Central European Jazz Showcase (CEJS) je užitečná akce. Nejen pro kapely a promotéry, kterým jsou showcase festivaly určeny primárně, ale i pro posluchače, včetně posluchačů – publicistů, aby si aktualizovali představu o tom, co zajímavého může nabídnout „mladá“ scéna. V tomto případě česká a polská. A také o tom, jak je ona polská oproti zdejší napřed ve schopnosti prezentovat se.
Proč? Poškození kontinuity z dob totality, kdy poměry v Polsku byly přece jen otevřenější a umožňovaly větší kontakt se svobodným světem, už je přece dalšími generacemi překlenuto. Byť polské jazzové školství má nesrovnatelně hlubší základy. Asi je to dáno spíše příležitostmi ke hraní, možností častějšího otrkávání se na koncertech. V panelové diskusi, která proběhla následujícího dne po showcase, zazněla informace o řádově stovkách jazzových klubů v Polsku. Ale možná by stačilo zařadit do osnov našich jazzo-učných ústavů krátkou přednášku o tom, jaká zdánlivě (?) jasná pravidla showcase má.
Jak promarnit šanci
Do konkurzu na CEJS se přihlásilo 75 kapel nebo sólistů. A aby byla zaručena objektivita, neb u nás se v jazzovém brouzdališti zná každý s každým, polská porota z nich vybrala čtyři české účinkující. A česká porota zase čtyři polské. A co se týče samotné hudby, vybraly poroty dobře.
Nevděčný úkol celou akci zahájit si vylosovali Point Of Few. Hrají osobitou muziku, zaznamenanou na dvou zdařilých albech. S novou posilou, polským trumpetistou hojně využívajícím „krabičky“ zvukových efektů Fabianem Klimankem, zněli ještě zvukově interesantněji. Vůbec nic nešlo namítat proti hráčským schopnostem členů kapely. Jenže právě Point Of Few nejvíce naráželi na pravidla showcase festivalů (něco jiného je showcase zavedeného interpreta, nabízejícího celý nový program), při jejichž nedodržení potenciální promotér okamžitě uteče na kafe a vystoupení zanechá rozpačitý dojem. Ačkoliv, opakuji, jinak je muzika Point Of Few skvělá, mám ji rád a držím palce. Následující odstavec nemíří jen na ně, je míněn obecně. A zároveň vše neplatí pro všechny.
Čas na hraní byl striktně limitován dvaceti minutami. Set v rámci přehlídky showcase nemá být zmenšenou ukázkou koncertu, ale jakýmsi efektním trailerem programu. Chci-li zaujmout, připravím si nadupané, na jistotu hrané, sevřené vystoupení, bez pauz a vydechnutí, s co „nejtažnějšími“ a nejjasnějšími kusy. Svoje „nej“ dám hned na začátek a naplno, nešetřím si ho do finále. Přesvědčivé na první dobrou musí být vše od prvního taktu do posledního. Bez záchvěvu nejistoty. Nedopustím hluchá místa, kdy rozmáchle sólově improvizuji, ať už kvůli navození nálady, nebo ať mají ostatní čas přeladit. Nepovídám (tedy pokud není štěpný krátký bonmot součástí show), neztrácím čas představováním kapely, vždyť vše potřebné je napsáno v propagačních materiálech. Nepřetáhnu čas, nestane se mi, že stage manager musí kapelu utnout před poslední naplánovanou skladbou, a případná dramaturgie setu jde do háje. Jasně, v žánru zvláště vystavěném na improvizaci, na budování atmosféry, naladění se na okolí, jsou nutnosti showcase nespravedlivé. Jenže neoddiskutovatelné.
Kolegyně Anna přidala ještě jeden postřeh k části účinkujících, nad kterým bych, se sklony k jisté dress code anarchii, mávl rukou, ale je jistě relevantní: „Nelezu přece na scénu oblečený jako na pláž nebo do dílny…“ Neformálnost je fajn, ale mám-li zapůsobit, možná moc dobře nefunguje.
Českou část přehlídky vyhrál (vyhlašovala se nejpřesvědčivější kapela) projekt bubeníka a skladatele Petra Nohavici Glance. V obsazení velmi odlišném oproti eponymnímu albovému debutu. S Alison Wheeler-Nohavicovou už ne epizodně pějící, ale jako s přesvědčivou frontwoman kvarteta. S kytaristou Martinem Hrubcem a basistou Luanem Gonçalvesem. Anketu delegátů showcase vyhráli Glance po právu, jejich dvacetiminutovka vyzněla z „družstva domácích“ nejsevřeněji, nejsuverénněji. Wheeler se postarala o spád strhujícím scatem i koloraturami, a hlavně ponorem do titulní písně. Do reprezentativní zkratky dobře zapadlo i hostování Nely Dusové, která s přirozenou samozřejmostí nakráčela na scénu, dala pár vkusných vyhrávek i přehledné sólo a zase zmizela.
Josef Hanulík se postaral o příjemné zpestření setem pro fingerstyle sólovou akustickou kytaru. Mezi hlasitými bandy byl tak trochu handicapovaný, ale proměnil věc ve výhodu. Odrhovačku The House Of The Rising Sun zharmonizoval věru nezvykle. Nosně a pestře vyzněly i jeho autorské kousky. Trochu jazz, kousek folk baroque, lehce primitive guitar, možná špetka „townerovské-oregonské“ zahloubanosti, možná nic z toho a možná vše dohromady.
Dobře, tedy přehledně a reprezentativně, si postavili set na Ježkárně založení, mentorem Kubou Doležalem připravení Deaf Platypus. Hendikepovalo je akorát zjevně malé množství odehraných štací. Ne, že by byli nesehraní. Jenže ve zkušebně nelze získat pódiovou jistotu, tu holt dá jen ono pódium, a šancí k častému hraní před lidmi mají nezavedené kapely pramálo. Obsazení sexteta se subtilní flétnou vedle trubky a saxofonu inspirovalo k zajímavé práci s instrumentálními barvami a „jemnějšímu“ provedení. Asi by to chtělo trochu víc kompoziční odvahy, opustit přece jen konvenčnější (i když fungující) pojetí groovů a harmonií. Ale to se poddá, bude-li mít kapela čas na vývoj. Ptakopysk totiž vůbec není hluchý.
Stručně, efektně, energicky
Poláci vařili onačejší kafe, a platilo to pro všechny čtyři skupiny. Právě septet Akimbo předvedl onu kýženou kompoziční a improvizační odvahu i naprostou jistotu interpretace. Nebál se práce s takzvanou disonancí, lépe řečeno naprosto brilantní, jistou a přesnou souhrou nástrojových vícehlasů i v těch nejnezvyklejších intervalech a harmonických záludnostech. A vše uhrál zdánlivě s prstem v nose. Jako koncepci si ansámbl kytaristy a skladatele Pawła Mańky zvolil „Nietzscheho dualismus apollónského a dionýského principu“. Což řečeno méně květnatě a méně školometsky znamená jen staré dobré překlápění mezi řádem a chaosem. V hudbě tedy mezi promyšlenou harmonickou krásou napsané partitury a vášnivou nahodilostí improvizace. V jazzu normálka, ale oboje šlo muzikantům skvěle. S tím, že i volné pasáže dokázali funkčně a promyšleně ukrotit a vyvážit kompozicí do dvacetiminutového limitu. Takže vlastně o žádný velký chaos nešlo a Dionýsos si moc neškrtl. V tomto případě jen dobře. Přesvědčivé, s finálním wow efektem.
Stejně hráčsky suverénní, hudebně nápadití a záživní byli i mladičcí Blu/Bry v sestavě tradičního akustického kvinteta. Tedy s tím, že Franciszek Wicke prohodil (soudím celkem zbytečně, ovšem nezpůsobil tím žádnou rušivou odmlku) na jednu skladbu kontrabas za baskytaru a zase zpět. Muzika měla od začátku do konce ohromný drive, a to včetně pasáže, kdy oba dechaři improvizovali ve dvojhlase jen nad drónem z efektové krabičky. Navzdory obsazení Blu/Bry také vůbec nezněli „tradičně“, ale v pravdě „modern creative“. Rytmika pracovala se zvraty a neprvoplánovými patterny. A všichni hráli, věku navzdory, jako ostřílení mazáci.
Vítězi polské části se stali právě Blu/Bry. Ale stejně tak dobře by si zasloužili vavříny Akimbo. A vlastně i vyrovnané dvě následující kapely, které upozadilo snad jen to, že jejich hudba zněla trochu konvenčněji. Jenže o nic méně výtečně. Tristní hlasování to bylo, v hudbě se nemá porovnávat.
Karolina Błachnia se předvedla jako zpěvačka par excellence, ve scatu i ponoru do polských textů. S darem hlasu i talentu. Ta dáma umí drama, ale umí i momenty snivé křehké krásy. A do relativně konzervativního vokálního jazzu tu a tam zamíchala i netradiční pěvecké techniky, hlasomalbu… Celý Karolina Błachnia Quartet působil empaticky, profesionálně i zkušeně, přestože sestava nehraje ani dva roky a teprve letos debutovala albem Wschód. Další dobrá vizitka.
Ziółek Quartet byli z polských sestav asi největšími tradicionalisty. Tedy přesněji, nikoliv tradicionalisté ve smyslu straight ahead amerického jazzu, ale toho evropského. Ale zase, zahráli brilantně. Pianista Grzegorz Ziółek umí dobře pracovat s náladotvornými repeticemi rozložených akordů a zadumanými plochami. Jako skladatel má cit pro zpěvnost a vystavění melodické linky. A trumpetista Radosław Mosurek je náruživým interpretem vzletných motivů.
No tak tedy good
Součástí dvojdenního programu pod hlavičkou CEJS byl i závěrečný koncert jarní, tímto do léta protažené části JazzFestBrno. Program festivalu je sympaticky žánrově rozmáchlý, a tak v něm měl místo i taneček kanadských jazzových hiphoperů BadBadNotGood. Vhodný zvláště před prázdninami. I když ony tyhle groovy až na půdu… což je vlastně docela hezký protimluv, tak raději groovy ode zdi ke zdi, mohou netanečníka jaksi nebavit. Nicméně byla by škoda neudělat si obrázek, je-li galerie za rohem.
Jednotvárněji, a to i co do prvoplánových melodických témat, působila ale naštěstí jen první polovina koncertu. Byť ani v ní nešlo jen o taneční, živě hrané beaty. Improvizátoři jsou v rozšířené sestavě BadBadNotGood (kromě základní trojice muzikantského kolektivu Al Sow, Chester Hansen a Leland Whitty ještě klávesista Felix Fox, trumpetista a hráč na EWI Kae Murphy a perkusista Juan Carlos Medrano Magallanes) nápadití. Počínaje brazilskou karnevalovou reminiscencí Sétima Regna se koncert přenesl z přítmí tanečního klubu do barevnější a členitější krajiny. Whitty dokázal utáhnout dokonce docela dlouhý, zcela sólový vstup saxofonu. Improvizaci si vystavěl učebnicově nosně a posluchače i bez rytmiky a harmonie dokázal strhnout. Publikum prostě rádo jazz, nejen dance.
Pamětníky zase mohly potěšit vzpomínky na Sly & The Family Stone díky Familly Affair v první části programu. Nebo na jazz-funkového vibrafonistu Roye Ayerse v uchopení jeho trvalky Everybody Loves The Sunshine v přídavcích, byť po výhni předcházejících hodin by se o všeobecné lásce ku slunečnímu svitu dalo s úspěchem polemizovat. Jako že všeho s mírou. Pro diváky, kteří se nechali pohltit pohybem a psychedelickým oparem, určitě výborný večírek. Navíc v akusticky vymazleném Sono Centru.
CEJS jako celek? Nuda v Brně nehrozila.