Bucketrider aneb postmoderní tajemství disonance a mikrotonality v podání hyperrytmického monstra

I když v současnosti výraz postmodernismus představuje často již jen vyprázdněnou škatulku, v případě australské formace Bucketrider je možné právě tenhle šuplík vidět naplněný až po okraj. Ba co víc, v nejrůznějších podobách přetéká do nekonečných vod oceánu, obklopujícího jejich rodný světadíl. Počátky skupiny spadají do poloviny devadesátých let minulého století (první zmínka je o záznamu z dubna 1994), debutové album The Adoration Of The Lamb nahráli na počátku roku 1996 a vyšlo o dva roky později u jejich napříště domovského labelu Dr Jim’s Records. Prvotní tóny saxofonu zde navozují náladu jakéhosi sofistikovaného jazzu, ale vše se velmi záhy zbortí do hardcorové smršti a` la Naked City. Bucketrider ovšem Zornovu úderku nekopírují a nepohrávají si dle jeho vzoru tak důsledně s mixováním žánrů, ale spíše s mixem poloh. Jistě – prolíná se zde či stojí vedle sebe free jazz s paradeath metalem, grindcorem a dalšími těžko definovatelnými subžánry, řada skladeb má pouze několik vteřin, jiné se kroutí či zavrtávají samy do sebe v delších časových úsecích, mnohdy nepostřehneme, že ta další už začala nebo naopak že posloucháte stále tutéž. Oproti Naked City je tu ale mnohem více neobvyklého tajemství, což ovšem neznamená, že by Bucketrider postrádali humor. Některé z devatenácti skladeb dokonce nemají ani názvy v pravém slova smyslu, ale jsou označeny pouze ikonkami (někdy je použito slovního i obrazového označení zároveň). Ohebnost celého opusu ostatně dokumentuje i fakt, že seznam skladeb je napsán přes přední obal přes záhyb až dozadu. Závěrečná kompozice Dervish pak využívá dnes sice již poněkud běžného vtípku – tedy přibližně dvouminutového odmlčení – ale tahle pauza má svůj meditativní rozměr. Každopádně je zde na ploše pouhých sedmatřiceti minut zážitků až přehršle.
bucketriderDruhé album Guignol’s Band šlapalo debutu přímo na paty. Původní trio Sean Baxter (bicí, junk, hlas), David Brown (kytara, baskytara, hračky, hlas) a Timothy O’Dwyer (saxofon, hračky, hlas) zde bylo doplněno trombonistou a hráčem na euphonium Jamesem Wilkinsonem a saxofonistou a basklarinetistou Adamem Simmonsem. Tady vše naopak začíná freejazzovým rozletem a postupně se uklidňuje do sevřenější kompozice, která sice nepostrádá občasné prudké zlomy, ale přece jen je nálada úplně jiná. Dechová sekce vytváří harmonizující prvek, který činí rozsáhlejší skladby vrstevnatějšími, a rytmika zde nevytváří povětšinou zběsilý podklad, ale nosnou kostru. Prostor tu dostávají ,klasická‘ sóla i zádumčivější plochy, avšak již při třetí skladbě pochopíme, že ani tady se Bucketrider nevzdávají svých hardcorových úletů či kakofonních eskapád, postundergroundové hudební rétoriky či parafunkdubových momentů, vzdáleně odkazujících na hudbu Billa Laswella. To vše v patřičném nafázování, aby byl posluchač vždy překvapen, mnohdy dokonce i zaskočen. Od poklidnějších momentů se dostáváme opět k nervní naléhavosti. Celkově je Guignol’s Band možno charakterizovat jako jazz-core.
Třetí opus Le Baphomet je de facto koncepční album. Název vypůjčený z knihy Pierra Klosowského o nesvatém stvoření uctívaném Templářskými rytíři a Svobodnými zednáři dává celému dílu opět jakýsi nádech záhadnosti a mystické neukotvenosti. Bezmála čtyřiatřicetiminutová suita je z větší části dílem Timothyho O’Dwyera a má zvláštní členění. Šest hlavních skladeb se střídá s osmi diametrálně odlišnými ,mezihrami‘ Rondo For Ambotto (podle číslování jakoby na poslední chvíli zcela přeházenými dle výsledné potřeby). Úvodní zvukovou koláž tak vystřídá poklidná, až překvapivě klasická jazzůvka Sexton. V dalších číslech pak opět převládá určitý pastiš prolínajících se naléhavých i podmanivých melodií a zurčících hudebních ornamentů a mikroerupcí.
bucketrider2L’événements je návratem k větší výbušnosti a zároveň charakteristickým ,zúčtováním‘ s obdobím modernismu. Hlavním autorem je opět O’Dwyer, který si jako téma konceptu zvolil pařížské události z května a června roku 1968, kdy právě podle určitých teorií definitivně zhynul modernismus. Motto na disku ostatně hlásá: „Jsou tisíce krizí, které to mohou spustit, ale která to bude, nikdo neví.“ Jádrem opusu je dvanáctidílná titulní skladba, v níž se skladatel vyrovnává s anarchismem, surrealismem, dadaismem, revolučním syndikalismem a jinými směry. Nejvýraznější je hned úvodní část s podtitulem L’spontaneist, která svou zběsilostí jasně evokuje zlomovost dané doby. Majstrštykem je pak třetí část pojmenovaná L’situacionniste, věnovaná trumpetistovi Donu Cherrymu, plná fragmentárních kaleidoskopických zvuků a parahudebních poryvů. Vše se pohybuje v rovině katalektického snu, který nás unáší do tonální vývěvy, jež je schopna posluchače navždy pohltit či zcela sešmelcovat. Bohatost instrumentáře souboru zde navíc doplňuje hoboj Judi Mitchell a syntezátor Philipa Samartzise. Každopádně jsou Bucketrider kapelou, která neustále zraje, což ovšem neubírá ani jejich prvotině dodnes na zajímavosti. Jejich aktivity jsou však mnohem širší a každý člen má své vlastní projekty, které se více či méně prolínají. Sean Baxter a David Brown jsou mimo jiné členy The Greg Kingston Big Band a spolu vytvořili dvě další kapely. Lazy je metamatematické improvizační duo, jehož skladby jsou založeny na vskutku nepochopitelných rovnicích. Album s příznačným názvem Microsonics je spletí disonančních úderů, záškubů, praskání a vrzání, a přesto je v něm cítit jistá vnitřní harmonie a řád. Soubor Western Grey je zase označován jako „krutý a mrazivý minimalismus“. Na jeho opusu Glacial Erratic se kromě Baxtera a Browna podílí také Samartzis a v rozsáhlé skladbě Open Space i anglická elektronička Kaffe Matthews. Při poslechu plíživě temných kompozic tohoto alba skutečně tuhne krev v žilách. Baxter je navíc členem DADA Cabaretu (kde hraje i O’Dwyer), spoluzakladatelem tělesa LaBasta!, které spojuje experimentální dramatiku s improvizovanou hudbou, a vyučuje kulturní a performační teorii, estetickou filozofii a improvizaci. Brown vydal pod pseudonymem Candlesnuffer postflower- power kytarový hlukově-elektronický opus, na němž mu opět asistoval Philip Samartzis. Najdeme zde úchvatné hříčky s půvabnými názvy jako Without Xenakis, Bathe Him In Paper či Adam’s Apple Like Some Kind Of Animal. Výčet vedlejších aktivit muzikantů z kapely Bucketrider tímto zdaleka není vyčerpán, ale naopak se zde naskýtá prostor pro další bádání.

Foto archiv
Diskografie:
The Adoration Of The Lamb
(Dr Jim’s Records 1996, 1998)
Guignol’s Band (Dr Jim’s Records 1998)
Le Baphomet (Dr Jim’s Records 2000, 2001)
L’événements (Dr Jim’s Records 2005)
Candlesnuffer (Dr Jim’s Records 2001)
Lazy: Microsonics (Dr Jim’s Records 2002)
Western Grey: Glacial Erratic (Dr Jim’s Records 2003)
www.bucketrider.com www.drjimsrecords.com.au

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *