To, co se přihodilo u nás, že publicisty jinak netečné k britskému folku uhranula hráčka na dudy, k tomu došlo i ve světě. Okouzlení z mladé rodačky ze skotského ostrova Skye, pevně usazené v gaelské tradici, teď vyvrcholilo spoluprací s americkým avantgardním saxofonistou Colinem Stetsonem. Nejjednodušší vysvětlení pro tak halasný zájem poskytla sama Brìghde: hraje prý úplně jinak, než by se od tradičního dudáka čekalo. Tím se ovšem chlubí leckdo, takže uveďme nejspíš pravý důvod: drone; už delší čas asi nejvíc sexy zvuk všech hudebních experimentátorů. Ten svůj Brìghde nevymyslela, přirozeně ho vydávají její malé skotské dudy (scottish smallpipes), zato ho různými úpravami píšťal, zkreslujícími tóny, neobvyklým laděním a inovativní hráčskou technikou zdokonalila a zvukově zintenzivnila. A potom, což je rovněž důležité, její dudy vydávají dva souběžné drony, nad nimiž si Brìghde může pohrávat s melodiemi, až se z toho při poslechu ztratíme; což prý měla ostatně v plánu. Jednoduché, viďte? Přitom bez jakýchkoliv elektroefektů; jen si při hře ráda dupe, hlasitě dýchá a jako perkuse použila sejmutý zvuk prstů kmitajících po píšťalách. Stetson vedle zahušťování zvukokrajiny, do níž vstupuje také harmonium, se saxofonem hodně basově rytmizuje. Takřka hypnoticky v Tha Fonn Gun Bhi Trom a stejně tak, když v Pìobaireachd Nan Eunjako začne Brìghde gaelským stylem puirt à beul zpívat.
Víte, je těžké charakterem naprosto výjimečné album na papíře popsat. Měřítka běžně kladená na minimalismus, ambient, tradici nebo trans, o nichž bychom jinak mluvili, se na něj totiž vztahují obtížně. Oba navíc přiznali, že se nechali vést intuicí a Brìghde jako vždy prý pouze následovala „své“ drony. S příchodem irského dudáka Jamieho Murphyho do skladby I Take the Road se jí to však vymknulo nakonec z rukou; zato nádherně.
Stejně jako ve trojici se skotským dudákem Rossem Ainsliem a irským kytaristou Stevenem Byrnesem, se kterými se Brìghde představí na Folkových prázdninách.