Písňový cyklus Pošetilost touhy sice už v době vydání alba zdaleka není překvapením, pánové Mehldau a Bostridge ho koncertně provedli mnohokrát, u nás v rámci „říčních“ Prague Sounds 2021, ale kvalitní nahrávka samozřejmě těší. Navíc umožňuje korigovat, nebo naopak potvrdit někdejší první „živé“ dojmy. Osobně na nich trvám. Především, občasné výtky artificiálně zaměřených recenzentů různých světových médií, že Mehldauovo zhudebnění básní Shakespeara, Blakea či Yeatse působí plytce a nesnese srovnání se silou Schumannových nebo Schubertových kusů, které pianista s tenoristou hrávali jako přídavky, patří k těm podpásovým. Nelze přece porovnávat kompoziční práci současného autora, poctivě se snažícího vyhnout ustáleným formám a dávno přebraným melodickým postupům, se vzorky „best of“ evropské koncertní hudby. Deska naopak potvrzuje, jak dobře Mehldau dobarvil význam zpívaných veršů. A také jak zasvěceně vychází z hudebního klasicismu a romantismu a invenčně překládá „vážné“ výrazové prostředky do soudobého synkretického jazyka. Je fajn, že samotný Mehldau z onoho srovnávání nesrovnatelného žádný mindrák necítí. S nadhledem i na album zařadil, jako tematicky související dovětek za autorským cyklem, i Schubertovu Nacht und Träume, stejně jako jazzové standardy These Foolish Things či Night And Day.
Mehldau navíc opravdu umí pracovat s klasicky školenými vokalisty, jak ostatně ukázala už spolupráce s mezzosopranistkou Annou Sofií von Otter. Iana Bostridge zkušeně podporuje, aby se mohl s elegancí a hlavně sobě vlastní interpretační plností pokládat i do významově ošemetných veršů. Včetně záměrně extrémní „sprosťárny“ E. E. Cummingse The Boys I Mean Are Not Refined.
O choulostivé koncepci cyklu už se napsalo dost. The Folly Of Desire patří k výtečným argumentům, proč necenzurovat v umění odraz „všeho lidského“, jakkoliv jsme všemi deseti pro korektnost v mezilidských vtazích.