Dreampopovou kapelu Billow tvoří zpěvačka a klávesistka Lenka Zbořilová, kytaristé Jakub Zbořil a Vojtěch Veselý, naživo pak s kapelou vystupuje bubeník Erik Netušil.Skupina (s původním bubeníkem Ondrou Malinou) vznikla již v roce 2009 ve Veselí nad Moravou. Po hodinách ve zkušebně a velmi skrovném koncertování se dočasně rozpadla. Lenka s Jakubem založili lo-fi-folkové uskupení Strangers in the City, zatímco Vojtěch se věnoval jednočlennému projektu Václav J. Studium přivedlo jednotlivé členy do Prahy, kde se dali opět dohromady. V roce 2017 představili svou zasněnou, éterickou hudbu na debutovém albu Maps. Skupina se poté vrátila do Veselí a vloni nahrála více rozmanité a melodické album Seascape.
Čím se lišil proces tvorby alba Seascape od vaší prvotiny?
VV: Při práci na Maps jsme nevěnovali tolik času produkci a nahrávání, spoustu věcí jsme neznali, dodělat jednu písničku nám trvalo hodně času. Seascape je rozmanitější, navíc i skládáme a dokončujeme mnohem rychleji.
JZ: Měli jsme taky jinak rozdělené role. Při Maps jsem přišel se základem akustické kytary, Lenka nebo já jsme přinesli melodii a Vojta dodal elektrickou kytaru, synťáky a celkovou produkci. Na Seascape jsme akustiku téměř zahodili, střídali se s Vojtou při skládání a vokály dělala komplet Lenka. Bicí částečně nahrával náš tehdejší bubeník Vincent Stránský, kterého letos v létě nahradil Erik Netušil (Superego Kid, Nachttante).
LZ: Je takový paradox, že Maps bylo spjaté s mnohem více místy než Seascape a přitom bylo ucelené a celé se neslo v jedné náladě. Naopak Seascape je spjaté s jediným místem – chalupou „na konci světa“ v Nové Lhotě v Bílých Karpatech – ale zato je mnohem rozmanitější.
Jak jste se dali dohromady? A jak to bylo s dočasným rozpadem kapely?
VV: Je to trochu bizarní. S Kubou se známe od školky, Lenka chodila do stejného ročníku na základce a už od mala jsme poslouchali podobnou hudbu – vyrůstali jsme na Nirvaně, Beatles, System of a Down, Pixies, Johnu Frusciantovi, ale taky třeba na raných deskách Vypsané fixy. Střední jsme studovali každý jinde, takže jsme se už nijak nestýkali, když mi Kuba jednoho dne pro pobavení poslal přes ICQ odkaz právě s novým singlem Fixy Holka s lebkou. A při této online diskusi nad uvadající kvalitou naší kdysi oblíbené kapely jsme si řekli, že bychom si mohli zkusit zahrát společně. A že by to rozhodně nemělo znít jako Holka s lebkou...
JZ: Bylo nám patnáct a neměli jsme žádnou zkušebnu, začali jsme se tedy scházet za městem v polích. Sedli jsme si s kytarami, vybavili se baterkami a do noci jsme hráli. Vzpomínám, že tam jednou proběhl kolem i kůň a málem nám prošlápl futrál. Složili jsme asi 30 písniček – to už bylo ve zkušebně pod dětským oddělením místní polikliniky. Doktoři se tehdy sešli a pouštěli si naše dema, aby rozhodli, zda nám dovolí zkoušet v jejich kotelně. Během dvou let jsme odehráli jen dva koncerty a pak se rozdělili. My s Lenkou jsme založili kapelu Strangers in the City, po vydání desky South v roce 2014 jsem ale začal cítit, že bych ještě rád zkusil hraní v kapele. Přece jen nám to tehdy skladatelsky fungovalo skvěle. To už jsme všichni studovali v Praze na výšce, tak jsem zase napsal Vojtovi a pomalu jsme se dali dohromady...
VV: Jenže tentokrát to šlo hodně ztěžka. Chodili jsme dva roky do zkušebny do Crossu, kde jsme skládali a nahrávali. Pár písniček jsme dokončili, ale vůbec se nám je nedařilo studiově zaznamenat. V době, kdy už jsme ztráceli naději, že kdykoli něco doděláme, jsme zkusili domácí nahrávání a vznikl z toho náš první singl Galaxie. První písnička, se kterou jsme byli spokojení.
JZ: Po vydání první desky Maps jsme se ale rozdělili na čas ještě jednou – přišel skladatelský rozkol, kdy já s Lenkou jsme chtěli nahrát a vydat další podobnou, šepotavou desku, ale Vojta se chtěl posunout dál, přidat bicí, více nástrojů. Po půlroční přestávce jsme se nakonec znovu potkali a zkusili Vojtovu rozmanitější cestu, za kterou jsme nakonec zpětně velice rádi.
LZ: Tu kapelu bereme vlastně od začátku jako takovou rodinu. Už v těch patnácti jsme spolu trávili hodně času a stále jsme se cítili spojeni, i když jsme měli přestávku.
Druhá deska je svižnější než Maps. Neláká vás zkusit si i rychlou taneční hudbu?
VV: Když se scházíme na chalupě v Karpatech, tak se žánry, které hrajeme, hodně liší. Neřekneme si, že teď uděláme rychlou taneční písničku. To ne. Ale vznikne něco rychlejšího, elektroničtějšího, pak zase folkovějšího... Zatím jsme si ale nikdy neřekli, že uděláme vyloženě elektronickou desku.
LZ: Já teď velice ráda zkouším různé žánry. To je rozdíl oproti dřívějšku, kdy jsme se moc nechtěli odchýlit od té naší pochmurné, akustické nálady...
Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu