkem v průřezové kolekci je Cesta. Rockově hřmotným protějškem křehkého Návratu (vítězné písně autorské soutěže Rockfestu ’87) je skladba Tygr.“

Jiří Černý ve své recenzi (Z pantonských EP: Mertu snad, Betulu pendulu určitě; Gra

 

morevue č. 12/1988) hodnotil takto: „I když Ogaři z Luhu, Ciment, Rytmická mládež ani Mňága a Žďorp nejsou na žádných deskách, jejich zásluhou se mluví o valašském rocku. Betula pendula teď tamní skupinové úsilí konečně korunuje i pro posluchače, kteří kvůli rocku festivaly neobjíždějí. Její nezařaditelná hudba, v záblescích nasvícená janotovskými barvami, získává dokonce studiovým podáním na síle. Počínaje zhudebněnou Blakeovou básní (překlad Zdeňka Hrona) Tygr, každá její píseň žije ve vlastním světě, rozšifrovatelném nikoli logikou, ale tušením krásy v řetězci slovních i zvukových metafor. Nikde žádný příběh, melodie, soběstačný tónový lesk, jichž bychom se zachytli a nepustili. Jen dělený prostor vzdálených i blízkých kytar, kláves, trubky, citery a programovaných bicích. Čínsky tušová obraznost v Cestě, energie osudového Návratu (‚Ti, kdo se soustředili vzhůru, těm to zůstalo v očích‘), snovost pasoliniovské inspirace v Teorémě. Ne-li ještě okamžitým účinem, pak jistě už osobitostí se písně Jana Šoltise (hudba, zaříkávačský zpěv, akustická kytara aj.), Hany Kocourkové (texty) a tří hráčů staví do hodnotové linie Andrtová – Bittová – původní Máma Bubo – Jablkoň.“

I v Melodii psal Petar Zapletal se zaujetím: „Jestli tahle ‚bříza bělokorá‘ časem neokorá, máme v ní garanta ryzí kvality, kterou na svém debutovém EP prokazuje všemi čtyřmi písněmi. Všechny jsou v mollové tónině, všechny jsou obdařeny mimořádně smysluplnými a poeticky i filosoficky cennými texty. (…) Všechny mě upoutaly – nejvíce snad krásně znějící Šoltisova akustická kytara a báječně snivé housle s vymýšlivou fantazií Dalibora Pyše v písni Návrat. Snad bude brzy znovu příležitost napsat o nepochybných kvalitách téhle valašské party víc.“

Vydání desky byl samozřejmě pro Betulu pendulu úspěch, zároveň bylo jasné, že za daných poměrů se skupina samostatného alba jen tak nedočká. Šoltis už ale vlastnil kazetový magnetofon TASCAM Portastudio, umožňující poměrně kvalitně nahrávat do čtyř stop, což byl při pořizování domácích nahrávek velký pokrok. Skupina si tak mohla zaznamenat i zbytek repertoáru. Všech patnáct písní (včetně čtyř z Hradcova studia) se pak šířilo samizdatově na kazetě, jejíž obal vytvořil Joska Skalník. Vůbec ho nemuseli přesvědčovat, ta hudba se mu hned líbila.

Během roku 1989 se Betula pendula redukovala na původní dvojici. „Franta Nejedlý už na hraní neměl čas,“ rekapituluje dnes Honza Šoltis. „Když k nám přišel, bral to tak, že si zahrajeme párkrát do roka, nejdál v Rožnově nebo ve Vsetíně. Vůbec nepočítal s tím, že se to tak rozjede a budeme mít koncerty po celé republice. Dalibor si zase dal dohromady kapelu v Ostravě. Takže rozchod proběhl v klidu, ale už se nám nepodařilo najít do Betuly jiné spřízněné muzikanty. Koncertovali jsme pak jen ve dvojici s Vláďou Kudělkou. Dokonce se někdy stalo, že Vláďa nemohl, a tak jsem vystoupil sám.“

Kudělka si vybavuje, že po revoluci jim publika ubylo: „V roce 1989 jsme po republice jezdili hodně, taky nás zvali do televize – byli jsme dvakrát v hudebním pořadu Aréna; poprvé ještě ve čtyřech, potom už jen já s Honzou. Ale po revoluci zájem publika trochu opadl. Na jeden náš koncert v prosinci 1989 přišlo asi šest lidí. Pak jsme samozřejmě měli ještě hodně vystoupení, ale celkově už nechodilo tolik lidí jako dřív.“

V srpnu 1990 jen ve dvou natočili dlouhohrající desku, nazvanou prostě Betula pendula. Jan Šoltis původně jednal s Pantonem, kde už měl nějakou zkušenost, ale brzo zjistil, že pro něj bude nejlepší, když desku vydá sám. Pro Rock & Pop řekl: „Chtěl jsem, aby deska vyšla u firmy, která má nezaměnitelnou tvář. Alter ego, tedy ‚druhé já‘ nebo pro věc podstatnější překlad ‚spřízněná duše‘ symbolizuje, že by v tomto nakladatelství měly vycházet projekty duchovně spřízněné.“

Natáčeli opět doma ve Valašském Meziříčí. „Bylo to dost náročné. Studio není úplně vybavené, jednu mašinku jsem si během natáčení dojel půjčit od kamaráda do Hradce Králové. Ve studiu jsem musel plnit řadu funkcí současně. S výsledkem jsem ale spokojen,“ shrnul v rozhovoru pro Rock & Pop. Na desce Betula pendula bylo devět skladeb, včetně nových nahrávek písní Verše, Robinsonu Jeffersovi a Kámen. Šoltis nechal vylisovat 3000 kusů a ty se celkem rychle rozprodaly. Zároveň však brzy zjistil, že vydavatelská činnost s sebou nese řady potíží – a tak činnost Alter ega utichla.

V nových skladbách Šoltis kladl čím dál větší důraz na jednoduchost. Takto odpověděl Karlu Prokešovi pro článek Alter ego Jana Šoltise (Rock & Pop č. 2/1991): „Všechno, co skládám pro kapelu, vzniká převážně při kytaře. Dovedl jsem si ty písničky dobře představit v prosté akustické verzi. Loni v létě, když jsem nocoval v Praze na Hlavním nádraží, tam byla spousta lidí, kteří jeli do Plzně na Portu. Předávali si kytaru, tak ji strčili i mně. Sjel jsem celý repertoár Betuly a jim se to líbilo. Tak začala má folková kariéra. Je to mobilní a technicky nenáročné. Žádné nervy při zvukových zkouškách s techniky, které vidíš poprvé v životě. Navíc je hraní pro folkové publikum příjemné, komunikace funguje v jiné rovině. Po festivalech mě pořadatelé začali zvát i do klubů.“

Koncem roku 1994 vydala Betula pendula u brněnské firmy Indies Records kompaktní disk 1994/1990; vedle nové nahrávky (jedenáct písní zaznamenaných s vokální výpomocí Andrey Jurčíkové v září 1994, včetně aktuálních verzí Cesty a Návratu) zde bylo přiřazeno i celé album z roku 1990. Pak ještě následoval disk 1999, opět pojmenovaný podle data vzniku (vyšel o rok později u Indies Records). Vedle nových písní tam byla i předělaná skladba Co pošeptám. Roku 2000 Šoltis s Kudělkou existenci Betuly penduly uzavřeli.

Na otázku, jak by čtyři alba skupiny s odstupem času zhodnotil, dnes Vladimír Kudělka odpovídá: „Je na nich vidět, jak se naše hudba postupně zklidňovala. Nahrávka z roku 1988 je hodně rocková a ty písně určitě měly u publika největší ohlas. Hodně se mi líbí ta deska z roku 1990, byla v ní taková pompéznost, která vyhovuje mému vkusu. Nahrávka z roku 1994 je komornější a album 1999 je už vysloveně introvertní záležitost, určená spíš k rozjímání.“

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *