Blues je strom, ze kterýho všichni visíme

Když tvůrci britského hudebního magazínu Mojo v červenci 2010 přemýšleli, koho pověří výročním šéfredaktorováním dvoustého čísla, rozhodli se oslovit Toma Waitse. Vyhlášený samotář kupodivu přijal a kromě toho, že pečlivě sestavil celý časopis (od rozhovoru s Harrym Belafontem až po článek o White Stripes), ještě s chutí vybral patnáct písní od různých interpretů (včetně sebe) na bonusové cédéčko. Ve zkratce tak podal zprávu o svém vkusu a vlivech, které formovaly jeho vlastní muziku. Hned na úvod zvolil chytlavou melodii Sixteen Tons z repertoáru Tennessee Ernieho Forda. Nebyl to jen zakuklený vzkaz, že ví, že my víme, že právě tenhle song vykradl na své první desce, konkrétně v písničce Ice Cream Man. Hlavní důvod tkví v jeho počátečním, téměř dětském okouzlení písničkami „s příběhem“.

waits_7Nepřekonatelný vypravěč smutnosměšných, lehce zakouřených historek o předem ztracených existencích měl odmalička rád, když se z rádia ozvala nějaká taková anomálie. Na přelomu padesátých a šedesátých let, kdy vyrůstal, se těmto skladbám říkalo „saga“ a k jejich nejznámějším interpretům patřili Johnny Horton a Jimmie Driftwood, nositelé určitých hudebně-hereckých rolí (zpívající traper, zlatokop a jiné historizující úlohy). Horton proslul kombinováním romantiky a trágy, což máme zdokumentováno v jeho největším hitu When It’s Springtime In Alaska (It’s Forty Below) – česky Jaro na Aljašce. Ten začíná cizincovým příchodem do sněhem zavátého města a končí bodnou ranou, zasazenou chlápkem, kterému vypravěč nevědomky dělal do manželky. Jimmie Driftwood své ságy kořenil špetkou komična – viz dodnes populární písnička The Battle Of New Orleans. Na druhé straně jako první obohatil rozhlasové šlágry o slova „hell“ a „damn“.
Mladý Tom Waits citlivě vnímal tu zvláštní směs tajemství, napětí, dějových odboček a překvapivých point. Užíval si ponurost countryové balady Long Black Veil i překvapivé sdělení, hraničící s tím, čemu Francouzi říkají risqué, v hitu Dusty Springfieldové Son Of A Preacher Man. „Políbil mě a řekl, že všechno je v pořádku. Jediný kluk, který mě mohl zaučit, byl kazatelův syn…“ Doopravdy však pochopil, oč se při psaní nesmrtelných textů jedná, když uslyšel ničemu nepodobnou skladbu Bobbie Gentryové Ode To Billie Joe. Náhle věděl, co chce a jak na to. Musí dostat posluchače do situace, v níž se nikdy předtím neocitli, a potom je musí včas opustit. Zavřete oči, odcházím… Ti, kdo se snažili pochopit Ode To Billie Joe, tu bizarní, zlehka nahozenou skicu vášně, klamu, sebevraždy, většinou nepochodili. Jenže tady někde začíná skutečná zábava. V nedořečenosti, která by mohla působit ještě magičtějším dojmem, kdyby se zabalila do zdánlivé upovídanosti básníků beat generation.
Představme si hlavu Toma Waitse jako včelín, v němž víří blizzard zadumaných ság, a zároveň odkudsi ze zateplené hospody synkopuje pianista doprovázející recitaci předchůdců hipsterů a beatniků, všech těch „jazz cats“ patřících k harlemské renesanci, od Langstona Hughese přes Jamese Weldona Johnsona až po Sterlinga A. Browna. Básníci typu Kennetha Rexrotha sklenou most mezi starými časy a nástupem beatu. Od Kerouakova románu Na cestě vede přímá štreka k nebezpečným chlápkům, jako je Burroughs hrající si na Viléma Tella. V Tomově hlavě není zas tak daleko od baladického, jazz-folkového debutu Closing Time s kytarou, klavírem a smutným saxofonem Rider. Tady už má Waits masku pouťového vyvolavače z očistce, přízračného orchestrionu, blouznivého kněze, vyluzujícího modlitbu Gospel Train na starou ledničku (aspoň to tak zní). V Tomově hlavě bydlí bluesový křikloun a násilník Howlin’ Wolf hned vedle dveří, ze kterých trčí mečounotrombóny. O úvodní písni alba Sworfishtrombones Waits dosti výstižně prohlásil, že zní jako banda zmutovaných trpaslíků hrajících ruský pochod. O kus dál v jeho palici – která, když jí zatřesete, připomíná rumbakoule z neúprosně stejnosměrných popěvků Bo Diddleyho – odkoukává Kurt Weill bluesovou dvanáctku od Keithe Richardse, „jediného kytaristy, schopného sólovat v pravém úhlu“. Ta deska, kterou spolu pečou, se jmenuje Rain Dogs a padají na ní trakaře – it’s raining cats and dogs – jako na neworleanském funusu, plném netrpělivých čumilů, kteří se nemůžou dočkat, až si na zpáteční cestě zatrsají v rytmu dixielandu.
waits_6Dává to všechno nějaký smysl? Dokonale. Anebo ani trochu. A pak je tu Harry Partch, novátor, co nadělal instrumenty z harampádí, oktávu rozdělil na 43 tónů a svým vynálezům dal názvy jako Ptolemaium nebo Chromelodeon. Právě on poznamenal Waitsova osmdesátá léta. „Víte, já nemám rád přesný tvary,“ vysvětloval Tom v časopise Playboy, plném těch nejpřesnějších tvarů pod sluncem. „Problém je v tom, že většina nástrojů má rohy, ale muzika je vždycky kulatá.“
Sem tam se najde umělec, ať už živý, či mrtvý, pro kterého má Waits slova největšího uznání. „Narodil jsem se den potom, co umřel,“ povzdechne si v předmluvě knihy o králi dvanáctistrunky Lead Bellym. „Dá se říct, že jsem se s ním minul v hale.“ Jindy přirovná bluesový žánr ke stromu, „ze kterýho všichni visíme“. A dost často si vypomáhá slovníkem prospektorů. „Snažit se poznat Boba Dylana je jako objevovat novou planetu,“ propukne v nelíčený obdiv, načež dá DJ Zimmermanovi v jeho pořadu Theme Time Radio Hour dech beroucí přednášku o ptácích. Dylan se jím rád nechá nakazit a o další písničce řekne, že zní, jako když shodíte kytaru Jimiho Hendrixe ze schodů. „Asi takhle!“ A ozve se zvuk elektriky tříštící se o točité schodiště…
Co schází v té – nikoli mozaice, ale nepřeberné skládce pocitů, nápadů a inspirace? Show tunes! Bernstein protažený lisovacím strojem na slaměné brikety, Somewhere z West Side Story vydrhnuté na valše hrdla, které si Tom ráno vykloktal hrstí štěrku. Setkání Louise Armstronga s Ethel Mermanovou v pekle – což je nádherný příměr, jen kdybyste věděli, kdo je Ethel Mermanová… A spirituály! Respektive, buďme přesní: gospel blues, ono znepokojivé spojení svatého se zapovězeným a hříšným. Ne náhodou Waits hostuje na zbrusu nové albové poctě bluesovému kazateli Blind Williemu Johnsonovi, jehož hlasu jako brus postupně podlehli celé zástupy věřících od Dylana a Ry Coodera přes Led Zeppelin až po Lucindu Williamsovou. V minulých dvou dekádách našel Tom coby autor podobných litanií odbytiště u posledních gospelových mohykánů Blind Boys Of Alabama. Kdo by to řekl, že jednou bude psát Afroameričanům písně černější než jejich brejle! Zdánlivě daleká cesta od muzikálu One From The Heart pro Francise Forda Coppolu, vysezeného počátkem osmdesátých let v losangeleské továrně na úhledné filmové melodie a přinášejícího úžasně libozvučné duety Toma Waitse s mladší sestrou Loretty Lynnové, countryovou zpěvačkou Crystal Gayleovou. Zdánlivě opačný konec vesmíru. Ne však v Tomově hlavě, co je jako včelín…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *