Když americká zpěvačka francouzsko-haitského původu koncertovala vloni v rámci JazzFestBrno v brněnském Besedním domě, byl to naprosto úchvatný zážitek a večer se zapsal mezi to nejlepší ve dvacetileté historii festivalu. Tehdy v komorním vystoupení, na kterém zpěvačku doprovázel jen pianista Sullivan Fortner, naprosto dominovaly muzikálové písně a vůbec jazzové standardy. Ty jsou ale jen jednou z linií, které výjimečná zpěvačka sleduje. Ve stejné době vydala poměrně progresivní album Ghost Song. Ale stávající letošní novinka je zase o dost jiná.
Mélusine je vlastně hodně propracovaný intelektuální koncept, který zohledňuje mytologii prostředí, ve kterém Cécile McLorin Salvant vyrůstala, vícejazyčnou domácnost, tradici první generace přistěhovalců, k níž patřili její rodiče, a to v sociálním i kulturním slova smyslu. To všechno má symbolizovat právě tradiční postava Mélusine. Což není naše Meluzína, vítr houkající v komínech, nýbrž mytologická žena, jež se každou sobotu mění napůl v hada. A právě takovým „hybridem“ se zpěvačka cítí být.
Obsahově to na albu dokresluje jak melanží jazyků, tak stylů i chronologického původu uvedených písní. Dominantní je francouzština, která tu zní i v klasických šansonech Léa Ferrého a Charlese Treneta, ale i ve středověké trubadúrské a barokní písni nebo, aby bizarnosti nebylo dost, v songu z kanadského rockového muzikálu Starmania ze 70. let. Vedle toho tu máme písně starobylé i v duchu world music upravené, jejichž exotičnost zvyšuje haitská kreolština a okcitánština. Plus samozřejmě angličtina, kterou Cécile McLorin Salvant nazpívala jednu z pěti autorských písní alba, titulní Mélusine. Jazyková a hudebně-stylová změť ale kupodivu nepůsobí jako nějaký nelogický vzorkovník, byť nelze popřít, že vše do sebe začne zapadat až ve chvíli, kdy známe pozadí alba a smysl oné červené niti, kterou zpěvačka oněch čtrnáct písní „prošila“. Ale na tom snad v době bezbřehých informačních možností není nic špatného.