Charles Bradley – od kastrolů na pódium Glastonbury

Charles Bradley, Seasick Steve i Sugarman alias Sixto Rodriguez. Hudební objevy posledních let, které nepojí stejný žánr, ale osud a chuť začínat kariéru ve značně vysokém věku. Po desítkách let ve stínu, mnohdy nezaměstnaní nebo vydělávající si sezónními pracemi, okouzlují a dojímají publikum na největších festivalech včetně toho největšího evropského v Glastonbury. Příběh hraje jistě svou roli, co však baví, je nadhled, vyzrálost a energie, se kterou svá vystoupení zvládají.
charles_bradley
Prvně jmenovaný, soulový zpěvák Bradley, je znám tím, že by se pro své fanoušky rozdal. Letos šestašedesátiletý bezdětný zpěvák si z příznivců udělal v podstatě rodinu, po každém koncertě skočí do davu a objímá příchozí, mnohdy dojetím pláče. U ledaskoho by to vypadalo lacině, jemu to však věříte. „Screaming eagle of soul“, jak je kvůli výraznému chrapláku přezdíván, vystoupil v České republice poprvé na letošních Colours of Ostrava.
Matka Bradleyho záhy po porodu opustila, výchovy se ujala přísná babička. Bradleyová se však objevila na scéně znovu v jeho osmi letech, s úmyslem vzít chlapce s sebou do New Yorku. Babička nechtěla povolit, matka ho proto s pomocí staršího bratra unesla ze školy a dovezla do velkoměsta. Nové prostředí nebylo rozhodně změnou k lepšímu a rodina třela bídu s nouzí. Charles proto ve čtrnácti utekl z domu, toulal se po ulicích a přespával ve vyřazených vagónech metra. Toho roku ho sestra vzala na koncert Jamese Browna – a bez nadsázky mu změnila život. Brown se pro něj stal ikonou, kterou začal zdařile napodobovat.
Vietnamská válka odvelela muzikanty z jeho doprovodné kapely, Bradley pracoval deset let jako kuchař v léčebně, příležitostně se vydával na toulky, později se usadil v Kalifornii a snažil se vydělat dost na to, aby si splnil sen a koupil vlastní dům. Po sedmnácti letech byl ze dne na den vyhozen, sen o vlastním bydlení se zhroutil, navíc se opět ozvala matka s omluvou a přáním, aby se přestěhoval nazpět do Brooklynu.
Hluboce věřící zpěvák se opravdu vrátil, živil se vcelku úspěšně vandrováním s brownovským programem po tamějších klubech pod alter egem Black Velvet, kde ho objevil Gabriel Roth, zakladatel proslulého Daptone Records, a okamžitě s ním sepsal smlouvu.
Pod vedením tenkrát velmi mladého, dvacetiletého producenta Thomase Brennecka, který zrovna hledal zpěváka pro svou kapelu Menahan Street Band a našel ho právě v Charlesovi, vydal Bradley konečně první desku No Time For Dreaming – ve svých třiašedesáti letech!
Jeho příběh neušel ani filmařům. Před dvěma lety vznikl dokument Soul of America, vloni vyšlo kritiky chválené, sedmdesátkovým soulem inspirované album Victim of Love.

Tolik let jste se stylizoval do Jamese Browna. Napadlo vás někdy, na co byste se ho zeptal, kdybyste se potkali?
Já se s ním dokonce skutečně setkal! V San Francisku, zrovna jsem v tom klubu pracoval jako kuchař a dostal jsem příležitost jít do zákulisí a promluvit si s ním. Byl trochu agresivní, setkali jsme se předtím, než šel na pódium. Dával mi rady ohledně hudebního průmyslu. Říkal mi, ať jedu do New Yorku a makám na sobě, ať to zkrátka zkusím. Což mi trvalo asi dalších deset, patnáct let.

Vaše první kapela se rozpadla kvůli válce ve Vietnamu, jaké byly společné začátky?
První práci jsem dostal díky Job Corps a tak také poznal ty chlápky v místě zvaném Music Machine. Byl jsem ustrašený a nejistý co se zpěvu týče, ale chodil jsem jamovat. Jednoho dne do mě nalili panáka ginu a strčili mě před mikrofon. Od té doby – to mi mohlo být takových šestnáct – už jsem nepřestal.

Proč jste se vyučil zrovna kuchařem? Měl jste i jinou možnost, nebo jste si to sám vybral?
Vždy jsem miloval hudbu, vaření a kutilství. Můj strýc vždycky říkával: „Když už něco děláš, dělej to tak, aby to dobře vypadalo, chutnalo a mělo to sílu.“ A já se toho stále držím. Co se vaření týče, myslím si, že mi jde všechno. Nicméně to, co ode mě lidé milují nejvíce, jsou lasagne. A miluji plody moře! Před chvílí jsem ochutnal českou rajskou omáčku s knedlíkem, také to bylo dobré. U nás na jihu vaříme dost odlišně, podobá se to spíše gumbu.

Co v dnešní době posloucháte?
Líbí se mi starší muzika, Diana Ross, Aretha Franklin, Otis Redding, James Brown, Gladys Knight či Eagles. Věci, které mají rytmus, je v nich hluboký cit, který dnešní hudba často postrádá. Dát něco do počítače, smíchat to a hotovo, to pro mě nemá náboj.

Sbíráte desky?
Bože, ano. Jsem v nich úplně uvězněný, mám jich hromady, ode zdi ke zdi.

Vy i váš producent Thomas Brenneck přiznáváte, že společné začátky nebyly úplně jednoduché…
Thomas je…uf. Začínali jsme spíše jako přátelé. Jednoho dne mi zavolal a vzal mě s sebou na Staten Island, abych se podíval na jeho kapelu, hledal zrovna zpěváka. Mně se několik věcí, co hráli, líbilo, dostal jsem do ruky mikrofon a začal zpívat. Když slyším hudbu, která se mi líbí a lahodí mé duši, otevřu se jí. Thomas mi poté řekl, že by si mě rád nahrál a udělal desku. Trvalo ale pět let, než jsme to opravdu udělali. Přestěhoval se mezitím do Brooklynu a ozval se mi. Bylo to v ten den, co byl zabit můj bratr. Byl jsem v hluboké depresi, vzal mě k sobě domů, začali jsme skládat, pracovat a vznikla má první deska.

Ve vaší písni Why is it so hard kritizujete Ameriku. Pozorujete nějaké změny ve Státech, ať už k lepšímu či horšímu?
Je mi líto dnešních dětí v Americe. Mám neteře a synovce, pozoruji jejich životy den za dnem, ale nevidím žádný posun k lepšímu. Jeden z mých synovců se mě ptal, zda bych nevěděl o nějaké práci. Chce pracovat, ale nemůže nic najít. Rád bych jim pomohl a viděl, že se staví na vlastní nohy. Obávám se, že současná situace vede jen k vypuknutí chaosu. Často o tom přemýšlím, co se děje a co s tím dělat. Lidé by se měli probrat, přestat ničit tuto planetu.

Prý byla vždy jedním z vašich snů koupě vlastního domu. Máte ještě nějaký nesplněný sen?
Dům, to byl vždy můj velký sen. Chtěl jsem to hlavně kvůli své matce, zasloužila by si mít pěkné místo. Teď, když už tu není, zanechala mi po sobě dům. Ale zasloužila by si víc. Říkal jsem jí: „Mami, jednou ti pořídím dům s velkými pokoji a krásnou koupelnou.“ To už zůstane bohužel nesplněným snem. Také bych chtěl pomoci svým neteřím a synovcům začít dobrý život ve vlastním, mladí lidé to mají těžké a mě bolí se na to dívat.

Přidat komentář