Jaká úleva slyšet autotunem nezkreslený falzetový hlas, ke všemu soulově medový a zabalený do elektronikou nepřepáleného afropopu s nádechem kytarového folku. „Ve světě plném bezstarostných tanečních beatů a hiphopu je občas dobré jít do sebe a skládat hudbu o lidské existenci a o tom, jak se cítím a přemýšlím o tom, kdo jsem a kým se stanu,“ vysvětlil jihoafrický zpěvák a skladatel Bongeziwe Mabandla věrnost hudbě, na kterou musíme klást daleko náročnější měřítka. A platí to také pro jeho páté album Ndingubani (Kdo jsem).
„Co je soul? Hudba skrývající hluboko uvnitř všechna vaše strádání,“ tvrdil za svého života americký černošský soulman Charles Bradley, představující jednu z prvních referencí, tou druhou je kamerunský zpěvák Blick Bassy, mimochodem hostující ve skladbě Ndinje. To jen, abyste byli na první dobrou v obrazu, co od Bongeziweho Mabandla čekat. Tedy pokud ho neznáte, což by nebylo divu. Žije sice v Paříži, na současné africké hudební scéně se ale nachází na jejím alternativnějším okraji. Jde mu totiž víc o umění než o masové trendy a jeho působivé písně mají převážně charakter existenciálního sdělení než povrchního prožitku a zpěvák rád připomíná své krédo: držet se slunce tak silně, aby nezapadlo. Jinými slovy víry, že dokud ještě nejste pod zemí, zbývá dost času na život.
Ten Mabandlyho se v průběhu od jiných moc neliší a dá se shrnout do titulku, jak vesničan z východního Kapska do Johannesburgu přišel studovat herectví a skončil u hudby. Se všemi důsledky: ztráta identity, alkoholismus, deprese, pocity zrady a zklamání. Pak potkal zkušeného mozambického producenta Tiaga Correiu-Paula a společně vymysleli doprovod pro žalostně znějící zpěv jazyce xhosa a osobní filozofii Bongeziwe Mabandla, přičemž se dopředu nevzdávali hitových ambicí a příležitosti rotovat s melodickými skladbami v rádiích.
Album určené všem, koho nebaví popové hvězdy ověnčené zlatými řetězy, ale afropopu se vzdát nechce.