V den, kdy jsem dočetl román Leonida Cypkina Léto v Baden-Badenu (česky 2015) zemřel Pierre Boulez (ročník 1925). V Baden-Badenu. Den před Třemi králi. Necelé tři měsíce před svými jednadevadesátinami. Z mohutné vlny praktiků a teoretiků poválečné nové hudby byl poslední. Karlheinz Stockhausen umřel 2007. György Ligeti 2006. Luciano Berio 2003. Iannis Xenakis 2001. Luigi Nono 1990. Bruno Maderna 1973. Atakdále.
Boulez prošel v dětství a mládí přísnou katolickou výchovou. Na konci druhé světové války mu bylo dvacet let. Měl tedy celoživotně proti čemu revoltovat. S radikalismem avantgard. Třeba té dadaistické, která chtěla vypalovat knihovny. On chtěl vyhazovat do povětří operní domy. „Katolický bůh selhal,“ nechal se později slyšet. Boulez byl opakem Cypkinova Dostojevského. Zatímco legendárním Rusem zmítali k nesnesení neurotičtí „běsi“, od závislosti na ruletě po epilepsii, Boulez měl sám sebe pod přísnou kontrolou – byl naprosto rozumový, totálně soustředěný, černobíle sebejistý. Hudebnímu kritikovi Normanu Lebrechtovi, s nímž se dlouhodobě přátelil, koncem osmdesátých let řekl: „Dějiny hudby jdou od Bacha přes Haydna, Beethovena, Wagnera, Mahlera, a pak přes Schönberga a Weberna k Stockhausenovi a mně. Všechno ostatní je irelevantní.“ Mozart? Triviální. Šostakovič? Zpátečnický. Není divu, že když byl Boulez hostem na Pražském jaru v roce 2010, lístky se musely nakonec rozdávat zdarma. Ale jsme v Čechách, ne ve Francii nebo v Německu. Francouzi Boulezovi rozumějí. Minimálně od počátku sedmdesátých let, kdy ho prezident Georges Pompidou pověřil, aby postavil IRCAM – institut, který má za cíl průzkum a rozvoj moderní hudby. Přidružený orchestr funguje dodnes.
Na Pražském jaru 2010 se Pierre Boulez představil jako dirigent i skladatel. V prvním případě zaujal svým minimalismem. Je jasné, u koho se učil Petr Kofroň. Žádná taktovka, jen ruce, prsty. Po celý čas nulová mimika. Sebejistota, soustředěnost, rozumovost. Ensemble intercontemporain se modlil k svému bohu. Cestu mu dláždili Varèseho Octander, Donatoniho Tema, Ligetiho Komorní koncert a na závěr mistrův vlastní kus Sur Incises, napsaný koncem devadesátých let. Tři klavíry, tři harfy, troje bicí. Silné na pohled, frenetické na poslech. V pasážích, kde dominuje klavír, rezonují jasné odkazy na Sergeje Prokofjeva (Sedmá sonáta). Šostakovič ne, Prokofjev ano? Jako dirigent vzal Boulez na milost postupem času i dobře konzumovatelné klasiky, typu Clauda Debussyho, Bély Bartóka, Igora Stravinského a nakonec i „našeho“ Leoše Janáčka. Sur Incises ale nestojí na remixu Prokofjeva. Je to typický Boulez. Zdánlivě rozbitá forma, racionální těkání, cesta v mlze. Když dokončil ve svých dvaatřiceti letech Kladivo bez pána, jako by se projednou portrétoval, odlil svou vlastní masku. Kladivo, které kolem sebe rozdává bezohledné, ale přesně mířené rány. Navenek chaos, uvnitř oáza fantazie, náhody, překvapení. Nelineární, přetržitá hudba bez dějového příběhu. Po stránce estetické bezedná propast, umělecky vrchol.
Pierra Bouleze jsem slyšel poprvé ve Vídni. Na výstavě Futurismus – Radikální avantgarda na jaře 2003. Dělal tu mezi jinými akustický doprovod dynamickým, agresivně vibrujícím plátnům a kresbám Giacoma Bally, Umberta Boccioniho, Carla Carrà, Gina Severiniho a Luigiho Russola. Posledně jmenovaný byl spojnicí. Jeho „intonarumori“ („hřmotiče“) z roku 1913 otevřely cestu nové hudbě celého dvacátého století. Slyšíme je u Varèseho, Stockhausena, Merzbowa. O to Boulezovi šlo: psát hudbu napříč, objektivní, univerzální, nezneužitelnou, jak se přihodilo Richardu Wagnerovi nebo Ludwigu van Beethovenovi za třetí říše. Je třeba říct, že drzost, s níž postavil sebe a Stockhausena na vývojový vrchol dějin hudby, má něco do sebe. Ti dva se doplňují. Oba měli tendenci k sebezbožštění. V Boulezově hudbě zní po francouzsku, o poznání lyričtěji, distingovaně, u Stockhausena po německu, syrově, trochu rabiátsky. Kladivo bez pána versus Zpěv mládenců v peci ohnivé. Ve jmenovateli je ale stejná nevypočitatelnost. Kontinuální provokace. Avantgardní krédo namířené proti estetické funkci. Za umění. Navzdory masám. Nekrology za Pierra Bouleze nepřehánějí, když dávají rovnítko mezi něj a hudbu celého dvacátého století.
