Ne vždy se podaří v hudbě vytvořit životný novotvar. A slovo novotvar tentokrát nemá ironický podtext, je naopak poctou skutečné neotřelosti. Tahle srážka žánrů dopadla šťastně, poslala posluchačský zážitek na vyšší orbit. Vlastně spíše než o srážku jde o kumulování zdánlivě nesourodých prvků. Akordeonové duo Kamilé Mochnacký Čekauskaité a Boris Lenko spolu prostě hraje kompozice soudobých autorů, slovenských (Peter Zagar, Marek Piaček a Ján Boleslav Kladivo) i „přespolních“ (Philip Glass a nizozemský minimalista Jeroen van Veen). Samo o sobě by to stačilo na přínosné album. Jenže: „Potom jsem poznal Miloše. Ten dal přesně psané hudbě jiný tvar a smysl. Proč a proč takto? Můžete se ho zeptat. Nic se nedozvíte. Jen poslouchejte. Tam je odpověď,“ píše v bookletu Lenko. Oním Milošem je nadžánrový kytarista a improvizátor Miloš Železňák. Soudobé kompozice neváhá nabourat pronikavými glissandy slide-kytary, „latinským“ preludováním španělky nebo tklivým zadrnkáním na mandolínu. Vždy však k věci a s citem, nikdy přes míru, nesourodě a křečovitě. Jako kdyby s jeho improvizačními vstupy skladatelé počítali.
Už i to by vydalo na originální desku. Tvůrci ovšem přibrali do hry ještě spisovatele Silvestera Lavríka. „A potom přišel Silvo se svým textem, který vypráví úplně jiný příběh. Ten ale vychází z této hudby. Dá se to vysvětlit? Nedá. A není třeba,“ dodává Lenko. Mluvené slovo pak prolíná jednotlivé kompozice a spojuje je do koncepčního celku. Přednesu prozaického textu se chopily herečky Táňa Pauhofová, ta ve slovenštině, a Annamária Janeková, pro změnu v anglickém překladu. Proto vychází titul jako 2CD, hudba se neliší, jen jazyk deklamované prózy. Doplnění multimediální mozaiky? Velkoryse pojatý „knižní“ obal ilustrátora a grafika Raffa Tatarky. Z titulu soudobé hudby se najednou stalo malé domácí multimediální představení.