Nejkrásnější na písních Bratří Ebenů zůstává, jak nalézají poetično i komiku, mnohdy pěkně jedovatou, i v nejvšednějších reáliích: „Už je tu zas květen / všechno se tu žlutí / a nejhorší je ten smrádek na padnutí… Kdo nám to sem tlačí… Proboha to stačí… Mě snad klepne pepka / všude samá řepka…“ (Jarní). Banalita? No právě, jenže geniální. Refrénové „fuj“ si s Ebeny s chutí uplivnete při každém poslechu. Pochopitelně dojde i na vážnější kousky, ač ebenovsky zlehka podané. Zábavná je střelba do našich (novinářských) řad Bez komentáře. Jenže když se téma domyslí, z prázdnoty doby, prahnoucí po povrchních heslech a „názorech celebrit“, docela zamrazí. Nemluvě o odposlechnutém rozhovoru v textu Ty jo. Totéž platí pro „existenciální“ Kam to ještě pude, kde záměrný textový naivismus tne hlouběji než sofistikovaná prognóza, nebo titulní Co my víme. Dalo by se asi napsat, že Ebenové už vydali i silnější kolekce písní, ale jestli je to pravda, ukáže až odstup. A i kdyby, proč si neužít tu novou, neoposlouchanou.
Bratři Ebenové nikdy nebyli jen o textech. Deska je typicky aranžérsky vycizelovaná, a nemyslím jen markantní využití dětského pěveckého sboru Radost v „laskavém snovém hororu“ Procházka. Zkušení muzikanti si mohou dovolit pohrávat si s žánry tak, že třeba hardrockový kus Na šňůře nezní i zní jako parodie. Baví i instrumentální jazzůvka Clafoutis s nosným motivem saxofonu Davida Ebena.
Mimochodem, streamovači přijdou o hodně. Vtipný je už Halounův a Kubíkův obal CD. Největší perličky z křížovky, jejíž tajenkou je samozřejmě název alba, s písmenky vytlačenými do papíru digipacku? Správné odpovědi: Hudebník ve výjimečném období života? Placená osoba. Zvuk posluchače v pomalé větě? Chrrr. Výsledek Spartakiády? Babyboom. Věřím, že i díky této desce zůstanou hudebníci ve výjimečném období a posluchač udrží pozornost i u nejlíbeznějších balad, i když Spartakiáda při poslechu nehrozí. Naštěstí.