Ostravská skupina Café Industrial funguje už patnáct let. V roce 2003 vyhrála soutěž Boomcup a cenu diváků v soutěži Setkání kytaristů, v roce 2004 natočila své první demo a v roce 2011 jí vyšlo první album s názvem Ostrovy. Po jeho vydání kytarista a zpěvák František Kuča sliboval, že spíše než další dlouhohrající kolekce bude postupně elektronickou cestou zveřejňovat jednotlivé nové písně. A skutečně takto vypustil do světa povedené skladby Benjamin, Možná louky a Jeřábi. To, že se nakonec ani jedna z nich nedostala na druhé album kapely, je podle mne velká škoda. Nicméně rozumím tomu, že skupina zřejmě (?) dala přednost úplným novinkám. Nebo se jí uvedené písně nehodily do konceptu. Album Nití sice není dějově sevřené tak jako například desky Zrní, ale při poslechu i pročítání textů má člověk pocit uceleného díla.
Původně pětičlenná skupina se zredukovala na trio. Dnes tedy Café Industrial působí v klasickém rockovém obsazení kytara (František Kuča, současně autor písní), baskytara (Kristýna Kubinová) a bicí (Viktor Dořičák). K typické představě o rockové kapele má však ostravská trojice hodně daleko. V její hudbě chybí výrazné riffy i zpěvné refrény, málokterou melodii si zapamatujete na první poslech. Zhruba v době, kdy Ostravští natáčeli svou první demonahrávku, prohlásil na stránkách časopisu Harmonie americký kytarista Kurt Rosenwinkel: „Mám pocit, že se vyvíjí nový hudební jazyk, jehož vyjadřovací prostředky jsou spíše zvukového charakteru a méně melodicko-modálního typu, jako tomu bylo dříve.“ A aktuální Café Industrial je typickým příkladem tohoto vývoje. Písně na albu Nití plynou, navozují nálady, zaujmou spíše zvukem a napětím než melodií. Skupina ve zpracování zvuku cílí na určitou mlhavost a slovy těžko popsatelnou naléhavost. Přitom nejde o žádný minimalistický ambient. Album je dostatečně pestré díky použití elektrické kytary, střídání baskytary s kontrabasem, jemné elektronice i nerockovému použití bicích. A píseň Indián chvílemi zní jako něco mezi Oldřichem Janotou a country. Minimálně stejně důležité jako hudební složka jsou texty – často psané volným veršem (zvlášť ty nejpovedenější). Tak jako hudební barvy vytvářejí z alba jeden vkusný a nepřeplácaný celek, má deska i jednotící textové poselství. Tím je ekologie nebo – podle písně Svět – pohled na naši Zemi jako smítko ve vesmíru. František Kuča své texty zalidnil unavenými obyvateli umělých měst, aniž by se pokoušel agitovat nebo líčit apokalyptické hrůzy. Jeho poselství je nenásilné a především poetické. Podobně jako jeho hudba, z které si máloco zapamatujete napoprvé, ale o to víc vás to vybízí k dalšímu poslechu. Café Industrial je prostě příjemná kapela, která si na nic nehraje, ale která má o své hudbě i textech jasné představy a bez kompromisů je nabízí. A to rozhodně není málo.
Vlastní náklad, 2015, 53:26