BOB DYLAN WITH HIS BAND – Praha, Lucerna, 7. 4. 2019

Bob Dylan vždy trochu překvapí, tentokrát už tím, že „nepřekvapil“ výběrem repertoáru. Nejen, že třeba podle informací serveru setlist.fm měla stejný, pevně daný repertoár i předchozí série německých koncertů. Neprohodil jedinou písničkovou položku ani v případě, že odehrál tři vystoupení po sobě v jednom sále. Což pochopitelně vůbec nevadilo, člověk přece rád zírá i na dokonale zapamatovaný originál „masterpiece“ svého oblíbeného malíře opakovaně a třeba hodiny. A vždy s potěšením objeví nový odstín. Naopak se ukázalo docela zábavné vědět jednou dopředu, co přibližně člověka čeká. Dylan navíc „painted his masterpieces“ ve velmi promyšlené a fungující dramaturgii, ve které se střídaly nejzásadnější položky zpěvníku 60. (event. 70., v případě Simple Twist Of Fate a Gotta Serve Somebody) let s písněmi ze silných recentních autorských desek. Když třeba dravě rock’n’rollově zaburácela Thunder On The Mountain, vůbec člověka nenapadlo, že by tahle horská bouřka představovala jen chudou příbuznou oněch zásadních dávných mistrovských kusů. Patřila na své místo, perfektně se mezi horskými vrcholky vyjímala.

Ale především, projev současného Dylana je v dobrém smyslu vyrovnaný. Jako kdyby se s pevnou dramaturgií odbouraly i výkyvy, kdy měl maestro geniální chvilky, ale některá vystoupení prostě jen odehrál. Tentokrát zpíval a hrál na elektrické piano naprosto soustředěně a zaujatě. Nemluvě o komunikaci s kapelou, přestože ta hrála primárně „na něj“. Mimořádně srozumitelně artikuloval, snadno šlo sledovat texty a těšit se z oblíbené hry s frázováním. Z odhalování, co daná známá sekvence ještě autorovi – géniovi frázování – nabídne nového. Možná Dylana k tomuto stále spontánnímu a intuitivnímu, ovšem mnohem pečlivějšímu pěveckému uchopení dovedlo nedávné probírání se repertoárem popových standardů. Čert ví. Dylana zkrátka zase baví určitá přehlednost a vstřícnost interpretace, aniž by se přitom nechal omezovat nějakou „závaznou podobou“ původních studiových verzí písní. Což i v předchozích podobných obdobích, naposloucháno z plejády bootlegů, vždy působilo mile.

Ne nadarmo písničkář prezentuje turné pod visačkou „with his band“. Tlak a euforizující dynamika výborně sehrané, zvukově nepřeřvané kapely vynikla právě v přiměřeném sále Lucerny. Kolik rytmických odstínů přitom dokázali vystínovat Tony Garnier, střídající baskytaru a kontrabas, s vždy patřičně odlišně přizvukujícím bubeníkem Georgem Recelim, to by vydalo na pojednání do muzikantských učebnic. Alespoň jeden z výborných momentů? Třeba vygradování bridge k refrénu Like A Rolling Stone, o které se postaral Garnier hrou smyčcem na kontrabas v dokonalém provázání s Dylanovým pianem. Stejně nádherně těkavě a přelétavě se doplňovali kytarista Charlie Sexton a hráč na vše, co má struny Donnie Herron. Ale ne, že by Dylan neexceloval i bez tak vnímavých doprovazečů. Ve zpomalené Don’t Think Twice, It’s All Right kapela sotva stínově mlžila, dominovalo kapelníkovo piano, přesto jsem nezaznamenal žádný „propad“ v energii vystoupení.

Největší aplaus asi vyvolalo, krom momentů rozpoznání nejznámějších songů, když se Dylan zvedl od piana, dopochodoval do centra pódia a Scarlet Town odezpíval jen za mikrofonním stojanem. Působil v tom momentě asi „nejkomunikativněji“. Samotná píseň navíc patří k těm nejsilnějším z posledního autorského alba Tempest a zvuku dodalo neodolatelný jas Herronovo banjo. Nebo když vnímavé publikum rozpoznalo v country tanečku Blowin’ In The Wind, jako by se Dylan pobaveně usmíval nad „hříchy naivního mládí“ (on sám zajisté může, naprostá klasika mezi protestsongy je přece jeho). Slabou chvilku bychom ale hledali marně.

Přiznám se, že mívám tendenci nadhodnocovat starší koncerty oproti nedávným, říkat si „už to není co před lety“. Jenže tentokrát bych sám sebe nachytal na švestkách. Ať vzpomínám a srovnávám, jak chci, tohle byla jedna z nejpřesvědčivějších Dylanových návštěv Prahy. Při odchodu jsem sice zaslechl v davu zklamaný hlas zjevného „prvochodiče“, že by ho potěšilo, kdyby mistr alespoň pozdravil publikum. Jenže nemá smysl čekat něco, co se již léta neděje. Bob Dylan komunikuje prostřednictvím svých písní s těmi, kdo je chtějí vnímat. Což je přece mnohem víc než povrchní hra na laškování a nehynoucí kamarádství s hledištěm. Právě v momentě, kdy by umělec bez ironie zahlaholil „jste skvělí, mám vás rád“, měl bych pocit, že nastal čas končit. To se naštěstí nestane.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *