Sledovat vývojové tendence hudební scény může být občas až dobrodružné. Lidský faktor je nevyzpytatelný, a jestliže si například před časem někteří optimisticky namlouvali, že dojde ke smazávání rozdílů mezi mainstreamovou a menšinovou hudbou, nic nemohlo být vzdálenější současné realitě. Nejenže dochází naopak spíš k žánrovému oddalování a výrazná popularita či jiný úspěch v rámci žánru vůbec nemusí znamenat, že v těch jiných dotyčného posluchači vůbec byť jen zaregistrovali, že existuje, ale mnohdy se mezi jednotlivými hudebními zákoutími vytvářejí natolik propastné rozdíly, že má například některá hudba blíže k ostatním uměleckým odvětvím – tedy namátkou k výtvarnému umění či kinematografii – než k jinému hudebním snažení. Jednou z pozoruhodností současné hudební scény je pak i to, že se v podstatě začínající spolky často chovají tak, jak tomu bylo v minulosti zvykem u „dinosauřích“ interpretů: tedy že nefungují kontinuálně, ale střídají fáze aktivity a stagnace. A tak vydají album, odehrají k němu větší či menší sérii koncertů, a pak o nich příznivci rok či dva vůbec neslyší. Klubovou scénu mnohdy ignorují a občas se jen jejich manažeři snaží vnutit je na nějaký letní festival.
Existuje ale i zcela opačný přístup – tedy jakási hyperaktivita. Tvůrci aktivní neustále, a třeba i souběžně, nikoli jen ve dvou, ale hned v několika dalších projektech, kteří zvládají i přidružené činnosti, jako jsou management či vydávání nahrávek. A děje se to nejen na profesionální či řekněme komerční scéně, kde už jsou některá jména zručných hudebníků doslova „profláklá“ tím, s kým vším hrají, ale překvapivě i na úrovni klubové scény, kde se například finanční ohodnocení vynaložené energie vůbec nedá čekávat. I zde tak vzniká to, čemu bychom v popu říkali „all-stars-team“, tedy spojení už zkušených jedinců do nové formace. Jedním z nich je i loni vzniklé, a tedy stále čerstvé trio s pro celou popsanou situaci naprosto výstižným, výmluvným a nápaditým názvem Chci pnutí.
Sešli se v něm Daniel Šubrt – dlouhá léta zpívající kytarista a vůdčí osobnost glamrockových The Drain, ale v posledních letech i součást vydavatelsko-produkčně-agenturního týmu Dayspeed Music, v rámci něhož si už vyzkoušel i role producenta či hledače talentů. Dále pak výrazná persona současného alternativního hip hopu Adam Ernest, jinak stále člen formací Matka a SEBE. A mj. i jeden z ústředních představitelů v určitých kruzích již kultovního filmu Párty Hárd. No a do třetice se za bicí posadila Eva Flídrová, aktivní v punkově-rock´n´rollové dívčí čtveřici Sour Bitch, která sice má asi ze všech nejméně zkušeností, ale zase skvěle napomáhá onomu hudebnímu pnutí, které mezi třemi poměrně odlišnými póly panuje. Otázka, zda společně produkují extrovertní bigbít, sarkastickou elektro-romantiku nebo třeba futuristický punk, visí ve vzduchu. „Excesivní láska tří extrovertních přátel. A Eva tropí hlouposti,“ praví se v jejich facebookovém popisku.
Jisté je, že trio charakterizuje cílená naléhavost, a ostré kytary tu jsou stejně tak důležité jako úderné beaty a jedovatý vokální projev. „Říkáme tomu click punk. Tvrdé kytary, jemné softwarové beaty. Docela zajímavý koncept, konečně track, který trochu nabourává hitparádovou hegemonii hodného popu,“ komentovali první singl v pořadu Startér na Radiu Wave. Nepřekvapí tak ani to, že protagonisté na nic nečekali, a jako materiál k seznámení rovnou všem nabídli debutové album, které pod názvem Ty ďáble vyšlo koncem loňského října. Pouhých půl roku po prvním koncertě. „Chci pnutí svou tvorbou oscilují na pomezí mnoha hudebních žánrů, z nichž nejbližší je stále poctivý prachsprostý bigbít,“ charakterizuje nahrávku její vydavatel. „Syrový návrat ke kořenům, facka posluchači i sobě samotným. Dlouhý mejdan se všemi jeho vzestupy i pády. Zdvižený prostředník stále častější hudební vyumělkovanosti. Songy vznikající z nutné potřeby, nikoli rozmaru. To vše jsou úrovně, které lze na desce Ty ďáble rozpoznat.“
Nahrávalo se v domácím studiu Dana Šubrta, který se postaral i o produkci a mix, pro závěrečný mastering pak kapela oslovila zkušeného Rista Sokolovskiho. Jistou perličkou alba je zhudebněná báseň Na mých verších není nic krásného od vietnamského disidentského básníka Nguyen Chi Thiena, jejíž český překlad neposkytl triu nikdo jiný, než Jáchym Topol. Album bylo divoce pokřtěno před zcela zaplněnou dejvickou Klubovnou v prosinci 2022. Sarkastický singl Silný hesla se ještě stihl objevit ve výročních žebříčcích Full Moonu jako jeden z kandidátů na skladbu roku.
„Bože dej, abych nebyl jako ty, tak starej, abych nedělil světy. Lide dej, abych nebyl jako ty, na jednom nebi hledal různý bohy…“ zpívá se v country odérem nasáklé skladbě Hello Jimmy a dobře to dokládá, že pokud vás v souvislosti s triem napadne letité pořekadlo „nic jim není svaté“, jste na správné adrese. Napadá mě, že to je v současné době, kdy je trendy být co nejplačtivější, nejmelancholičtější a nejzamyšlenější, vlastně docela vzácnost. A že už dlouho jsem neslyšel tuzemské album, ze kterého by tak vyvěrala radost z pouhého hraní, chuť bavit sebe sama i své posluchače, aniž by zároveň nešlo o hudební plytkost, myšlenkovou prázdnotu a laciný obdiv k normalizačnímu popu, které ulepeně provázejí současnou vlnu hyperpopu, jakožto žánru, který se definuje jako nastupující protipól všem posmutnělým mileniálům. Energické nasazení si pohrává s pózami stejně jako se sebeshazováním a nadhledem. „Přijďte na koncert, kde vám Adam bude se svým sugestivním pohledem nutit trika a nebude se tam volit žádnej zkurvenej prezident,“ můžeme se například dočíst v pozvánce na jedno z dalších vystoupení. Asi jen těžko a asi jen málokdo by po tom mohl čekat soustředěné pokusy o prezentaci vážného umění či obecně serióznost. Nicméně eklektický mix neotřelých elektronických zvuků, i naopak těch nejtradičnějších, zkresleně surových rockových kytar dokazuje, že navzdory odlehčenému podání, je tady i opakovaně co poslouchat, co objevovat i čím se inspirovat. Právě takové spolky jako Chci pnutí jsou totiž nejen solí každé klubové scény, zpestřením letních festivalů a jistou zárukou, že ti, kteří se soustřeďují na skutečné umění budou vždy mít svou opozici, ale hlavně potvrzením, že alternativní přístupy k hudbě mají i do budoucna stále nevyčerpatelné možnosti. Je to vlastně úplně jednoduché: „Cihly prostě jako stavba. Dřevo prostě jako oheň. Pnutí prostě jako pnutí.“