Česká rocková alba 2: Nahrávky z let 1968–1986

Jaroslav Riedel si jistě u příštích generací hudebních publicistů a rockových fanoušků vyslouží epiteton Důkladný. Ve druhém dílu „diskofilské bible“ se s obvyklou podrobností (ale rozumnou podrobností, do nesmyslných detailů nikdy nezabředne) zaměřil na vše alespoň trochu rockové, co se za totality ocitlo na vinylu od sestav kolem Michala Prokopa, Radima Hladíka, Vladimíra Mišíka, Jiřího Schelingera (sem zařadil anachronicky, ale z logiky věci i posmrtně a posametově natočený repertoár pro zamýšlené album Zemětřesení), kapel The Beatmen, The Rebels, Katapult, různých inkarnací Progressu a zdejších jazzrockových veličin Energit (s přídavkem alb Andrštových a Viklického), Bohemie, Impulz a Combo FH. Nezapomněl ani na rockové album Marthy Elefteriadu Kresby tuší (1980). A hlavně, při přepečlivém průzkumu archivů, materiálů z dobového tisku, ověřování kreditů, a hlavně kvůli plejádě vlastních rozhovorů s muzikanty dokázal vylovit řadu důležitých informací, které už v povědomí i těch zasvěcených posluchačů nejsou – a možná ani nikdy nebyly.
Přibližné žánrové zacílení dílu naznačil dalším podtitulem knihy Art Rock / Hard Rock / Jazz Rock. Ovšem od zásadních osobností, v jejichž případě na žánry nehleděl, přihodil i nějaký ten socík-pop, bubble-gum, ba i normalizační agitku. Protože ani na ty se nesmí zapomínat, byť třeba i jen z důvodů varovných. Zde mu neunikl ani singlík, ani píseň na obskurních kompilacích jako Přátelství v nás – Sovětská píseň 1983 Ostrava. Prý nikoliv ze zlomyslnosti, ale protože i mezi těmito bahnitými nánosy normalizačního mainstreamu lze nalézt příslovečnou perličku na dně.
Předmětem Jaroslavovy publikace totiž navzdory názvu nejsou jen řadová rocková alba zvoleného období, byť těm se samozřejmě věnuje především. Přidělal si užitečnou práci i tím, že do „pomyslných alb“ shrnul třeba výčty singlů. Ostatně u takových The Bluesmen ani jiná možnost nezbývala a autor vychází z recentního CD kompletu nahrávek kapely. Reflektuje ovšem i singly, které nikdy souborně v rámci dlouhohrajícího formátu nevyšly. Což platí pro kapitolu o jednotlivostech Michala Prokopa, z nichž jen minimum bylo oživeno v podobě bonusů reedic řadových alb a zůstávají zapomenuty na malých vinylových kotoučcích. Neb s jejich reedicí nesouhlasil z pochopitelných důvodů interpret. Jarda ale neopomněl ani snímky, které v době vzniku nevyšly nebo se šířily jen jako samizdaty. Konkrétně koncertní nahrávky volného spolku Čundrgrund z let 1976 až 1978, publikované až v roce 2023 na 3CD. Nebo rozhlasové snímky Bohemie či Comba FH.
Samozřejmě, autor využil v knize řadu svých textů, které už někde publikoval. Typicky coby sleeve-note alb, která pomáhal připravit k reedici. Což ovšem vůbec nevadí, je v řádu věci mít vše pěkně uspořádáno v (pořádně veliké) kostce a nemuset pracně dohledávat v bookletech. Někomu by mohlo připadat nadbytečné, že Riedel v různých kapitolách zopakuje stejný citát. Do statí o prvních dvou albech Prokopových Framus Five, Framus Five / Blues In Soul a Město Er, zařadil totožnou pasáž z Aktualit Melodie 1969: „Původní soulová sféra působnosti se začíná přesouvat k bílému blues… Úspěšně se také rozjíždí domácí kutilská dílna, ve které všichni přikládají ruku ke společnému dílu.“ Jenže nejde o překryvy nijak dlouhé a hlavně, ono to má dobrý důvod. Citace se hodí k „ději“ kolem obou desek. A asi málokdo (na rozdíl od recenzenta) bude knihu číst od první do poslední stránky jako beletrii. Spíše využije encyklopedický aspekt díla a půjde rovnou po konkrétním albu, o kterém se chce dozvědět více.
No jo, encyklopedický aspekt. Ale ona se série profilů, koláž citací a příběhů mnohdy napínavých, opravdu dá číst od začátku do konce jako beletrie. Aniž je zájemce ochuzen o hutnost dat a informací.
Riedel samozřejmě tematizuje boje s cenzurou, zákroky proti rocku obecně, zákazy hraní a publikování, nedůstojné jednání s hudebníky ze strany institucí a vůbec marasmus doby. Ale nezapomíná ani na známou pravdu, že „sranda musí bejt, i kdyby tátu věšeli“. S chutí vybírá i citáty a reprodukuje historky zvláště štěpné. Ty lehce lechtivé a alkoholické nevyjímaje. Sám komentuje reálie záživně, s nadhledem a často vtipně: „No, pokud chtěl Zich z Framusu vyhodit Prokopa i Trnku, není divu, že se jim to nelíbilo.“ Nebo komentář k songu Madam Curie: „Taky jedna z nahrávek, k nimž se Prokop moc nehlásil, i když za ni byl oceněn Českým svazem žen a možná dojal i samotnou soudružku Kabrhelovou. (…) Ještě že se vědkyně této úžasné pocty nedožila.“ Legračním komentářům a citátům z dobových recenzí pochopitelně nahrávají na smeč kapitoly o deskách Katapultu: „Dorůžka byl první, ale zdaleka ne poslední, kdo se podivoval, proč Supraphon nahrávky tak nezajímavého souboru vůbec vydává.“
Aby nedošlo ke zkreslení vytržením z kontextu, Riedel píše v drtivé většině případů věcně a typicky velmi shovívavě. Byť se nevyhýbá oprávněně kritickým hodnocením. Rýpnout si ale umí také pěkně: „Ringo vnitřně nesl kritiku opravdu úkorně. Maskoval to svým obvyklým šaškováním, s postupujícím věkem se mu však zapšklost daří skrývat čím dál hůř. (…) Koneckonců i jeho tragikomická porevoluční politická kariéra zjevně pramenila z pocitu zneuznanosti. Ještěže si nakonec roku 2015 mohl jít ke svému kamarádovi Zemanovi na Hrad pro vyznamenání Za zásluhy. Už předtím veřejně spílal Mišíkovi za to, že si takovou úžasnou poctu od prezidenta dovolil v roce 2013 odmítnout.“
Zasvěcenou „encyklopedii s přidanou hodnotou“ Česká rocková alba Jaroslav zamýšlel původně rozčlenit na dva díly. V prvním, s podtitulem Zákazům navzdory 1969–1989 (recenze UNI 2/2025), se věnoval všem zásadním známým (tedy vyjma marginálií) samizdatům a „neoficiálním“ nahrávkám z volně vymezeného okruhu undergroundu a alternativy. Potažmo jejich profesionálním reedicím z doby po pádu totality. Díl druhý měl zahrnout všechny cca rockové nahrávky, které se podařilo režimu navzdory protlačit a vydat během totality oficiálně. Díky oné chválené důkladnosti se mu však všechny příběhy, kredity a seznamy děl do více než čtyřsetstránkového svazku nevešly. Pokud vám ve výčtu některá důležitá jména chybí, bez obav. Dojde na ně ve třetím pokračování, ve kterém se autor hodlá zanořit v čase až do roku 1957, k samému prvopočátku natáčení rock’n’rollu v České kotlině.