BILL FRISELL: Harmony

Blue Note, 2019, 46:52

Neúnavný Bill Frisell rok co rok představuje nový projekt. Zaměření toho současného (koncertní premiéra 2016), který je zároveň Frisellovým prvním počinem pro Blue Note, prozrazuje název Harmony. Hudbu popisuje tisková zpráva jako „harmonicky tichounce mocnou“, což sedí.

Aby harmonie vynikly, zvolil Frisell obsazení bez bicích a tradičně pojaté rytmiky. V pavučinově jemných a stejně tak pevných harmonických klenbách se Frisellova zvonivá kytara proplétá s trojicí podobně bohatých hlasů. S violoncellem dlouholetého hudebního partnera Hanka Robertse (znají se od studií na Berklee v 70. letech), mnohdy bezeslovným vokálem Petry Haden a texturami akustické, barytonové i basové kytary nového spoluhráče Luka Bergmana. Luke a Hank navíc také zapojili hlasivky.

V podobně „anti-grooveových“ komorních sestavách už Frisell točil i dříve, vzpomeňme namátkou Richter 858. Ovšem koncepce je zase jiná. Krom důrazu na harmonickou strukturu taková záměrně, ehm, anti-koncepční, což nemá narážet na nedostatek tvůrčí plodnosti. Naopak. Frisell se rozhodl spojit velmi potentní a jen zdánlivě nesourodé zdroje: „Když jsem se zamyslel nad hudbou, kterou miluji celý život, řekl jsem si, proč bych ji nemohl hrát zároveň? Neexistuje důvod, proč nedat Lush LifeRed River Valley na stejné album, vždyť to jsou obě pěkný písničky,“ vysvětlil, jak se na desce ocitl jazzový standard vedle countryového. Většina repertoáru alba je však autorská, Frisell se nechal inspirovat spíše mícháním vlivů z historie americké hudby, nikoliv konkrétními kusy. Recykloval sice píseň Deep Dead Blue (1995) ze spolupráce s Elvisem Costellem, pietně zařadil melodii Petřina otce Charlieho Hadena There In A Dream, ale jinak pilně komponoval. A třeba píseň God’s Wing’d Horse se mu povedla tak, že bychom ji z fleku zaměnili s tradicionálem. Což si nijak neprotiřečí s Frisellovou láskou k minimalismu (Honest Man). A celé je to od začátku do konce takové krásně harmonické.

Přidat komentář