Boo: Pamětníky taky nemá každý

Kvarteto Boo, jedno z mladších ramen pověstné delty Dunaje, se rozhodlo následovat svůj otcovský tok a také před časem oznámilo comeback. Jistě to bude mít těžší, protože jednak nikdy nebylo tak mohutné ani populární jako samotný Dunaj, a jednak se hudební scéna za těch deset let odmlky víc než proměnila. I to byl důvod si o tom s frontmanem Christophem Pajerem popovídat.

Koho napadlo Boo oživit?
Přišlo to víceméně po etapách. O návratu jsme uvažovali už několik let všichni jednotlivě a nezávisle na sobě, až se vše konečně trefilo do správného momentu, kdy to zajímalo všechny.

Pokud si pamatuji na konec původní kapely, když jste jeli na koncerty s UJD po Novém Zélandu a Austrálii, už jste byli v kapele s Josefem Ostřanským jen dva. O jiných spoluhráčích jste tehdy neuvažovali?

Původní Boo vlastně jako by nikdy neskončili. Bylo to spíš, jako když vypustíš vzduch z balónu, jde to pomalu, ale stejně se vyfoukne. Nejdříve jsme se rozhodli pokračovat bez Andrey (Konstankiewicz, cello – pozn. aut.) po tom, co se odstěhovala nastálo do Francie. Takže jsme byli ve třech s Pavlem (Koudelkou, bicí – pozn. aut.), který pak ale už neměl čas kvůli hraní s Mňágou a Žďorp. Skoro tři roky pak s námi hrál Renda Basche, bubeník z Made by the Fire a Negero, a udělali jsme v té době spoustu nových písniček. Australské turné jsme pak ale odehráli ve dvou, jelikož Renda s námi nemohl jet. A i po tomto turné jsme pak ještě odehráli několik koncertů už jen s Pepou, a taky to bylo dobrý. Ale už to nebyl ten bigbít, bylo to přece jen o dost komornější…

BOO (Christoph Pajer, Josef Ostřanský, Andrea Konstankiewicz, Pavel Koudelka) – 2021

 

 

Co jsi vlastně těch víc než deset let dělal? Vlastně ani nevím, zda ještě vůbec existují  Metamorphosis, kde jsi také hrával?

Tak hlavně jsme si s manželkou udělali tři děti (smích). Žijeme teď zase v Rakousku, a to byla pro mě dost výrazná změna, protože tam nemám zdaleka tolik potenciálních spoluhráčů. Našel jsem si ale moc dobrého bubeníka Raphaela Gillera, se kterým si skvěle rozumíme, a založili jsme duo Ding. Hráli jsme s ním i v Česku. Jinak jsem se věnoval vybudování teď už docela slušného domácího studia, pracuji na svých sólových věcech, ale dělám i hudbu pro film a divadlo. Hrál jsem mimochodem i hudbu Ivana Achera v brněnském Národním divadle ve hře Loupežníci.  Taky jsem s jedním kolegou vydal dlouho odkládané album, které vzniklo už v roce 1998 ve Vídni. Jde o bývalého člena Spiral Tribe, takže techno a housle (smích). Vyšlo to na vinylu ve Francii.
Se spoluhráči z Metamorphosis jsme měli takový megaprojekt Réve General, složený z členů kapel Metamorphosis a Volapük, nejdřív jsme poměrně hodně zkoušeli v Avignonu a pak jsme měli i turné po Francii, a stihli jsme zahrát i na Colours of Ostrava. Byl to velmi ambiciózní a náročný projekt, sedm lidí na pódiu, nakonec se nám to podařilo i nahrát a vydat, mám z toho velkou radost.
Takže se rozhodně nenudím. Ale už jsem nějak měl potřebu si zase na pódiu zařvat, takže mám obrovskou radost, že se zase Boo dali dohromady. Byli jsme k tomu zpočátku všichni skeptičtí, zda nám to po té době bude spolu fungovat. Takže jsme si naplánovali zkoušení v Brně… a klaplo to. Hrálo se nám, jako bychom nikdy žádnou pauzu neměli.

Váš návrat je ale hodně pozvolný, rozhodně se nedá říct, že byste hýřili koncerty. Také všichni stále máte i své jiné aktivity. Jaké vůbec máte ohledně dalšího fungování plány?
Za poslední dva roky to asi nikomu moc nehrálo, nebyla to pro vystupování jednoduchá doba. Vlastně je velká zásluha našeho současného manažera Štěpána Rückla, že vůbec naživo hrajeme. Organizovat koncerty během pandemie je fakt na nervy, obzvlášť pro kapelu, kde každý z členů žije v jiné zemi a s jinými opatřeními. Zatím jsem rád, že je alespoň to, co je.

Plány jsou vlastně od začátku znovufungování kapely stejné a úplně prosté: hrát, užívat si to, tvořit pokud možno zajímavé písničky…. prostě fungovat jako kapela.

Aktivit jsme vedle Boo měli vždycky spoustu a myslím, že to je právě na tom to dobré, že se tím navzájem inspirujeme a posouváme. Nevaříme se jen ve vlastní polívce. Žijeme poměrně daleko od sebe, každý máme svůj život, a když se setkáme, máme si co říct a na čem pracovat. Mně to tak vlastně hodně vyhovuje.

Kvarteto Boo, jedno z mladších ramen pověstn . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář