CERMAQUE: Teorie dospělosti

„Vylízat srdce do dna jako talíř, / kterýs rozbil na své vlastní svatbě, / a pak zkoušel střepy krví slepit,“ zpívá Jakub Cermaque Čermák v titulní písni svého alba Teorie dospělosti. I když i předchozí nahrávky deklamujícího básníka snesly přívlastek „osobní“, tentokrát jde o kolekci písní, z nichž osobní prožitek tryská jako krev z tepny. „Poslední dva roky patřily v mém životě k nejtěžším a to se samozřejmě promítlo do témat a nálady písní,“ říká Čermák. A i když jsem zaznamenal na Facebooku zprávu o „usměvavém, klidném a nekonfliktním rozvodu“, z písní je znát, že konec manželství s písničkářkou Iamme Candlewick byl pro Jakuba bolestný. „Teď se mám naučit podvádět tebe, / kterou jsem v náruči k oltáři přiváděl, / to vážně svůj slib takhle zjebem / sobě i Bohu na očích?“ snaží se autor vykřičet své bolesti v písni Tmou.

 

Recenzent se na jedné straně zdráhá pitvat v cizí bolesti, na druhou stranu zveřejněním se osobní příběh stává příběhem veřejným a Cermaque sám věří, že vyslovením svých bolestí „může pomoci od smutku i někomu dalšímu“. Ještě důležitější však je, že zůstává v osobních bolestech stejně originálním a silným básníkem, jako jím byl při obžalobě dnešní společnosti v písních Imigranti, Ortely nebo Havlovy děti.

 

Album Teorie dospělosti, po hudební stránce taktéž velmi syrové (s minimem hostů, a přesto s výraznou rolí bicích, se zaměřením na hlas, který však Ondřej Ježek občas podbarví „divnými“ zvuky) však není deskou jednoho tématu. Vlastní je mu prolínání posvátných a silně erotických obrazů, stejně jako mísení poetického jazyka s vulgaritami, které ovšem Čermák jako vulgarity nepoužívá (Vlčí slina). Vedle vztahu muže a ženy (a nejde vždy jen o problematiku manželství a rozvodu) se albem prolíná i téma alkoholu, zvířeckosti v nás a obecně zla. Přes to všechno se v poslední písni – jak jsme ostatně u Čermáka zvyklí – objeví záblesk naděje: „I ten největší a nejkrásnější smutek pomine.“

 

Indies Scope, 2018, 47:53

 

 

 

 

Přidat komentář