Ve svých 89 letech Buddy Guy, jeden z posledních žijících velikánů, kteří formovali chicagské elektrické blues a inspirovali generace kytarových hrdinů od Jimiho Hendrixe po Erica Claptona, vydal nové studiové album. Protože Guy vyhlásil odchod z náročné koncertní dráhy, má studiová nahrávka s jubilejním pořadovým číslem dvacet váhu definitivního prohlášení a testamentu.
Klíčovým architektem moderního zvuku je Guyův dlouholetý producent, bubeník a primární autor skladeb Tom Hambridge. Jeho práce je obdivuhodná, daří se mu nastavit zvuk dravý a čistý, díky čemuž zdůrazňuje Guyův nezmenšený atak. I ve vysokém věku je Guyův hlas sebejistý a jeho kytara si udržuje svůj nezaměnitelný rukopis.
Hambridge zásobuje Guye na míru šitým materiálem (většinu z osmnácti skladeb napsal s Richardem Flemingem a Garym Nicholsonem). Puristé možná ohrnují nad některými Hambridgeovými tituly na posledních deskách nos s upozorněním, že jde o mírně komerční úlitby, ale musíme mít na zřeteli, že Buddy Guy nepředstavuje žádný bluesový underground, je to naopak jedna z mála hvězd, která dokázala daleko překročit žánrové zařazení směrem k mainstreamu.
Nejdůležitější rozměr alba tkví v porovnání s Guyovými živými vystoupeními. Zatímco na scéně (jak jsme viděli i dvakrát v Praze) se Guy často uchyloval ke spektáklu, až k jakési bluesové estrádě, studio mu umožňuje klid a svobodu, kdy se nemusí podřizovat představám publika o tom, jak se má správný bluesman chovat.
Na albu samozřejmě nechybějí slavní hosté z řad následovníků, jak je u bluesových legend zvykem. Tentokrát jsou jimi kytarové hvězdy Joe Walsh, Peter Frampton, Joe Bonamassa, a zejména mladý adept na trůn bluesového krále Christone „Kingfish“ Ingram. Když se k nim přidají vokály The Blind Boys of Alabama, stává se z alba přehlídka poct jednomu z největších.
Ain’t Done With The Blues je živou demonstrací toho, že Guyovo blues stále žije. A těm, kteří jsou ochotni naslouchat, má pořád co říct.