Zpěvák Blixa Bargeld se krátce po vystoupení s mateřskými Einstürzende Neubauten na Mikuláše v Praze představil i s italským multiinstrumentalistou a skladatelem filmové hudby Tehem Teardem. S ním přes deset let vytváří podivné až surreálné křehké krajiny, jimž dominují zvuky smyčců. Tak tomu bylo i na koncertě v Arše+, kde oba protagonisty ještě doprovázela cellistka Laura Biscegliová, basklarinetista Gabriele Coen a smyčcové kvarteto. Teardo hrál především na elektrickou kytaru.
Dosud spojení Bargelda s Teardem, které jsme už měli možnost vidět naživo dříve, působilo jako vedlejší projekt, kde si zpěvák realizuje věci, které nejde vytvářet s Neubauteny, jako jakási zvuková laboratoř, kam si občas odskakuje. I když se od Alles Wieder Offen, a vlastně už od Silence Is Sexy postupně tvorba Einstürzende Neubauten zklidňovala, přece jen jsou meze, za které se s nimi nedá jít. Spolupráce s Teardem nabízela Bargeldovi možnost pronikat i do jiných, intimnějších introvertních světů, jaké hlučná mateřská kapela nemohla nabídnout.
Poslední album Bargelda s Teardem Christian & Mauro i koncert v Arše+ ukázaly, že jde o plnohodnotný propracovaný projekt, který snese srovnání s tvorbou Bargeldovy mateřské kapely. Už to není jen nesourodý kaleidoskop střípků, album i koncert jsou konzistentní, mají jasnou hudební, aranžérskou i myšlenkovou koncepci, která se rodila už na předchozích deskách Bargelda a Tearda, kde však ještě nebyla tak jasná.
Bargeld zůstává pozorovatelem světa a jeho zvláštností, které ho baví komentovat a podobně jako u mateřské kapely občas velmi jízlivě a vysoké se v nich mísí s nízkým. Píseň Dear Carlo vychází z konverzace Bargelda s italským astrofyzikem Carlem Rovellim o podstatě kosmu, přičemž hlavně oceňuje, jak skvělý dělá koláč. V uměřených aranžmá, jimž dominují smyčce, lépe vynikají Bargeldovy texty, při jejich interpretaci přechází z melodeklamace do místy velmi procítěného zpěvu.
Tentokrát však Bargeld a Teardo nezůstávají jen u momentek, skladby podobně jako u Neubautenů výrazně gradují, objevují se v nich velmi dynamické a dramatické pasáže. Patrné to bylo zejména ve skladbách plných obav z války, jako je I Shall Sleep Again, kde Bargeld zpívá, že nalevo je obranný komplex a napravo mrtvá země a minová pole. Libelle & Gigant postavený na kontrastu křehké vážky a giganta, který přichází z opačné strany z kráterů, země plné ran a ruin, z bláta a zákopů, však negradovala tak moc jako na albu. Témata a jejich zpracování působí dospěle, ne jako nějaká hra, ale jako velmi vážně míněné vyjádření. Patrné je to i v tom, že poslední, třetí studiové album, nese v názvu skutečná křestní jména obou protagonistů, jako by odložili masku, kterou dosud využívali a mluvili přímo za sebe.
Druhou linkou, která vystupuje do popředí, je uvědomění si pomíjivosti. Ani na koncertě nechyběla jejich specifická úprava renesančního mementa mori Bisogna Morire (Musíme zemřít) známého také jako Passacaglia della vita připisovaná madrigalistovi Stefanu Landimu. Oba je však upravili pro dnešek: „Influencer a nahá tanečnice na TikToku bez velkého upejpání, hráč a podcaster mistr kvízů i talk show, musíme zemřít.“
Ve What If se Bargeld zamýšlí nad tím, co bude po smrti: „Co když v ráji nebudou čekat žádné hurisky? Co když tam nikdo neleží tváří v tvář na polštářích zdobených drahokamy? Co když všechno, co tam dostanete k jídlu jsou jen hrozny, šťavnaté hrozny? Co když je to všechno jen chyba v překladu?“
Nové skladby doplňovalo několik z předchozích desek Nerissimo a Still Smiling, které do současného konceptu dokonale zapadly. Koncert neměl chybu, a i když to může znít rouhačsky, jeho poselství bylo silnější a aktuálnější než u poslední desky Einstürzende Neubauten Rampen, bez ohledu na její kvality.