Cafuné: Tra le corde dei racconti

V portugalštině mají pro veleněžné pohlazení-prohrábnutí-počechrání vlasů milované bytosti, dítěte, partnerské lásky nebo vzácného předka výraz cafuné. Do italštiny, odkud kapela pochází, jednoslovně nepřeložitelný. Prostý intimní akt. Ani v češtině neexistuje. Toto gesto dalo vzniknout nejen názvu kapely, ale i emocionální a umělecké duši jejich debutového alba Tra le corde dei racconti. Středomořský folk, víc folkrock, vypravěčský folklór střižený proggerskou instrumentační složitostí na posluchačsky vstřícném písničkářství, až se chce říci libosti v nejlepším slova smyslu. Nikoli libovosti. Aniž by stavěli na případném komerčním dopadu, skládají a hrají unikátně vzácně po svém, ze svého cafuné.
Devět písní plyne coby obrazy intenzivní krásy vůdčích i jemných ozdob klasické kytary a buzuki (Antonio Pincione), citlivých perkusí (Michele Vannucci), spodních vod basových linek (Emanuele Casu) i rockově energických vrcholení v úchvatné úvodní titulce, výživném to předkrmu, včetně série odvážných flétnových a varhanních pasáží (Floriana Benedetti) zcela nečekaně vstupujících do třpytivé árie zpívané z nebes (Irene Lippolis). Keltská harfa (Chiara Vatteroni) bere přirozenou jemností ústřední roli k dokonalému kontrastu přísné kytaře ve velkolepé La Huesera až hluboko do středověku, kam předtím uvede temperamentní Fata del Jazz. S radostí a grácií vytváří kapela jakýsi most mezi ozvěnou britského folk-rocku 70. let a těmi nejarchaičtějšími zvuky Středomoří, evokuje vzdálené krajiny zastavené v čase, vize vynořující a rozplývající se v ranní mlze. Atmosféra či nálada velmi stopově připomíná Pentangle, Fairport Convention a snad i byvší velebnost flétny Iana Andersona. Ale v těchto texturách pulzuje autentická, niterná středomořská esence, složená ze země, větru a historek šeptaných kolem ohně. Hudební cesta tvořená příběhy a legendami, pohlazení, které se dotýká akordů paměti a provází posluchače do intimní, poetické, rituální dimenze.