Kvarteto Chunta, seskupení, které se objevilo s počátkem tohoto roku, tvoří Martin Kyšperský, Marek Doubrava, Petr Nikl a Aleš Pilgr. Na debutovém albu předkládají porci hravých písniček, ve kterých jako by všichni přinášeli vlivy svých mateřských působišť, ale zároveň otevírají opakovaně otázku svobodné tvorby, oproštěné od diktátu skladatelova ega, hledání krásy v náhodě a prostou radost z hudby. Bude zajímavé sledovat, zda tím nakazí i jiné.
Takzvaných „superskupin“, kdy se ke společné tvorbě rozhodne několik zavedených hudebníků, známých z jiných působišť, u nás nebylo zas tak málo, jak to na první pohled vyhlíží. Přesto se k té nálepce většinou neradi hlásí – možná je v tom falešná skromnost, možná jen dotyční nechtějí přejímat cizí přístup a hledají si vlastní náplň podobných spojení. Ať tak anebo tak, je tu další takové, u kterého stále ještě nejspíš ani sami zúčastnění nemají jasno, zda půjde o občasně oživovaný projekt nebo o vedlejší, regulérně – byť třeba ne příliš často – fungující kapelu.
Martin Kyšperský (Květy, Martina Trchová & 90% štěstí, Anna Beata Háblová, v minulosti pak třeba Mucha nebo Čvachtavý lachtan), Marek Doubrava (Hm…, Dejvické divadlo, v minulosti Tata Bojs), Petr Nikl (výtvarník, performer, písničkář, ale i člen kapel František Skála & Třaskavá směs, Nikl-Kyšperský, Sváteční pop nebo v minulosti Lakomé Barky) a Aleš Pilgr (Květy, Martina Trchová & 90% štěstí, v minulosti Biorchestr) jsou všichni hudebně mnohostrannými muzikanty i tvůrci, multiinstrumentalisty a také mnoha spolupracemi vyškolené osobnosti. Nové spojení vnímají hlavně jako vítané dobrodružství.
Kdo celý ten projekt inicioval?
Marek Doubrava: Martin Kyšperský nám loni v únoru všem napsal, zda si můžeme v prosinci udělat čas… Byl jsem před dvěma lety v Kaštanu na koncertu k albu, které udělal Martin s Petrem, a probíhalo tam improvizované pomalovávání desek a připadalo mi to zábavné. Říkal jsem to Martinovi, že bych měl chuť si někdy vyzkoušet takovou svobodu, a dohodli jsme se, že příště dá vědět.
Aleš Pilgr: Mně rovnou řekl, že by chtěl něco spáchat s Petrem Niklem a Markem Doubravou a ať si udělám čas v prosinci.
Petr Nikl: A u mě to bylo podobné.
Nahrávalo se na chatě, mimo civilizaci. Proč tam?
MD: Řekli jsme si, že pojedeme na chalupu k Martinovi, a tam budeme něco vytvářet. Ale to, že to budeme rovnou i nahrávat, vzniklo hlavně tím, že Aleš vzal s sebou nahrávací zařízení… (smích všech)
AP: Přibalil jsem osmikálovou zvukovou kartu.
MD: My jsme se totiž jinak ani pořádně nedohodli, co kdo vezme. Pamatuju si, že jsem si pak říkal, že jsem si měl vzít tu akustickou kytaru, kterou jsem ale zapomněl doma. Ale zrovna jsem měl půjčené banjo od Ondry Ježka… takže je tam hodně banja. Měl jsem s sebou hlavně banjo a akordeon – to má přece každý rád…
AP: Ano – máme tam banjo, akordeon, dudy a ukulele – nástroje, před kterými každý muzikant utíká, a vznikají na ně ty nejlepší vtipy…
PN: To není ukulele, to je bisernica! (bisernica je nejmenší tamburašský drnkací nástroj, rozšířený hlavně na Balkánu – pozn. aut.)
Petr Nikl je – především z hraní s Františkem Skálou – pověstný hraním na nejrůznější roztodivné „nástroje“. Gumová prasátka, sypající se šrouby… Měl něco takového i tady?
PN: To už mám od Franty zakázaný (kolektivní smích). Ale nedávno jsme nahrávali a on najednou povídá: „Tady by se hodilo to prasátko…“ A já na to: „Ale já jsem si je s sebou tentokrát už nevzal…“
(ještě větší smích). Ale mám tu autoharfu. A buzuki. A pak takové kroužky, které dělá jeden člověk z Kyjova.
AP: Znějí jako zvonečky.
PN: Jak neumím na nic hrát, tak musím mít nástroje, kde mě nikdo nemůže kontrolovat, co a jak na ně hraju… A zároveň se mezi ostatními prosadí. Třeba ta bisernica hraje tak vysoko, že se nikdy v celku neztratí.
Kdo hrál na dudy?
AP: Soused Jakub Orel….
MD: …pozval nás na oběd…
AP: On tam bydlí a hraje nejen na dudy, ale i na další nástroje. Takže Martin přišel s nápadem, že „by nám tam něco nafoukal…“ Naštěstí brzy pochopil, že musí hrát jinak než dudák, takže tam vytvářel různé přefuky a divně srandovní zvuky. A má tam i jedno zbustrované sólo…
MD: Prostě vzniklo to zcela neplánovaně. Celé to nahrávání se neslo v organickém procesu náhody, která je tam hlavním činitelem.
Nebojíte se, že to budou posluchači vnímat jako útěk od mateřských kapel? Jako důsledek toho, že vás třeba už přestávají bavit?
Co je tedy v plánu?
AP: Začínáme turné v březnu. Ozvali se už i z Divadla 29 v Pardubicích, z Manětína, řešíme Besedu u Bigbítu…
MD: Asi pro nás bude ideální, když to bude trochu vzácnější…
AP: Je to projekt, ne kontinuálně vystupující kapela.
PN: Rád dělám věci svátečně.
Otevřelo vám to nějaké nové dveře, něco, co jste zatím nezažili?
MD: Pro mě to byl samotný proces tvorby, který byl naprosto spontánní. Třeba s Hm… máme písničky, které vznikly jamováním, ale tady to bylo otevřené zcela. A je dobré taky říci, že to byl Martin Kyšperský, který největší kus práce – tedy následně se tím probrat, zeditovat a sestříhat to do finálního tvaru a případně tam něco dohrát – vzal na sebe. Hodně mě taky bavilo to, že jsme si na počátku dávali různá zadání, a na ně pak vytvářeli a snažili se je naplnit.
AP: Pro mě byla nová ta radost vidět i jiné lidi, jak je tenhle přístup baví a jak najednou i oni, kteří to ještě nikdy neabsolvovali, mají nečekané nápady.
PN: Pro mě není nová ta možnost si měnit parťáky, ale tady mě zaujalo to spojení nás čtyř, které se opravdu dobře doplňuje – Marek i ostatní navrhovali melodie, já s Martinem jsme k nim psali texty… takových partnerství myslím moc není. Nějak jsem si vzpomněl na Traveling Wilburys, na toho Dylana, jak stojí v kruhu svých přátel a všichni hrají spolu. A jakou to má energii, protože nikdo jen nepřihrává někomu hlavnímu, ale všichni jsou ti hlavní. Marek může zpívat můj text, další text jsme napsali napůl s Martinem…
AP: Já jsem třeba napsal jeden text i melodii, ale Martin ten text vyhodil, použil z něj asi dvě slova a napsal svůj, zcela nový. Ale tu melodii zachoval. Všichni předkládají a všichni důvěřují ostatním, že z toho vyberou to nejlepší. A co nefunguje, to z toho tácu spadne. Mně pak nevadí, že mi Martin předělal text – já jsem rád, že jsem mu mohl dát impuls.
MD: Zajímavé je u toho i sledovat, proč něco nefunguje.
Proč vlastně Chunta?
MD: To je zábavné, na to se obvykle lidi ptají jako na to první. S tím přišel Martin. Představuji si, jak ho někde zaslechl, a okamžitě si řekl: „Jeee, to je tak divný slovo! To je skvělý.“
Samozřejmě každého napadne ta polovojenská vláda někde v Bolívii a ptá se: „Proč? Co to má s tím společného?“ My říkáme, že hrajeme takovou chalupářskou hudbu. Cha! Chyšperský, Pilchr, Nikchl a Doubrchava. Možná bude příští deska oslava všeho na Ch.
AP: A bude v Ch dur.
