Třiatřicetiletý kytarista a zpěvák Billy Strings, občanským jménem William Lee Apostol, je na současné americké hudební scéně naprosto výjimečnou osobností. Během dekády dokázal tento trojnásobný držitel Grammy vyrůst z malých klubů do pozice hvězdy koncertující v největších sportovních halách, což by nebylo nic tak výjimečného, kdyby se jednalo o hvězdu čistokrevného popu nebo rocku. Jenže Strings je sice brilantní kytarista, ale jeho doménou je akustický nástroj a takzvaný fingerpicking, bleskurychlé vybrnkávání, žádné hromovládné riffy. Je také skvělý zpěvák, ale popové melodie obchází obloukem a odkazuje se primárně k tak tradiční hudbě, jako je bluegrass.
Páté studiové album So Much for Goodbyes, koprodukované věhlasným T-Bone Burnettem po boku samotného kapelníka, vzniklo jako bezprostřední reakce na smrt Stringsovy matky Debry, jež se v létě 2025 předávkovala pervitinem. Drogy ostatně poznamenaly celé kytaristovo dětství. Biologický otec zemřel na předávkování heroinem, když byly Billymu pouhé dva roky, a matčina závislost byla důvodem, proč už ve čtrnácti letech odešel z domova.
Ačkoliv je Billy Strings oslavován jako bluegrassový virtuos, So Much for Goodbyes v žádném případě není čistokrevným bluegrassovým albem. Stringsovo pojetí roots music je dlouhodobě volné, eklektické, vlastně alternativní (mimo jiné proto o něm také píšeme v UNI). Zároveň je však zřejmé, že ortodoxní kánon ovládá do naprostého detailu. V instrumentálním kousku Bluewater Breakdown předvádí kapela v čele s houslistou Alexem Hargreavesem strhující tradiční jízdu a svižná Light the Way zní, jako by vypadla ze zlaté éry padesátých let minulého století. Tradiční větev navíc korunuje skladba Lay Me Down, kde jako pěvecký host exceluje sedmaosmdesátiletá legenda Del McCoury.
Jinde s tradičními postupy Strings nakládá zcela volně. Třeba taková Burn the Other End se z countryových klišé přetavuje v temné až psychedelické plochy a ve více než šestiminutové Lucid Daydream se nebojí využít zcela netypických harmonií i dynamických zvratů a skončit ve zvukové skrumáži, za kterou by zřejmě Bill Monroe svého jmenovce Stringse z bluegrassového národa exkomunikoval. Emočním epicentrem desky je její finále, které začíná obnaženou písní Still I Crash, v níž Billy Strings za doprovodu osamělé kytary mluví přímo ke své matce a přiznává, jak se po její ztrátě znovu učí žít, a vrcholí jí věnovanou závěrečnou instrumentálkou Debra’s Waltz.
Album kromě stálých Stringsových spoluhráčů zdobí řada hostů. Alison Krauss přispívá vřelým vokálem, Paul Franklin pedálovou steel kytarou, Alwyn Robinson bicími (ty jsou v ortodoxním bluegrassu, jak známo, bezmála „zakázaný“ nástroj), Bryan Sutton kytarou nebo dlouholetý spoluhráč Willieho Nelsona Mickey Raphael basovou foukací harmonikou.
Kosmetickou výtku lze vznést pouze k velkorysé délce šestnáctipísňového alba. Vzhledem k závažnosti tématu a hudební pestrosti je ale tato rozsáhlost plně obhajitelná.