Byli jsme jen prostředníci, aby hudba mohla přijít na svět.

Mezi některými lidmi asi opravdu existuje nějaké mimosmyslové propojení. V době přípravy magazínu byli Iva Bittová a Vladimír Václavek každý na jiné straně Atlantiku, na okolnosti vzniku alba Bílé inferno vzpomínali odděleně. Přesto se v odpovědích na stejné otázky přirozeně doplňovali. Jako kdyby věděli, co ten druhý řekne, a dodali zbytek.
 

Jak vlastně nahrávka Bílého inferna začala vznikat? Přišel někdo z vás s nápadem na desku v duu, nebo vše přirozeně vyplynulo ze situace?

Vladimír: Nějak to přirozeně vyplynulo. S Ivou už jsme spolupracovali dlouho předtím a nazrál čas. Oba jsme cítili, že chceme společně něco nového vytvořit. Kdo to ale vyslovil první už nevím.

Iva: Vzpomínám na to období velmi intenzivně, protože bylo ovlivněné rozpadem partnerského vztahu. V Lelekovicích jsme s Vladimírem vytvořili nové skladby během čtrnácti dnů. Vladimírovy motivy pro kytaru jsem poskládala do forem a nad ně stavěla melodické linky vokální a houslové. Následně jsem vybírala texty a Reynkova poezie na nás v té době silně působila. Vlastně je pro nás inspirací dodnes. Emotivní období osamocení v rodině se prolnulo do tvorby a díky hudbě jsem mohla uniknout z reálného světa. Byla to vlastně taková terapie, léčba. Vladimír mi svým talentem, trpělivostí a pokorou umožnil získat novou energii a sílu tvořit. Zcela přirozeně jsme oba začali uvažovat o práci ve studiu.

Bílé inferno navázalo na obnovené muzikantské setkání v Pustit musíš, působivé připomínce původního Dunaje. Spolupráce ve dvou, byť s hostujícími hudebníky, musela být ale úplně jiná než v rockové skupině.

Vladimír: Bylo to úplně jiné napojení než v hlasité „rockové“ a převážně mužské kapele. Mohli jsme v tvorbě vstoupit do hlubší intimity, vnímat energii, která mezi námi proudila a následovat ji. Každý z nás také přirozeně cítil své místo a funkci. Odpadly takové ty kohoutí zápasy, které probíhají mezi mladými muži. Jezdil jsem autobusem do Lelekovic, přehrával a nahrával Ivě své party a ona do nich vstupovala těmi svými. A to geniálně citlivým způsobem. Moc rád na to období vzpomínám.

Iva: Práce v užší konstelaci je více intenzivní a soustředěná, navíc po letech spolupráce s Dunajem jsme já i Vladimír získali nové zkušenosti a posunuli se dál v životě nejen v tvůrčím. Kompozičně byly primární housle, hlas a kytara, ale postupně se ve studiu připojovaly další nástroje a hlasy. Dívčí sbor Lelky byl od počátku součástí celku. Ve studiu V ve Zlíně se pak střídali hosté, včetně mé sestry Idy a již zesnulého cellisty Toma Cory.

V novější produkci Zvon, která zahrnovala i skladby z Inferna, je v některých úpravách znát, jak je intimita původní skladby zahlušena velkým obsazením orchestru. Ovšem Petr Ostrouchov a Beata Hlavenková zacházeli s materiálem velmi citlivě.

Tušili jste, že materiál přirozeně vydá na dvojalbum, nebo šlo o spontánní tvorbu a najednou, ejhle, vzniklo téměř 80 minut zaznamenané hudby, za kterou si stojíte?

Iva: Čas jsme nikterak nesledovali, opravdu to byla nesmírně radostná práce, plná porozumění a lásky. Velmi spontánní.

Vladimír: Byla to naprosto nekoncepční tvorba. A najednou z ní bylo to, co bylo. Celé Bílé inferno se zrodilo nějak mimochodem, bez velkých ambicí a očekávání. Ale cítili jsme, že je to ono, že si za tím stojíme bez pochybností.

Samotné nahrávání probíhalo relativně dlouho, v období od března do června 1997, ale určitě ne v kuse. Vraceli jste se ke skladbám a předělávali je, nebo spíš postupně dohrávali, zvali hosty?

Iva: Opravdu to nebylo období ve znamení každodenní práce ve studiu. Je zdravé občas získat odstup. Záleželo na volných termínech hostů, vůbec jsme nikam nespěchali. Ivo Viktorin je úžasný hudebník a zvukař, který opravdu na čas netlačil a nechal se unášet naší společnou „lodí“ po moři.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu