Zcela nadžánrová skupina Choroš, přímý potomek někdejšího Neočekávaného dýchánku, letos v tichosti oslaví deset let činnosti. A po pětileté pauze na sklonku minulého roku navázala na debut Přichází jednorožec druhým albem Srst. Majʾ to zkrátka vymyšlený!
Žánrově by se mělo mluvit o novodobém šansonu – navzdory tomu, že klávesy si docela užívají nejrůznějších zvukových rejstříků a neomezují se na usedlý zvuk tradičního piana, přesto si lze snadno představit pozdní hodinu ve francouzské hospůdce. Ale pozor – i když dveřmi vyhozené slovo „šraml“ se potutelně vkrádá zadním okénkem ve skládku sudů a příchodem okolo záchodků zpět, ve skutečnosti má tahle sofistikovaně aranžovaná hudba k barovému jamování sakra daleko. Stejně jako skvělá, uhrančivá i podmanivá atmosféra, provází ty písně pečlivě muzikantsky vypiplané linky jednotlivých nástrojů, kdy okolo piana a stručných bicích, které s jistotou podporují dominantní zpěv, vytryskují další okrasy a zpestření. Tu nejen čisté, ale občas i brutálně zkreslené tóny kytary, tu „kráčející“ baskytara a sem tam i překvapivé pazvuky. Vše do sebe přirozeně zapadá, včetně jistého neklidu, provázejícího všechny, kteří nemají ve všem ihned jasno. A pokud bychom chtěli hledat kroky vpřed oproti debutu i dávné minulosti, je to právě tato promyšlenost a skladatelská rafinovanost.
„Vytáhnu svý kule z lisu, tam to bylo mimo mísu, úplně mi postačí, až mi někdo oči zatlačí…“ Aneb speciální kapitola sama pro sebe jsou texty. Překvapivé obraty a poetická přirovnání spolu s existenciálními otázkami posluchače až zahrnují lavinou slov, které si nezadá s chrlením raperů. Jenže tady jsou navíc šarmantní barva hlasu a životními zkušenostmi napresované emoce.
Skladby Choroše, tak jak je najdete i na aktuální nahrávce – která by mimochodem mohla být trochu špinavější a syrovější, protože vyumělkovanost hraje spíš proti – si jen stěží budou v dnešní přebujelé scéně hledat své místo. Pokud se ale rozhodnete vyrazit sami za nimi, bohatě se vám odmění.