Sledování koncertu Brìghde Chaimbeul se u mnohých liší jen v detailech a stejně nakonec všichni skočí u otázky: jak je sakra možné, že jsem právě hodinu poslouchal někoho hrát na dudy? Něco se se mnou stalo? No právě, nejspíš ano, protože v tom spočívá vyznění hudby nestojící na instrumentálním mistrovství, ale na postupném uvádění posluchače do rozpoložení, kdy ji přestane vnímat jako dudáckou podívanou a nechá se unést do atmosférické krajiny, ve které neexistují hranice mezi tradicí, ambientem, minimalismem a dronem. Brìghde Chaimbeul v ní přitom není za průvodce, sdělující, co slyšíte nebo byste měli slyšet. Pouze vás do ní jen pozve a zbytek, tedy co si v ní počnete, nechá na vás. Na malé skotské dudy small pipes nehraje úplně ve shodě s tradicemi ostrova Skye, odkud pochází, a nestaví na melodiích, ale na zvukových plochách. Používá odlišné techniky, vlastní ladění, a sice vychází ze zvukové podstaty nástroje, tedy drone, pracuje s ním ale daleko cíleněji. Vlastně by se dalo říct, že hučivý drone proměnila ve středobod své hudby a dokáže jím naplnit prostor na způsob chrámových varhan. Album nám má prý dát představu, jak se Brìghde Chaimbeul cítí v zimě a okolo chodí ježibaba Cailleach Bheur. Dobré vědět, i tak vám dojde, že ho na rozkvetlé louce rozhodně nenatáčela, a navíc ve zvukově naprosto nekompromisní devítiminutové skladbě Dùsgadh / Waking slyšíme asi její nejzlověstnější drone. Sguabag / The Sweeperek za účasti tří Irů – Johna McSherryho, Francise McIlduffa a Jamieho Murphyho – je naprostý dudácký nářez, a když v polovině Chailleach začne po vzoru tradičních pracovních písní Brìghde zpívat, „rytmus“ docílený se saxofonistou Colinem Stetsonem ještě zintenzivní; nicméně vlastně nádherně, zato v She Went Astray nabere na takové vokální rychlosti, že máte strach o její jazyk. Jedná se o nejexperimentálnější album mladé hráčky a skladatelky. S hosty – zazpívá si na něm také otec s bratrem – se však dostavuje pocit, že paradoxně vlastně nejpřístupnější.
BRIGHDE CHAIMBEUL: Sunwise
