Písně Sylvie Krobové jsou komorní, pokorné a neprůbojné. Na koncertech je hrává buď sama, nebo v poslední době s doprovodem kontrabasisty Petra Tichého a trombonisty Jana Jiruchy. Právě s druhým jmenovaným se ale u aktuálního alba Dívám se do noci, vydaného opět u Polí5, nezvykle rozmáchli. A nahráli ho v bohatém aranžmá, spolu s poměrně početným muzikantským doprovodem. Sylvie, která se sama na koncertech doprovází na akordeon a piano, ho tentokrát pouze nazpívala.
Přiznám se, že mi je hodně sympatické, že vaše texty v sobě mají často přítomné pochybnosti. Kde se to v nich vzalo?
Už jako puberťák jsem se mého otce ptala, proč tu jsme, a on mi tenkrát řekl, že se nemám na takové hlouposti ptát. Od té doby se ptám stále – vzhledem k tomu, že mé životní zkušenosti nebyly vždy veselé, a někdy až tragické. Dětství prodchnuté disentem, divadlem a od dvou let bez mámy… Zkrátka šla jsem životem ve velkém chaosu a strachu. Otázek, jestli jsem se na světě neocitla někde, kde nemám být, a jestli má přítomnost bude neustále pro všechny kolem jen a jen na obtíž, jsem měla vždycky dost.
Jak moc to „dětství prodchnuté disentem“ mělo na vaši pozdější tvorbu vliv?
Stala jsem se pozorovatelem, pozorovala jsem svět na Hrádečku kolem Olgy a Václava Havla. Snový svět, zároveň plný nebezpečí, tolik zajímavých lidí, co posouvali tok dějin, setkání za setkáním… Vzpomínám na rozpravu s Vaškem kolem videofilmu Pokoušení, kde jsem v osmnácti letech hrála Markétu, a který točil můj otec, nad choulostivostí faustovského tématu.
A samozřejmě tu bylo Divadlo Na tahu, jejich zkoušky a zahradní slavnosti na Hrádečku, Počernice 1975… Jako by to hraní si a tvoření a tolik lidí kolem bylo jinou dimenzí k té realitě strachu a hrozeb, že například skončím v dětském domově. Táta si mě vysoudil ve dvou letech, a do šesti se o mě starala převážně ruská babička Ludmila, proto také bylo čím tátu strašit… Když mi bylo 24 let a už jsem měla dceru Báru, tak se nám narodila holčička Sylvinka, která měsíc po narození zemřela. A následně pak v mých sedmadvaceti letech odešel i můj tehdy dvacetiletý bratr Pavel. Pak se teprve začal život trochu uklidňovat a dcery Bára a Týna a můj muž Bilbo jsou pro mě stabilitou a rovnováhou k té pravdě a lásce… Proto ty spousty pochybností, kam vlastně kráčíme, co je dobré, co zlé, jak se v tom všem vyznat a jak najít sama sebe. Je to vlastně existenciální poezie, tak to je a jinak to nejde… Hudba a básně jsou nadějí, že jsem alespoň trochu pochopila kdo jsem a kam kráčím.
Proč jste začala dělat muziku a divadlo, je asi jasné v momentě, kdy i ten, kdo to neví, zjistí, kdo je váš tatínek. Kdy jste vlastně vzala do ruky poprvé akordeon?
Tak nějak jsem zjistila, že nic jiného než zpívat neumím, takže zpěv mě provázel celé dětství. Když jsem se bála, když jsem byla chvilku v klidu, nebo když jsem si zpívala písně Marty Kubišové a pouštěla si je na Hrádečku, když Havlovým vynášela policie při domovní prohlídce v úhledných balících vše, co se jí zachtělo. A pak ta nádhera, kdy jsem mohla Martu Kubišovou vidět na Hrádečku zpívat! Bylo to v podzimním čase, kdy už byla zakázaná, ve velkém pokoji s krbem u Vaška a Olgy zpívala hymnu.
Ale k tomu akordeonu. Všechny mé písně ze začátku vznikaly na piano. Vzhledem k tomu, že s Bilbem hrajeme svá autorská divadelní představení, a bylo potřeba i hudby, začala jsem jako samouk hrát i na akordeon. Ale je to tak napůl, klavír, akordeon, potřebný zvuk pod mé písně, abych mohla být samostatná.
Je pro vás důležité akustické pojetí hudby? Současné technologie vás nelákají? Mnoho muzikantů mi říká, že notebook nebo třeba looper je pro ně svým způsobem nutná náhrada za další spoluhráče, které si nemohou dovolit.
Ano, akustický zvuk nástrojů je pro mě důležitý. Jejich rezonanční tělo, propojenost zvukem hlasu, hlasem lidského těla a nástrojů, které rezonují skrz přírodní materiál, původní nástroje. Vím, že muzikoterapie není podstatou skládání hudby, ale jejich přirozený zvuk a rezonance mají uzdravující účinek. Pracovala jsem rok a půl na Pleši na onkologii a rehabilitaci, chodila jsem jednou týdně rozeznívat bolavé duše, svým hlasem a zvukem původních nástrojů, laděných převážně v pentatonické stupnici, takže nepochybuji, že jejich vibrace a zvuk jsou léčivé. Také si to prostě neulehčuji, podle zrovna frčících standardů, ani tím, že povezu jen krabičku a počítač na koncerty. Vycházím z toho, co je pro mé tvoření svobodné a přesahující…
A to je co?
Nejsem žádný klavírista, považuji se za zpěvačku a herečku… Přesto mé skládání a doprovod na klavír nebo akordeon je díky mé intuici a instinktu svébytné. Všechny akordy se dají zahrát v jakékoli škatulce žánrů, komplikovaně, jednoduše… Nejpřirozenější pro mě je, když se struny, které mám v sobě, rozeznějí společně s tóny klavíru a akordeonu a vytvoří takové podivné alikvótní zvuky.
Důležitá otázka je pro mne vždycky to, co zůstane tady a teď. Když se vše vypne, žádné technické vymoženosti nebudou, žádná výpomoc a triky, zůstane tam právě ten člověk, který přišel se sdělením, které je schopen předat sám. A zůstane v tom ta důležitá síla, pro kterou člověk umění dělá. Dnes je vše kolem jen obraz, trik a šou, a vytrácí se to nejdůležitější. Podstata lidství a sdělení.
Začínala jste s různými kapelami, dokonce jsem našel, že i s metalovým Drakarem. To, co jste říkala, vás dovedlo k tomu začít vystupovat sólově nebo s vlastním doprovodem?
Drakar byla nabídka od kamaráda Ivana Sekyry, zpívala jsem tam jen vokály, pak byl i pokus o rock se Štěpánem Smetáčkem, a ještě předtím taky byla kapela La Bouche. Jednoduchý bigbít, ale fungoval. Jenže mě to táhlo hlavně k tomu, aby se zvuk, básně a hlas vzájemně propojovaly, a aby byly zvukem mé duše, bez příkras různých stylů. Prostě tady jsem a takto zním a toto zpívám. Být soběstačná mi přinášelo svobodu. Zpívat a hrát, jak to cítím – i v mém podivném rytmu.
Bylo těžké si najít tu svoji hudební cestu? Jak tomu vlastně sama říkáte? Je to písničkářství? Folk křížený s jazzem? Šanson?
Vlastně nebylo, to bylo to nejjednodušší. Těžší bylo ustát to, že vás nikdo nepřijímá, protože vás namůže nikam zařadit. Chvilku mi trvalo, než jsem pochopila, že to není tím, že jsem já špatná, ale v tom, že svět je zahlušen něčím jiným, a že potřebuje ty své škatule. Na to, že jsem velice křehká, jsem si vlastně vybrala tu nejtěžší cestu… Jiří Černý po desce Let dýmem napsal, že je to nezařaditelné, a já jsem byla šťastná, že je má hudba objevující, jiná. Ale hlavně, že vypovídá o mé duši a o světě, ve kterém pluji. Například to věčné hledání, věčné pochyby…
Jak bojujete s tím, že hledání s sebou může přinášet i slepé cesty?
Myslím, že hledání je částečné nacházení a částečné slepé cesty. Kdybych slepé cesty nenašla, nenašla bych ani ty dobré, ty, které jsou důležité. Tady nejde o to, že se přizpůsobím tomu, co je pro společnost, pro slávu a vydělávání peněz správné. Jde o to, že celý život hledáme, kdo jsme, a co je důležité pro pochopení, co můžeme najít a kam sami v sobě dojít…
Nepřizpůsobivost je ovšem dnes chápána jako negativní vlastnost…
Jak napsal Nikolaj Stankovič, kterého jsem měla moc ráda a potkávala jej na narozeninách Olgy na Hrádečku: „KDO SE LIŠÍ, TEN JE SVIŇÁK.“ Kdo hledá podstatu svého bytí na tomto světě, většinou se nepřidá k davu a nepotřebuje světská uznání, ale chvíli to trvá, než pochopíte, že je vše v pořádku, i když tím bojujete proti pravděpodobnosti, že budu uznávaná, budu mít hojnost peněz a vyznamenání dřív, než zestárnu a umřu.
Člověk ale není jen sám. Skoro každou desku jste nahrávala s jinými spoluhráči. Důvodem byla ona nekompromisnost?
Vy to vidíte, že je to stále s jinými muzikanty, ale já vidím jen těch pár spřízněných duší, které se mnou souhlasí i v tom, že jsem holt nepřizpůsobivá. Jsou to přátelé, kteří plují na stejné vlně, mají pocit, že to, co tvořím, má nějaký smysl. I ti, kteří pomáhají jiným způsobem než hudbou. Je to možná i malé společenství těch, kteří s tímto tvořením rezonují, jako posluchači, ale mám pocit a posiluje mě ta velká pomoc od tolika lidí, to množství posluchačů, kteří přišli na křest, že to spiklenectví je moc důležité. Vždyť jsem cestovatel s akordeonem, klavírem a hlasem, na té cestě jdu chvíli ve zvuku se spřízněnými přáteli, kteří dál zůstávají, i ve zvuku na desce. Teď s orchestrem je to trochu jinak, tam si zůstáváme hlavně s Honzou, to byl splněný sen, ale dál bude zase klavír, akordeon a hlas a…
Pro mě je zásadní lidský faktor. Peníze v tvoření jsou jen nutností pro ty, kteří je potřebují. Naštěstí je spousta neuvěřitelných přátel, kteří mě finančně v těchto projektech podporují, bez nich by to vůbec nešlo. Když je z toho pár korun, je to příjemné, ale nikdy zásadní. Spoluhráči tak nějak přicházeli, odcházeli a někteří zůstávají. Třeba Vojtěch Havel chtěl se mnou spolupracovat jen na desce Stín. Oto Sukovský šel pak svou cestou, vzhledem k věcem, které se tak nějak stávají… Tomáš Alferi se mnou zůstal na dvě desky, Svět podivínů a Chvilka, co se chytí, na Chvilce se k nám přidal i Petr Tichý, a zůstali jsme s oběma až dodnes. A Honzu Jiruchu jsem přizvala na Let dýmem, hledala jsem jiný zvuk a posun v mé hudbě. Většinou je pro mě důležité, abychom si společně rozuměli a nebojím se říci, měli se rádi. Pak se mi hraje radostně.
Jak to v současnosti máte s poměrem toho, jak se věnujete divadlu a jak hudbě? Dáváte něčemu přednost?
Nikdy jsem ničemu nedávala přednost, vše plyne z podstaty, že jablko nepadá daleko od stromu. Divadlo přišlo, a radostně samo. Hudba jako láska, která se neopouští. Život přináší spoustu dobrodružství, a tak, když přijde více hraní divadla, hrajeme více divadlo, když koncerty, tak koncerty… Vše je barevné, naše představení jsou autorská, já v nich mám hlavní úlohu jako muzikantka, tvořím pro představení hudbu, kterou i sama na představeních hraji, a pak úlohu herečky. Bilbo je režisér, scenárista, spisovatel a klaun. Proléváme se z jednoho do druhého, Bilbo se mnou jezdí i koncertovat, pokud jedu sama, hraje jednoduše na trubku a je pánem ve velké hlavě…
Divadlo děláte i pro děti. Nahrát „dětskou“ desku jako mnozí kolegové vás zatím nezlákalo?
Samozřejmě, že mě napadlo, dát všechny písničky, které jsem složila pro představení na CD, ale nejsem obchodnice s deštěm. Vím, že to spousta kolegů dělá, u mě nedošlo k tak velké potřebě, nebylo to mé hlavní hledání… Písně zaznívají na každém představení a děti si je zpívají cestou domů, tato jejich radost mi úplně stačí.
Jak došlo k tomu rozhodnutí, že aktuální deska bude s „orchestrem“?
To najednou bylo takové vnuknutí a splněný sen. Loni v prosinci jsem byla na křtu společného alba Bucinatores Honzy Jiruchy a kapely Strom stínu, a byla jsem uhranutá. Sedmnáctičlenný orchestr hrál s takovou nádherou, energií a umem! Mám ráda ta propojení undergroundových kapel v aranžích právě Honzy Jiruchy nebo Michala Nejtka, bylo to fantastické. Najednou jsem si vzpomněla, jak jsem na konzervatoři chtěla absolvovat s orchestrem, ale vzhledem k revoluci a mé účasti na ní ve škole, šlo pak vše jiným směrem. A najednou to bylo možné!
Prakticky to vznikalo jak?
Dohodli jsme se, že já předám své písně Honzovi a on vybere – samozřejmě i podle financí a ochoty – muzikanty, kterým znovu všem děkuji, napíše aranže a já budu pokorně své písně jen zpívat. V tak nádherné malebnosti a v souznění s Honzou a s mou ženskou vyzrálostí. Je to vlastně dar k mým padesátým narozeninám.
Hezký dárek. Byla jste dojatá?
Ano. Honza mě až dojal svou schopností se propojit s mým životem a mou energií. Teď všem říkám: „Tady vidíte, jak se mužský svět s tím ženským umí nádherně propojit!“ Cítím v tom kousek harmonie uprostřed chaosu.
Ale kdyby nebylo tolik úžasných lidí, kteří nás podpořili finančně, svou tvořivostí bez jakéhokoli nároku, asi bychom to nedali dohromady. Musím znovu poděkovat Honzovi, Pavlovi Černému za jeho grafiku a obrázky, Davidovi Bělohradskému za klip s obrázky Míry Janka, a samozřejmě Bilbovi, který je můj strážný anděl a se vším mi pomáhá, tomu obzvlášť. Vidíte, vlastně v tom vůbec nejsem sama…
Rozumím správně, že do aranží jste Janu Jiruchovi nijak nemluvila?
Nemluvila. Jediné, co jsem mu řekla, bylo, že mám ráda Arvo Pärta, minimalismus a temné tóny, a také jsem chtěla, aby zazněl jeho pozoun. Bilbo si přál trumpetu, dokonce si pamatuji, že jsem Honzovi říkala, aby ve zvolených muzikantech nebylo moc smyčců… a Honza zvolil smyčcové kvarteto. Udělal dobře.
Také jsme museli kvůli financím omezit počet muzikantů, a to pak musel Honza vážit, jak se s tím popasovat. Samozřejmě jsme se bavili i o emoci, která z písní vyvěrá, ale Honza sám velmi citlivě pochopil o co jde. Například Hřej – to je spadané listí, podzim, tok celého života v jednom roce. Dívám se do noci – odchod dcer do života, o ztrátách, nepochopení lidí a jejich lžích a divných egoistických komunikacích, o smíření, které pro mě jako ženu, a k tomu přecitlivělou, jsou velmi křehkou záležitostí prorostlou až do morku kostí.
Zpívala jste vše na už hotovou hudbu, nebo jste se ve studiu s muzikanty i potkala? Představuju si, že pokud člověk hraje na klavír, a pak mu ho na desku nahrává natolik vynikající muzikant, jako je Vojtěch Procházka, asi jen těžko to lze ustát bez trémy…
Přesně den po mé oslavě padesátin na Hrádečku, kdy jsem byla ještě v euforii, přijeli všichni kluci, a to říkám záměrně, k nám domů na zkoušku. Všichni byli absolutně bezprostřední a milí, a tak mladí… Říkala jsem si: „Babička a sedm loupežníků.“ Takže na nějakou trému nebyl čas, měla jsem spíš respekt z toho, že jsme se viděli poprvé. Další tři celé dny jsem trávila s muzikanty ve studiu, i když jsme nahrávali zpěv až poslední den, a to už do nahraného orchestru. Nasávala jsem atmosféru, zvuk, chtěla jsem prožívat vše s nimi.
Vojtěch je fantastický, jeho způsob hry, to jak se vám umí přizpůsobit, zpívala jsem s ním na křtu píseň Slunce a cítila jsem se unešeně. Mohla jsem s ním plout a využít všeho, co ve mně bylo. Navíc Vojtěch vůbec nepůsobí jako nažehlený muzikant, naopak je to ohromně umný a skromný člověk.
Je pro vás důležité, abyste měla okolo sebe hlavně neokázalé lidi, a pak až teprve šikovné muzikanty? Vždy mě překvapuje, jak na profesionální muzikantské scéně dnes bují různá zaskakování a alternace, kde zjevně profesionálně odvedená práce je mnohem důležitější, než nějaký vztah ke spoluhráčům nebo i té samotné muzice?
Víte, pro mne hudba není otázkou kšeftu, nebo hraním s někým, abych se zviditelnila. Hudba je pro mne filozofická cesta, možnost, jak skrze zvuk, slovo, hlas mohu nacházet jiné světy, dostat se za obzor. Je to možnost, jak se ve své úzkostné povaze mohu dostat do světů, kde mohu opustit křeč svého těla, mohu popustit uzdu své melancholii, najít krásu, odplout někam, kde je mi se sebou dobře, kde jenom jsem… Zastaví se čas a mohu zapomenout na stále se točící vír života, zůstat v meziprostoru. Na to nemůžete měnit muzikanty jako ponožky, v této situaci k vám musí dozrát. A taky všichni, kteří se mnou hrávají, jsou v lidské naladěnosti se mnou. Proto jsou také svobodní a jsou rádi se mnou, když mají čas. Muzikanti, které Honza našel pro album Dívám se do noci, měli stejnou energii. Ptala jsem se Honzy, jestli mi s nimi bude dobře, a Honza řekl: „Neboj, bude, myslel jsem na to.“
Sylvie Krobová
Dcera Andreje Kroba, režiséra a uměleckého šéfa Divadla Na tahu, původně jevištního mistra Divadla Na Zábradlí, který byl odtud vyhozen po realizaci ochotnického představení Havlovy Žebrácké opery v Horních Počernicích v roce 1975. Spolu s manželem Jiřím „Bilbo“ Reidingerem, klaunem a žákem Ctibora Turby, působí v divadélku Bilbo Compagnie. Vyšly jí dvě knihy poezie. Na Státní konzervatoři vystudovala operní zpěv, zpívala s několika kapelami a spolupracovala i s Agon Orchestra nebo Kühnovým dětským sborem. Sólově debutovala deskou Stín (Black Point Music 2006), na konci podzimu 2018 vydané album Dívám se do noci, je její páté.