Na první dobrou shoda. Doba je jedna z těch úplně pitomých. Co s tím? Nepropadat pasivitě a malověrnosti, hrát si, hledat to pozitivní, vzdorovat nesmyslům a tuposti. Třeba energií vloženou do hudby, ironickými i sebeironickými texty. „Zprávy už sleduju / jen jako hru / zprávy už sleduju / ve skafandru / aby se mě to až tolik nedotýkalo / šetři světlem na Vánoce / šetři mírem na horší časy / šetři svět do budoucnosti / šetři se…“ (Zprávy). Zpěvačka, kytaristka a textařka Marta Kovářová umí skvěle pracovat se zkratkou a barvami slov, pomocí stručných obratů vyjádřit složité pocity. „Dotklo se mě něco nadpozemského / ale v úplně pitomé době / dávala jsem krámy do auta (…) Tlemilo se mi tělo a tetelilo / přepadena dobrem / jak si s tím zásahem ksakru poradit / jak ho předat nebo zachytit…“ (V úplně pitomé době), kde text navíc působivě kontrastuje s krátkým samplem keců o ničem. Navíc Kovářová nebyla na slova sama. Dobře si vybrala verše, které nejen jí padnou jako… víte co na co. Třeba To nemůžu být já básníka Kamila Boušky, výstižně shrnující epochu veverek v bubnu. Nebo Krabice performerky a básnířky Eleny Pecenové.
Album V úplně pitomé době je první řadovou deskou Budoáru, na které se podílel služebně nejmladší (od roku 2022) člen kapely, bubeník Petr Fučík. Celé album také produkoval, což se projevilo docela nápadným posunem ve zvuku. Vnesl do aranžmá elektroniku, klávesové nástroje a samply terénních nahrávek. Obohacení soundu ovšem neznamená změnu žánru a pocitu. Elektronika je tu patřičně dřevní a syrová, zaměření Budoáru „alternativní“. Tedy jak ve smyslu návaznosti na sympaticky neuchopitelný a pestrý fenomén brněnského alternativního rocku, tak alternativy ke konvenčnějším podobám kytarovek.
Žádná doba ani prožitá chvíle není tak pitomá, aby v ní tvůrčí lidé nemohli hledat – a „předat nebo zachytit“ katarzi.