Cecil Taylor – Extrémní tangent jazzové avantgardy

Avantgardní černošský jazzový klavírista Cecil Taylor (1929–2018) zemřel letošního 5. dubna ve svém domě v newyorském Brooklynu. Dožil se požehnaných 89 roků. Jeho nezřídka několikahodinová sóla(!) vyvolávala jak v něm samém, tak i v jeho posluchačích doslova extatické stavy povzneseného ducha. A jeho nekompromisní přístup k hudbě budil současně jak přezíravou kritiku od některých kolegů z branže (nechvalně známým se stal nadutý a hloupý výrok „o sračkách ze dvorka“ z úst do nebe vynášeného saxofonisty Branforda Marsalise, který je zachycen ve filmovém dokumentárním seriálu režiséra Kena Burnse Jazz z roku 2000), tak rovněž i bezbřehý obdiv a uznání od jeho skalně oddaných aficionados.

Řadu desetiletí Cecil Taylor nekompromisně razil svoji jedinečnou uměleckou vizi kombinující jazzové vlivy, moderní klasiku i africkou hudební tradici, které přetavil do naprosto unikátního a urputně prosazovaného vlastního ideového pojetí uměleckého výrazu. Významově byl často srovnáván s Coltranem nebo Colemanem, ale v mnoha ohledech tento umělec stál zcela osamocen v pozici odvážně ikonoklastického a svébytného průkopníka free jazzu. Publicista a kritik Gary Giddins to kdysi potentně vystihl v časopise Village Voice, když napsal, že „(Taylor) navěky zůstává nejzazší křivkou apogea jazzové avantgardy.“ Byl formálně vyškoleným klavíristou, který obdivoval evropskou hudbu pro, jak sám říkal, „kvalitu její stavby – formu, témbr a barvu tónu“ – a tyto prvky integroval do své vlastní tvůrčí estetiky. „Nebojím se evropských vlivů,“ řekl kdysi kritikovi Natu Hentoffovi, „vtip je v tom, používat je tak, jak to dělal Ellington, tedy jako součást mého života amerického černocha.“ Těžištěm Taylorova uměleckého přístupu byla neuvěřitelná fyzikálnost a perkusivnost jeho pojetí hry na piano – hluboké, povznesené, jakoby ellingtonovské akordy a současně prstová sprška arpeggií a ataků, které dokázal „uhrát“ ještě ve svých osmdesáti letech. Při koncertech navíc recitoval vlastní básně, jejichž zjambizované verše pojednávaly třeba o aztécké architektuře, postavení žen, krokodýlích skřecích či paleoantropologii. Jeho kineticky akční prezentace na pódiu, při níž byl často oděn ve sportovních teplácích a triku, které za vystoupení skrz naskrz propotil, byla nedílnou součástí jeho koncertů.

V systému jeho komponování, ať již pro součinnost s různými kapelami či pro sólové performance, mělo největší význam to, co pro publicistu Roberta Levina v interview z roku 1971 sám označil jako černošskou metodologii – směska ústní tradice, hudby coby projevu oslavy a skládaná duchovní pocta. Ve svém dlouhém a jednom z vůbec prvních hodnocení Taylorova díla, významný básník a hudební kritik A. B. Spellman napsal v kolekci svých esejů Four Lives in the Bebop Business (1961) tato slova: „Existuje pouze jediný muzikant, který, a to i podle těch, co jeho hudbu zrovna nemilují, je schopen dokonale integrovat všechny prvky, jež si zamane převzít z klasiky anebo moderní západní kompozice do svého nezaměnitelně originálního blues, aniž by tato blues sebemenším způsobem kompromitoval, a je to právě Cecil Taylor, svým způsobem Bartók v obráceném gardu.“

Jelikož Taylorovy skladby nikdy nebyly folkově či popově poznamenané, konzistentně neswingovaly (často dokonce vůbec) a nikdy se nestaly součástí konsenzuálně vnímaného kánonu standardního jazzového repertoáru, Cecil Taylor vždy zaujímal na panteonu největších jazzových es zcela osamělou pozici. Přestože se mu dostalo nejvyšších možných ocenění a poct dostupných jazzovému umělci – získal cenu Guggenheim Fellowship (1973), byl poctěn vystoupením pro prezidenta Cartera na trávníku před Bílým domem (1979), obdržel titul Jazzového Maestra udělený nadací National Endowment for the Arts (1990), dostal cenu Grant pro Génia od MacArthur Fellowship (1991) a dokonce získal vysoce prestižní japonskou cenu Kyoto Prize (2013) spojenou s převzetím částky půl milionu dolarů(!), jeho dílo lze jen dost těžko kvantifikovat. Jestliže improvizace znamená spoléhat se na intuici a podstupovat v daném momentu značné riziko, jen málo jiných velkých jazzmanů přistupovalo k takové výzvě s větší vážností a urputností než právě Taylor. Zdála-li se být některá z jeho přednesených myšlenkových frází zdánlivě hudebně nepřekonatelně a vrcholně důležitá, obvykle se stalo, že ji vzápětí následovala další fráze snad ještě převratnější. Rozsah fyzického kontaktu jeho rukou s klaviaturou sahal od mazlení se prsty s klávesami přes rachocení a dunění až k doslovným úderům loktů a pěstí.

Byl schopen předvést projev plný vnitřního klidu a posvátného úžasu, jenž ale stejně naznačoval jistý druh fyzického pohybu vpřed vyjádřený hudební myšlenkou. Tak je tomu třeba v případě jeho nedoprovázené skladby Pemmican z živé nahrávky Garden z roku 1981. Ale zrovna tak mohl nasadit už na úvod plný atak jako třeba na snímku Taht z alba Winged Serpent (Sliding Quadrants) z roku 1984, kdy jeho prsty létají nad klávesami a tlučou do nich jako kladiva takže jsme schopni zřetelně slyšet divoké výboje jeho uvažování přes vše jinak obklopující a prostupující polytonální a polyrytmický hřmot jeho jedenáctičlenného doprovodného bandu.

Cecil Percival Taylor se narodil 25. března 1929 v newyorském Queensu.V pěti letech začal s hrou na klavír a ve dvanácti prý už četl Schopenhauera.Začátkem 50. let vystudoval New England Conservatory of Music. Mezi jeho hudebními vzory najdeme Dukea Ellingtona, Fatse Wallera, Errolla Garnera, Theloniouse Monka, stejně jako Bélu Bartóka, Arnolda Schoenberga či Igora Stravinského. Chvíli působil v tehdejších konvenčnějších jazzových kapelách, ale svůj renegátní kurs plně nabral už v roce 1956 hned svým prvním albem Jazz Advance, následovaném šestitýdenním angažmá v klubu Five Spots v NYC.V roce 1957 vystoupil na Newportském jazzovém festivalu, ale jak se postupně začal zaměřovat na své ikonoklastické kompozice – a poté co se mu podařilo svým silovým projevem zdemolovat klávesy a struny mnoha klavírů v různých klubech – bylo pro něj stále těžší nalézat vůbec nějaká angažmá. V roce 1990 řekl časopisu Down Beat: „Myl jsem tehdy nádobí v nějaké restauraci a současně se o mně pochvalně psalo ve vašem Down Beatu.“

V průběhu evropského turné na počátku 60. let začal vyzrávat jeho osobitý styl, jenž se vyznačoval absencí standardních akordů a rytmické stavby. Třebaže se jeho hudba může zdát pro necvičené ucho zcela diskordantní, byla nicméně svým autorem velmi pečlivě předem koncipována. Traduje se, že jednou celý půlrok se svou kapelou nacvičovali, než vystoupili na jediném koncertě! „Ten člověk je schopen zahrát deset různejch not na deset různejch prstů, s deseti druhama dynamiky, s deseti odlišnejma atakama a to celý v deseti různejch tempech… on je prostě fenomenální produkt svého vlastního génia, ani Stravinskij nebo Pierre Boulez, s kterejma jsem se setkal, se mu nevyrovnaj.“ řekl o Taylorovi v roce 1975 v rozhovoru pro Down Beat jeho kolega a slavný basista Buell Neidlinger (zemřel letos v březnu). V naší paměti zřejmě nejznámější zůstanou Taylorovy sólové nahrávky i když často rovněž vystupoval v malých formacích, třeba se saxofonistou Jimmym Lyonsem a bubeníkem Sunnym Murrayem. Taylor vystupoval ale i v duu s Maxem Roachem a hudebně se podílel také na baletních kreacích souborů slavných tanečníků jako byli Alvin Ailey, Dianne McIntyre nebo Michail Baryšnikov. Taylor dokonce občas i vyučoval na univerzitách. Jeho pedagogický styl však byl podobný jeho hudební idiosynkracii. Jednou od zkoušek vyhodil dvě třetiny studentů zapsaných na jeho hudební seminář na University of Wisconsin.

V 80. letech byl Cecil Taylor (proti své vůli) proslulým hudebním publicistou Stanleym Crouchem označen za gaye. Naštvaně tehdy zareagoval: „Myslíte si, že tohle třípísmenkové slovo dokáže definovat komplexnost mého lidství?“ Když v roce 2013, ve svých 86 letech, získal spolu s cenou Kyoto Prize i oněch zmíněných 500 000 dolarů, záhy o ně téměř přišel díky podvodnému jednání ze strany jakéhosi Noela Muira, kterého fyzicky slábnoucí Taylor pověřil organizací a doprovodem na své cestě k převzetí ceny do Japonska. Muir údajně Japoncům dal číslo svého vlastního konta namísto Taylorova, za což nakonec dostal tři roky vězení v USA a alespoň polovinu sumy od něj soud ve prospěch Taylora o tři roky později vymohl. Podle tehdejší zprávy v listě New York Post, se stařičký a nemohoucí Cecil Taylor měl v soudní síni opřen o berle vyjádřit, že doufá, že ten šmejd chcípne. Cecil Taylor naposledy veřejně vystoupil ještě v roce 2016 na dvoutýdenní výstavě a rezidenčním pobytu na jeho poctu připraveném newyorským Whitney Museum of American Art.Proběhla tam panelová diskuze, scénická prezentace, promítaly se filmy a vystaveny byly Taylorovy vlastnoruční partitury. Taylor zahrál na začátku a konci celé akce, četl poezii a sdílel podium s japonským tanečníkem, i u nás dobře známým Minem Tanakou, a s dalšími umělci.

Přidat komentář