Branca, Bowie, Bartók a Helmet

Helmet jsou stylově obtížně zařaditelní. Prosadili se na začátku devadesátých let, ale grunge nehráli, jejich hudba byla složitější, přestože nepostrádala výrazné melodie ani tvrdost. Nestála na opakování riffů, oproti noise však měla jasnější strukturu a rockový drive. Díky své osobitosti měli Helmet hodně obdivovatelů a kapela ani třicet let po svém vzniku neztrácí na síle, jak ukázalo nejen předloňské vystoupení v Lucerna Music Baru, ale i to na posledním ročníku už dávno nejen metalového festivalu Brutal Assault. Jejich vedoucí Page Hamilton, který patří k nejzajímavějším rockovým kytaristům a je jednou z nejoriginálnějších osob na rockové scéně, s ním však nebyl úplně spokojen.

 

„Publikum bylo trochu vlažné. Zníme odlišně od většiny kapel tady. Když hrajeme jako hlavní hvězdy večera, tak sál exploduje. Tady jsme měli patnáct dvacet tisíc lidí, část jich tancovala a ulítla, ale zbytek byl docela chladný. Nakonec to bylo dobré, byla to docela zábava, ale přesto bych byl raději v Praze. Mám rád Prahu, miluju Lucernu,“ řekl.

Ale i tak bylo patrné, že staré písně, které hrajete, pořád zabírají.
Vedle písní, starých dva roky nebo o něco víc – poslední album vyšlo právě před dvěma lety – hrajeme taky materiál z let 1990 až 1992. Myslím si, že to není problém, protože ty písně nebyly poplatné době. Nikdy jsem se nesnažil soutěžit s kapelami z konce osmdesátých let nebo z počátku devadesátých, snažili jsme se dělat věci po svém. Domnívám se, že pokud tvoříš takto upřímně, publikum to pozná a hudba vydrží. Ale napřed musíš být upřímný sám k sobě. Ponořit se do emocí a nic nepředstírat.

Není ale nuda hrát staré písně?
Když hraju hudbu, které věřím, užívám si to, stane se to zábavou. Každý večer taky hrajeme jiné písně, jenom festivalový repertoár je odlišný, protože na festivalech je hodně lidí, kteří nás neznají, takže hrajeme známější písně: kromě tří čtyř z posledního alba skladby z Betty, Meantime a z Aftertaste. Hrajeme písně z celého katalogu a když máme každý večer jiný repertoár, je to zábava. Kdybych hrál celé týdny a měsíce každý večer stejné sračky, cítil bych se blbě a to nechci a nemůžu.

To by bylo jako chodit do továrny.
To bych nemohl dělat, proto jsem se dal na hudbu. A pokračuju v tom, protože mě to pořád baví.

 

Dlouho to tak nevypadalo, mezi posledními alby Helmet byly dlouhá pauza, Monochrome a Seeing Eye Dog dělily čtyři roky a předloňské Dead To The World vyšlo dokonce po šestileté pauze.
To je mi líto, ale dělal jsem hodně jiných věcí – kytarové kliniky, tábory s dětmi, věnuju se filmu, produkuju kapely a hraju jazz. Ještě než začalo v květnu turné, udělal jsem dva filmy, produkuju je a hraju v nich. Zítra máme v Praze den volna a v pátek letím do Marseille, kde produkuju jednu francouzskou kapelu, takže budu tři týdny na jihu Francie. Pak poletím domů a mám šest týdnů na to, abych naplánoval další desku Helmet. Taky dělám album s Thomasem Langem. Znáte ho? To je rakouský bubeník, zázračné dítě, který hrál v sedmnácti s Falkem. Spřátelili jsme se, protože je velký fanda Helmet, a požádal mě o spolupráci. Tak jsme začali psát. Je to čistá radost, ale úplně odlišná věc, nic jako Helmet. I tak však bude před koncem roku hotový nástin dalšího alba Helmet a v lednu a v únoru ho nahrajeme. Chci udělat neméně ještě jedno album Helmet, než mi bude šedesát.

Když jsme ještě schopni něco vytvořit, měli bychom to udělat.
S tím na sto procent souhlasím. Jaz Coleman z Killing Joke mi taky řekl – měl bys v tom pokračovat. On je jedním z mých velkých hrdinů. Miluju Killing Joke. Pořád mám pocit, že hraju na vysoké úrovni, cítím se jistější, než kdy dříve, baví mě hrát hudbu. Nechci všechny písně Helmet poslat do důchodu. Když jsem hrál s Bowiem, zbožňoval jsem to, bylo to úžasné, ale rozpadlí Helmet mi moc chyběli. Když jsem v roce 2003 nebo 2004 začal znovu jezdit s Helmet, byla to taková radost! Občas ke mně někdo přijde z nějaké kapely a říká mi, že hraje kvůli mně, kvůli Helmet. Z toho mám radost. Od Deftones přes Panteru, Korn, Limp Bizkit až po kapely jako Filter a Nine Inch Nails nám všichni říkali – vy jste pro nás byli tak důležití.
Takže chci pořád hrát, ale doufám, že poznám, až se dostanu do bodu, kdy nebudu hrát na vysoké úrovni. Doufám, že až mi v tom budou bránit nějaká fyzická omezení, poznám to, než vyrazím na turné. Ono to nemusí být zas tak daleko, za rok a půl mi bude šedesát a tahle hudba vyžaduje neuvěřitelné množství fyzické, emocionální a duševní energie.

Příležitost se musí využít, nemáme jich zase tolik.
Jo, život je krátký na to, abys vstal a byl otrávený. Nikdy jsem nebyl otrávený, ani jeden den, protože mám něco, co mě baví a když vstanu, tak se tomu budu věnovat. Každému dítěti, i svým neteřím, synovcům a vnukům jsem řekl: „Můžeš si myslet, že jsi zabezpečený, dělat něco, co se zdá být jisté, a stejně ti může být mizerně. Musíš mít pro něco vášeň, něco milovat. Podívej se na mě – ničemu jsem se nezpronevěřil a i po třiceti letech pořád jezdím po světě na turné, pořád píšu, pořád hraju hudbu.“

 

A ta hudba je pořád svěží.
Protože nevychází z ničeho neupřímného, není v ní žádný program. Včera jsem navštívil v Maďarsku hrob Bély Bartóka, což je taky jeden z mých velkých vzorů. Jednou řekl: Kde začíná politika, končí umění a věda a víra přestává existovat.
Měl jsem v Berlíně přítelkyni z Polska, nádhernou, chytrou, mladou, třicetiletou. Dal jsem jí Bartókovy kvartety, a ona řekla, že to jsou sračky, politika. Nepochopila to. Nedošlo jí, že politika má program, má za úkol získávat lidi, měnit je, vyhrávat. Zatímco Bartók je čistá duše, jeho hudba je pravda. Jako v buddhismu, v zenu. Bez programu. Když nemáš program, můžeš vstoupit do jakéhokoli kulturního prostředí jako lidská bytost.
Proč komunikujeme pomocí hudby? Proč mohu hrát v zemi, kde nikdo nemluví mým jazykem a já se s posluchači přesto mohu propojit? Proč se cítím, jako bych znal Johna Coltranea, i když zemřel, když mi bylo sedm? Protože jsem poslouchal jeho hudbu znovu a znovu. Mluvil ke mně svou hudbou.

Pořád hrajete jazz?
Samozřejmě, nikdy jsem s tím nepřestal. Než začalo turné s Helmet, odehrál jsem v New Yorku dva jazzové koncerty. Loni jsem měl v Marseille sólový koncert, kde jsem hrál písně Helmet, covery a jazzové skladby. A jazz hraju každé ráno, když vstanu. Na šňůře ne, protože turné je chaotické, ale když jsem doma, tak vstanu, udělám si kafe a hraju jazz. Někdy hodinu, někdy pět hodin, podle toho, jak to jde. A dělám to každý den. Baví mě to.

Možná vám to pomohlo, že jste neupadl do schémat.
V jazzu platí, že čím více ho naposloucháte, čím víc toho odehrajete, čím déle ho studujete, čím toho víc pochopíte, tím dál svoji hudbu posunete. Když improvizuju v Helmet, nehraju rockové licky, improvizuju jako jazzman, rozvíjím fráze, což je základ jazzu. Hudba Helmet je velmi modální. Vychází z jiné oblasti, než rockoví kytaristé. Jeden z mých vzorů John Coltrane například využíval kvintakordů nad d moll nebo různých modálních stupnic nad d moll a já můžu dělat totéž v Helmet. Naše improvizace je taky rytmická, velcí jazzoví hráči šli proti rytmickému dělení taktu, což taky celou dobu dělám a udržuju tak hudbu svěží.

Jak důležité pro vás bylo, že jste na začátku kariéry spolupracoval s Glennem Brankou?
Jestliže na mě v té době neměl vůbec největší vliv, tak rozhodně jeden z největších. Když umřel (13. května 2018 – pozn. aut.), zdrtilo mě to. Změnil celý můj přístup ke kytaře. Přístup Helmet k rytmu, kdy hrajou čtyřčtvrtku proti tříčtvrtce jako Led Zeppelin v Kashmiru, přišel od Glenna. Je to jednoduchý koncept, což mám na newyorské hudbě osmdesátých let rád. Tři čtvrtky proti čtyřem čtvrtkám vytvářejí určité napětí, stejně jako šesti osminy a šesti čtvrtiny proti čtyřem čtvrtkám. Vytváří to dojem, že hudba může plout v cyklech. Ale Glenn taky změnil slovník hráče na kytaru. Nepoužíval standardní notaci, psal ve svém vlastním jazyku. Měl schodiště, kdy stupně tvořily durové kvintakordy a měl rytmickou figuru třeba raz dva, raz dva, raz dva tři, raz dva, raz dva tři, takže se měnil akcent. To změnilo způsob, jakým skládám. Ale nebylo to vědomé, vzniklo to při hraní s ním.
Byl to génius, jeden z nejpodceňovanějších géniů, které jsme kdy znali. Změnil všechno, celá newyorská scéna jím byla ovlivněná, Helmet i Sonic Youth. Mluvil o něm i David Bowie – a Bowie byl přitom mainstream. Branku ale miloval. (Bowie jej uváděl jako jeden ze svých vzorů a jeho desku The Ascension zařadil mezi patnáct svých nejoblíbenějších alb. Oba spolupracovali na audiovizuální inscenaci Tonyho Ourslera v Berlíně a Branca složil pro Bowieho skladbu Light (for David) a Bowieho označil za svou za múzu – pozn. aut.)

Vy jste s Bowiem taky hrál.
To byla taky jedna z neuvěřitelných zkušeností. Zcela odlišný svět. Byl to další génius, tak skromný a v mnoha ohledech skvělý, který však o sobě věděl, že je úžasný. Byl velmi zvídavý. Pořád poslouchal a četl a pořád hledal novou hudbu. Vzal jsem ho na Wire, což jsou moji velcí hrdinové z Anglie. Hostoval jsem na jejich desce Object 47 v písni All Fours. Když jsem hrál v Band of Susans, byli jsme v roce 1988 s Wire na turné. Jsou neuvěřitelní.
Představil jsem navzájem své hrdiny – Wire a Davida Bowieho. Byli nadšení a on taky. Byl to skvělý večer. Můj kamarád Jim Thirlwell alias Foetus tu noc dělal DJe. Davidovi jsem představil i jeho, střízlivého, protože když se potkali jednou dřív, byl opilý. Střízlivý je Thirlwell skvělý. Ovlivnil Nine Inch Nails, Skinny Puppy, tyhle kapely by bez Foetuse neexistovaly.

Naneštěstí jsem ho nikdy neviděl.
Naživo je úžasný. Jestli budeš mít šanci, nepromarni ji. Nevím, jestli ještě jezdí na turné, protože vydělává ohromné peníze animovanými filmy, jako jsou The Venture Bros., takže nepotřebuje jezdit na turné.

Spolupracoval i s Lydií Lunch.
Jo, taky spolu randili.

Myslím, že Lydia randila s každým.
Přesně, je rozkošná. Ale se mnou nic neměla.

Zajímal by mě ještě ten Bartók.
U Bartókova hrobu jsem byl se svým přítelem z Budapešti. Nemohli jsme ho najít. Prostě dva pitomci. Byla tam truchlící žena. Ještě nebyla ve věku mé matky, bylo jí tak pětasedmdesát. Kouřila. On na ni promluvil maďarsky, řekl jí, že hledáme Bartókův hrob. Přestala plakat a ukázala nám, kam jít. Ale my jsme byli pořád ztracení, úplní idioti, tak přišla a řekla – tady to je. Mluvila s námi – její angličtina byla dokonalá – a řekla nám: A tady leží sir Georg Solti. Myslíte toho velkého dirigenta? Ano. Byl to maďarský klavírista. Znal jsem ho, vyrůstal jsem na něm.
Tahle krásná lidská bytost na tom neuvěřitelném místě obětovala svůj čas, aby šla s tím proklatým Američanem a provedla ho hřbitovem, kde je pohřben i Zoltán Kodály (maďarský skladatel 20. století, jehož hudba je romantičtější a přístupnější než Bartókova – pozn. aut.). Svět je jeden a lidstvo je jedno. Hranice, země, národy, náboženství, rasy, pohlaví neznamenají nic.

 

Víte, kde se Bartók narodil?
V dnešním Rumunsku. A zemřel v New Yorku. Trump je blbej idiot, když chce stavět zeď. Vždyť za padesát let nebudou Spojené státy americké existovat. To vám garantuju. Moje drahá láska z Irska mi dala knihu Nowherelands. Je to atlas zemí, které už neexistují. Teď jsme hráli na Slovensku a pak v České republice, ale když jsem byl na univerzitě, bylo to Československo. Ani ne před třiceti lety, a teď tu jsou dvě země.
Trump může být nacionalistický, mít rasistická hesla jako „Udržte Mexičany mimo Ameriku“, jenomže já žiju v Los Angeles, a to je ze šedesáti procent mexické, tedy přesněji řečeno šedesát procent obyvatel mluví španělsky. Jsou to ti nejskvělejší lidé, ta nejúžasnější kultura, které dělá můj život lepší.
Ptají se mě, jestli jsem protiamerický. Já říkám, že ne, vždyť jsem se v Americe narodil. Proč bych měl být proti čemukoli? Ale neříkám, že je to ta nejlepší země na světě, jak to říká náš prezident. Napadá mě – byl kruci vůbec někde? Byl v Maďarsku nebo v České republice? V Austrálii? Na Novém Zélandu? V Japonsku? Všechny tyto země jsou neuvěřitelné. Proto tak miluju cestování. Viděl jsem ta neuvěřitelná místa a potkal neuvěřitelné lidi, jako před dvaceti lety muslimku letící letadlem do Frankfurtu s Glennem Brankou. Drželi jsme se za ruce a mluvili. Znovu jsme se nikdy neviděli. Byla to ta nejlepší konverzace, kterou jsem kdy v letadle vedl. Ona pak vystoupila a pokračovala na Blízký východ. Američané mají vymytý mozek – říkají „ti hrozní muslimové“. Dřív to byli Rusové a komunisté. Moje máma říkala – „ten hrozný komunismus“. Dneska večer jsme hráli písničku Red Scare o vládnutí pomocí strachu z komunistů a rudého nebezpečí, v šedesátých a v sedmdesátých letech byl hrozivý, ale Arabové jsou taky děsiví – proto zpíváme „Rudý písek, Rudý moře. Rudý děs“. A pak přijde verš „Jsme jednotní, rozhodneme, co si ta bezbožná lůza zaslouží.“ Celé je to o tom, že jsme lepší než kdokoli jiný… Dělá se mi z toho zle. Tohle že je ta nejskvělejší země na světě?
Ve Švédsku je socialismus a všichni tam mají zdravotní péči a vzdělání. To je nádherné. Jasně, mají devět nebo deset miliónů lidí, takže je to snazší – ale funguje to a náš systém selhává.

A my klesáme na vaši úroveň.
To Evropa dělá, šlape do stejného hovna, do kterého my už jsme šlápli. Vím to, od té doby, co jsem byl v Maďarsku. Nacionalismus. A v Německu to probíhá taky. Zkurvení nacisti se vracejí. Ale já s nimi nebudu bojovat, podám jim ruku a zaangažuju je, protože pokud jim budeš pořád říkat, že jsou blbci a idioti, tak je jen posiluješ v tom, v co věří.

Jenomže jednoduchým frázím každý rozumí, i když je to fake.
Naprostý fake.

Pravda je komplikovanější než lež, a proto lež často vítězí.
Ale pro mě je pravda jasná, křišťálově průhledná: zacházej s každým s respektem, s láskou a vášní. Měli jsme koncert v Hamburku a byli tam skinheadi se svastikami, křičeli něco o zkurvených hipících. Ale já jsem hippie, vyrůstal jsme v sedmdesátých letech, měl jsem dlouhé vlasy a vousy a pil pivo. „Mír s tebou, bratře“. A tak jsem jednoho chytil, vytáhl ho na pódium a řekl mu německy: „Víš, já mám rád každého.“ Odešel, pak jsem ho viděl v kotli a vypadalo to, že si užívá, už nevykřikoval žádný další sračky, nic. Takže možná, že když se jim neříká, že jsou idioti a hajzlové, aspoň jednoho kluka, jednu lidskou bytost to změní. Myslím, že se to dá řešit, jen se s každým musí zacházet stejně, rovně a upřímně. Vyrůstal jsem na malém městě. Měli jsme tam jednu černou rodinu. Billy hrál v mém baseballovém týmu. Byl jsem velmi mladý, a poté, co se stal mým kamarádem, jsem nevnímal jeho barvu. Můj kamarád Billy, který byl černý. Z jediné černé rodiny ve městě. Bydleli jsme na malém městě na jihu. Přistěhovali jsme se tam, když mi byly čtyři.
Jednou, asi v jedenácti nebo dvanácti, mě rodiče vzali do Portlandu, kde jsem se narodil. Bylo tam kluziště, a když jsem tam bruslil, motal se tam černý klučina, osmi- nebo devítiletý, tak jsem ho jako člověk člověka chytil. Já a malej černej kluk jsme začali společně bruslit kolem. Pamatuju se, jak se smál, ale taky si pamatuju na všechny ostatní obličeje, dospělé, černé i bílé. Když jsem je viděl, měl jsem pocit, že dělám něco špatně. Ale proč? A pak jsem si uvědomil, kruci, on je černý. Ale nepomyslel jsem na to hned, jako kluk takhle nepřemýšlíš. Ale okamžitě jsem si uvědomil, že jednám správně. Pomáhal jsem dalšímu člověku, protože to byl člověk. Věděl jsem, že to bylo správné. A vím to celý svůj život.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *