Na sedmém albu (odtud ono A-my-7, i když na akord s měkkým i také dojde) se Bombarďák pořád soustředí na „hudbu, kterou poslouchají děti a přežijí rodiče“, míněno děti „od pěti, co si také zaslouží kvalitu“. Nicméně zdá se, jako by po dekádě fungování kapela „stárla se svým publikem“, tedy tím dětským. Pravda, puberťáci už obvykle poslouchají jinou muziku, ale ti, co dostávali pozitivní bombardování do uší odmala, jistě neopovrhnou. Některé momenty jsou tu vyloženě zábavně prepubertální. Třeba zamilované holčičí Kopretiny s cudnou pointou: „Hlava ramena kolena palce… a dost!“ Ale možná to tak bylo vždy, zkrátka „cílovka“ téhle nedětsky dětské kapely byla vždy široká. A řadu témat i slovních hříček poberou jen ti školou déle povinní a dospěláci: „Tuhle píseň napsal F. L. Vek“, „tak staň se vekanem“, „tuto píseň už za chvíli proslaví Suzanne Veka…“ (Veka).
Nastřádat tolik potrhlých nápadů, které navíc nepostrádají i nějaké to nenásilné a nenápadné moudro („kdo si čte, ten si užije“, Štěk), je každopádně obdivuhodné. Vyloženě nahlucho přitom nevyzní žádný z třiadvaceti rozverných kousků. Ještě aspoň jeden příklad: Text Pán vypadá jako popis bankovní loupeže z televizní detektivky, to když do peněžního ústavu nakráčí pán s kuklou na hlavě. Ovšem jen do té doby, dokud se z kukly nevylíhne motýl. Pointa? Není třeba brát vše smrtelně vážně. Hudba?
Opět parodie na žánrovou všehochuť, od pseudo-sakrálního chorálu Ami7 přes elektrický čecho-umořený „folkloreček“ Seno, country Kamion nebo funky-metal Labutě až po taneční elektroniku Kompresor. Ale vždy s důrazem na jednoduché, zpěvné melodie.
Co bude dál? „Začali jsme na 17 písních a každé další CD má o jeden song více. Tím pádem jsme na 140 kouscích. The Beatles měli 188 originálních písní a 25 přejatých, takže máme ještě spoustu práce,“ děl Filip Nebřenský. Dobrá koncepce. Připravme se na dalších 24 vtipných miniatur pro nejmenší i největší. Brouci, třeste se.