Před padesáti lety o tanci pizzica a rituálním tarantismu za hranicemi jihoitalského Salenta nikdo nevěděl, koho by asi tak zajímala hudba chudých zemědělců věřících, že nemoci se dají léčit tancem do padnutí. Canzoniere Grecanico Salentino hudební tradice regionu nejen uchránili před pádem do zapomnění, v moderní podobě je proslavili a ustanovili pro ně nové standardy. Oslavu významného výročí skupina pojala stylově: na albu Il Mito (Mýtus) své nejúspěšnější skladby nabízí v akustické podobě. I tu, která dala albu jméno. Před půl stoletím ji napsali zakladatelé Rina a Daniel Durantovi a položili si v ní otázku: Jak bych se já, chudý rybář s ústřicí namísto srdce, mohl stát mýtem? Odpověď už dnes podle syna Maura Duranteho známe: skupina, kterou rodiče kdysi založili, je dnes opravdovou legendou.
Převzal ji v roce 2007 a proměnil v profesionální soubor. Nadále sice trval na salentském dialektu, k akustickým nástrojům ale postupně přidal elektrické a do autorských skladeb zbavených rodičovského levičáctví poplatného době zanesl témata kryjící se s koncem starých časů a proměnou společnosti v Salentu. Nenechal se předstihnout realitou a rituální tarantismus napojil s elektronikou, popem a rockem na 21. století. Bez toho, aby tradici z pohanských časů zkřivil vlásek. Nic jiného mu nezbývalo: jinak by hranice Salenta nikdy nepřekročila. Z Canzoniere Grecanico Salentino vytesal hvězdu world music ověnčenou cenami, pizziku zviditelnil po celém světě a doma pomohl rozpoutat její nevídaný boom podpořený třeba skladatelem Ludovicem Einaudim.
Rekapitulaci padesátileté historie mohla skupina provést, jak je zvykem: seskládat na album hity a šup s nimi do prodeje; maximálně přidat nějaké studiové neznámosti. To sice skupina udělala, nicméně všechny skladby, i ty nejstarší, znovu nahrála a „elektrické“ převedla do akustické podoby s takovým drajvem, až na původní verze málem zapomenete.