Když si zadáte do internetového vyhledavače jméno Jakuba Čermáka, který už léta vystupuje jako Cermaque, objeví se vám nejprve odkazy na jeho básnickou tvorbu. Mnozí ho ale vnímají spíše jako písničkáře. O tom, jak to s touhle jeho rozpolceností je, jak se do jeho tvorby otiskly rodné Teplice, proč mu to nedá nepsat aktivistické písně a mnohdy až protestsongy a jak složité se mu jeví partnerské vztahy, vypráví s až odzbrojující otevřeností.
Napsal jsi několik básnických sbírek a na podzim vydané album Společný jmenovatel je tvoje už třinácté. A to ti ještě nebylo čtyřicet. Kde se taková aktivita v tobě bere? Spíš vůbec někdy?
Samozřejmě si uvědomuji, že jsem poněkud nadproduktivní. Ale nepovažuji to za něco nenormálního jen kvůli tomu, že jiní naopak vydávají desku třeba jen jednou za pět let. Když má někdo potřebu reflektovat svoje pocity a svět okolo, je to kontinuální potřeba. Výtvarníci malují pořád a nikdo se tomu moc nediví. Ale když někdo za rok napíše dvanáct písniček, je to skoro až obdivováno. Přitom je oboje přirozené. Ale také si uvědomuji, že je asi vždy ve vzduchu otázka, jestli je nutné, abych všechny ty písničky posílal do světa.
Máš při té vší aktivitě ještě vůbec nějaké ambice?
Já jsem nikdy žádné ambice neměl (smích). Vždycky to všem zní jako bonmot, ale pravdou je, že jsem se v hudbě ocitl spíš omylem. Odmala se mě opakovaně ptali, jestli chci dělat muziku jako táta (leader Už jsme doma Miroslav Wanek – pozn. aut.), a já jsem na to většinou říkal, že „rozhodně ne“. Měl jsem tak nějak pocit, že v tomto směru už je v naší rodině odpracováno, že tohle už máme „odškrtnuté“. Stejný pocit mi mimochodem říkala nedávno mladší sestra Lucinka. Navíc mi vždy moje okolí dávalo jasně najevo, že nemám žádný hudební talent, na gymplu jsem byl vyloučen ze sboru do role moderátora, protože všichni věděli, že zpívat neumím. A ani nikdy umět nebudu (smích). Sice jsem pak začal psát písničky, ale nikdy jsem neměl nějaký typický muzikantský sen, třeba že zaboduju nějakou skvělou deskou… Dodnes si na hudební scéně připadám sice jako mezi svými, ale tak nějak jako na návštěvě.
I na vlastních koncertech?
Mám tu výhodu, že na ně lidé poslední dobou celkem chodí, takže nejsem smutný, že by to nikoho nezajímalo. Ale zároveň je těch diváků naštěstí jen tolik, že na ně vždy nějak dohlédnu, nejsou to žádné anonymní davy. Představa, že bych nějak masověji „prorazil“, mi vůbec není příjemná.
Mám třeba „popovější“, resp. z mého úhlu pohledu povrchně přístupnější, písničku Racci, kterou vlastně nemám moc rád, a ta přitahuje na koncerty často lidi i z jiné „posluchačské sféry“ – a cítím z nich pak mírné zklamání, že ji nehraju a hrát nechci. Takže vždycky, když se mi stane – a v určitých intervalech se to stává – že mi někdo navrhne, jestli bych další desku nechtěl udělat trochu popovější, tak se toho už dopředu bojím a asi i trochu štítím. Protože by to mohlo přivést víc lidí, u kterých si nejsem jistý, co by ode mě vlastně chtěli slyšet. Což by pro mě byl problém.
Jak se to tedy vlastně přihodilo, že ses stal – když, jak říkáš, jsi to neplánoval – písničkářem?
Úplně první vystoupení
