Chris Eckman: Pokud se nezamilujeme do zvuku, nevydáváme

Jak jamování s Tuaregy navždy změní život západního hudebníka? Proč je nutné si v dnešním Istanbulu dávat pořádného bacha na pusu? A může v tamní autodílněvzniknout psychedelický trans s bojovým poselstvím? A proč se majitelé německého labelu Glitterbeat kdysi zapřisáhli, že nebudou používat termín world music? S americkým kytaristou a producentem CHRISEM ECKMANEM, bývalým leaderem The Walkabouts, žijícím aktuálně v Lublani, odkud oceňovaný label na dálku řídí, bude řeč i o novém albu jeho kapely Dirtmusic Bu Bir Ruya (UNI 3/18), natočeném se členy turecké skupiny Baba ZuLa. Připomínáme, že na Czech Music Crossroads povede Eckman workshopy, zúčastní se panelových diskusí a s Dirtmusic vystoupí na Colours of Ostrava. V Dirtmusic s ním hraje u nás dobře známý australský muzikant Hugo Race a dva členové turecké psychedelické kapely Baba ZuLa, hráč na elektrifikovanou loutnu saz Murat Ertel s perkusistou Ümitem Adakalem. Bubeníkem je český hudebník a zvukař Milan Cimfe.

 

Uprchlická krize, Trump, Brexit a v České republice byl zvolen prezident, jehož kampaň stála na populismu, rozsévání strachu a lžích a který vzápětí prohlásil, že „pražská kavárna teď bude muset zavřít hubu“. Kavárnou se rozumí jeho liberální nevoliči. Také Turecko se nachází v turbulentní situaci a stále víc se mluví o temných časech Západu. Je podle vás nutností, aby k tomu všemu zaujali hudebníci postoj? Mají vůbec dnes ještě – tak jako kdysi – sílu ovlivnit veřejné mínění?
Považuji za důležité především to, aby ti, kteří mají potřebu veřejně se vyjádřit, tu možnost měli. Bez ohledu na to, jestli jde o hudebníky nebo kohokoli jiného. Nemyslím si ale, že by lidé od hudby měli povinnost věnovat se politickým otázkám víc než kdokoli jiný. Umění má mnoho podob a každá má nekonečně odstínů. V některé prostor pro politiku je, v jiné ne. Pokud je ale umělcům právo vyjádřit své stanovisko upíráno nebo jim za něj hrozí postih, pak nastává obrovský problém – celá podstata umění se pak ocitá v ohrožení. Co se Dirtmusic týče, Hugo Race a já pocházíme ze zemí, které jsou v tomhle ohledu opravdu dost v háji, i když se pořád občas najde příležitost svobodně se na veřejnosti vyjádřit. Murat je pak v dost odlišné situaci. Svůj názor na vývoj v Turecku opakovaně veřejně deklaroval a pokaždé, když to udělá, dost riskuje. Chci tím říct, že pro člověka v jeho situaci je rozhodnutí, zda veřejně promluvit nebo raději mlčet, o poznání složitější. Jaký pak taková veřejná vyjádření mají účinek je jiná věc. Ať už jde o stanoviska uvnitř nebo vně hudební komunity, efekt se těžko měří. Možná o to nakonec ani tolik nejde. Faktem ale je, že hudba je dnes kulturně úplně jinde než v 60. nebo 70. letech, kdy byla hlásnou troubou všech možných sociálních bojů a změn. Myslím, že dnes lze ten účinek nahlížet spíš kumulativně: každá, byť sebemenší revolta nebo akt veřejné kritiky je součástí velkolepé sítě odporu. Ten občas jen visí ve vzduchu, jindy se pak zhmotní ve skutečnou moc. A nikdy předem nevíte, jak moc velká sněhová koule se právě na váš akt revolty nabalí. Proto je potřeba naději soustředit do aktu samotného, ne v jeho nejisté výsledky.

Vy jste v Mali několikrát pracoval. Dobře znáte mentalitu a náladu tamních lidí. Víte také, že třeba hudebníci a respektované osobnosti varují před útěkem na Západ. Je za jejich útěkem chudoba, beznaděj, radikální islám, plané sliby nebo názor, že přišel čas, kdy by se o ně Západ měl postarat? Víte, tohle jsou otázky, které se třeba u nás těžko vysvětlují bez přímých zkušeností z Mali nebo jiných afrických států. Máte pro nás osobní vysvětlení?
Domnívám se, že lidi z tohoto koutu země vede k migraci už po desítky let to samé a tím je snaha utéct před chudobou a touha po příležitosti. Chudoba v tomto úzce souvisí s tamní politikou a náboženským extremismem. Živnou půdou každého extremismu jsou frustrace, zoufalství a ekonomická nestabilita. To platí bez rozdílu v Mali, v Evropě i ve Spojených státech. Míra problému je v každé zemi jiná, ale podstata se nemění.

Když jsme spolu naposled vedli rozhovor, zrovna vyšla alba Troubles a Albala, natáčená uprostřed krize v Mali, která jejich zvuk a texty výrazně ovlivnila. Teď se bavíme o Bu Bir Ruya natáčeném v Turecku, navíc se skupinou, která je tu částečně na indexu. A tématem je „temná doba“. Šlo o záměr? Muselo to z vás vyjít ven? Museli jste se z toho vyhrát?
Pravdou je, že naše motivace je vždy minimálně dvojí – vnitřní zvukový prožitek, který je do jisté míry obrácenou stranou vnějších politických cílů. Já a Hugo jsme v Mali natáčeli několikrát a rozhodnutí udělat tam tyhle desky padlo ještě před tím, než vypukla krize, o které mluvíte, tedy převrat a islámská invaze. Okamžitě jsme začali zvažovat, jestli zůstat a pokračovat v práci. Jakmile jsme se ale jednou rozhodli, že vytrváme, bylo v podstatě nemožné udržet si od těch událostí umělecký odstup. Bez výjimky každý, kdo se na tvorbě podílel, do alba vložil nějaký příběh týkající se toho, co se v té době dělo na severu, nějaký kus textu o míru a boji za svobodu. To samé se pak v podstatě zopakovalo v Istanbulu. Měli jsme v plánu sejít se tam s Muratem a společně pracovat ve studiu. No a co myslíte? Pár měsíců před startem proběhl pokus o převrat. Ani před ním to v Turecku nebylo ideální, abych tak řekl, ale po puči napětí nepoměrně vzrostlo. Vůbec jsme netušili, co tam budeme nahrávat, chtěli jsme začít improvizací. Samozřejmě jsme znali Muratovu předchozí práci s Baba ZuLu i jeho další projekty, takže o zvuku jsme jistou představu měli. Původně jsme to celé zamýšleli spíš jako instrumentální projekt, když jsme se ale konečně setkali, Murat přišel s tím, že by chtěl, aby se na albu zpívalo nebo aby se do něj alespoň v nějaké formě dostalo slovní vyjádření příběhů. No a ty příběhy samozřejmě nemohly být o ničem jiném než o tom, se dělo za zdmi studia – ať už v Turecku nebo v Mali. Slovinsko bylo tou dobou hlavní trasou migrační vlny z Řecka do Německa, východní hranici překračovaly tisíce uprchlíků. Byly to vskutku dramatické a nedobré časy. A vlastně pořád jsou. Pokud necháme stranou společné názory, mezi Tuaregy, Malijci a Turky beroucími si inspiraci z odbojné Anatolie je přece velký kulturní rozdíl.
Všichni lidé mají něco společného a naopak se v něčem neshodnou. Já se soustředím na to společné. Ať pojedete na světě kamkoli, najdete vždy temnotu i světlo. Pokud se ale věnujete hudbě, pokud ji děláte třeba i s kulturně velmi odlišnými lidmi, hodně těch povrchních rozdílů se velmi rychle rozpustí. Nakonec i ve světle konkrétních úkolů a situací: mnohem víc se společně soustředíte na to, jestli vám to dobře zní, jestli se bavíte a co si dáte k obědu.

Baba ZuLu jste vydal album XX. Jak a kde jste se vlastně s Muratem poznali?
Setkali jsme se v Istanbulu zhruba rok před tím, než jsme začali s albem Dirtmusic. Byl jsem tam se svou ženou poprvé na výletě, bylo to kolem Vánoc. Zastavili jsme se za Muratem ve studiu, což je v podstatě stará autodílna na předměstí, na evropské straně města. To setkání bylo skvělé, pili jsme rakiji a Murat nám na gramofonu pouštěl psychedelickou hudbu ze 70. let. Když jsme po několika hodinách večer vyšli na ulici, celé město bylo pod sněhem. Bylo to úplně magické.

Jak na vás Istanbul působil? Idyla filmu Crossing the Bridge je už asi dávno pryč… Jak hodně režim stojí v cestě umělcům a hudebníkům, kteří s jeho praktikami nesouhlasí a kritizují je?
Musím říct, že je to pořád nádherné město, plné smíchu, lásky, tance, hudby a umění obecně. Zároveň tam však došlo k velmi zásadním neblahým změnám, jednou z nich je to, že za „špatně“ zvolený výraz ve špatný okamžik vám hrozí vážné následky. Já s Hugem jsme to na vlastní kůži tolik nepocítili, ale donesla se k nám spousta příběhů o zatýkání, cenzuře a podobných věcech. Naši přátelé, kteří v Istanbulu žijí svou každodennost, samozřejmě musejí dělat ústupky. Taková situace člověka donutí se zastavit a reflektovat, nebo chcete-li sebecenzurovat témata, která nastoluje nejen ve své tvorbě, ale také v běžné každodenní konverzaci. Je to celé hodně děsivé.

Chápu, prožil jsem větší část života v komunistické totalitě. Název alba Bu Bir Ruya neboli To je sen je, předpokládám, ironie. Nebo jaký sen si pod tím názvem máme představit?
S tím názvem přišel Murat a já osobně v něm čtu dva významy. Za prvé je v tom silná reflexe všeho, co se kolem nás poslední dobou odehrává – většině událostí se ani nechce věřit. Jde ale také o poselství o uměleckém vyjádření. Můžete lidi připravit téměř o všechno, jednou z mála věcí, kterou lze ale těžko kompletně zničit, je imaginace. Sny můžete číst „jen“ jako naději do budoucna, lze je ale také prožívat v reálném čase. A umění je produktem snů. Alternativní realitou. Umění utváří svět. Je odpovědí na otázky typu „Co by, kdyby?“ Něco si vysníte a pak to žijete. V případě improvizace pak sníte a tvoříte zároveň.

Když jste natáčeli v Mali, říkali jste mi, že jste texty psali až na místě. I teď jde víc než o vypointované příběhy o črty, okamžité reakce na směs zoufalství, vzteku a empatického soucitu. Opět jste je psali až v Istanbulu?
Ano, je to přesně, jak říkáte. Základem alba je syrový materiál, kterému dalo vzniknout dvoudenní jamování a improvizace. Některé nahrávky měly původně i přes hodinu. Řekl bych, že naše osobní senzory jely na plné obrátky – směrem k tomu, co se odehrávalo v té místnosti, stejně tak ale ke všemu dění za jejími dveřmi – k událostem ve světě. Byl to velmi silný zážitek. Který s sebou mimo jiné nesl velkou dávku rizika. Taky jsme mohli hrát a hrát a nikam by to nevedlo, nic by se nestalo.

Zpěvačka Gaye Su Akyol si text „We are foreigners everywhere/we move from one place to another/it’s like homeless cats chasing around my knees” napsala sama? S jejím zpěvem působí magicky.
Ano, jsou to její slova. Gaye je nesmírně talentovanou básnířkou a umělkyní. Ta slova z ní vyšla víceméně spontánně. Přímo ze srdce.

S tím vším souvisí vaše skoro až transovní hudba, která se nedá vnímat jinak, než jako povel k používání rozumu. Vždycky jste takovou hudbu hráli, teď ale zní daleko naléhavěji. Společné rozhodnutí s Baba ZuLa nebo záměr od začátku?
Trans je princip, ke kterému jsem směřoval dlouhodobě, dílčími kroky skrze různé projekty. Šlo o postupné zjednodušování, oklešťování jednotlivých prvků tak, aby přirozené plynutí nakonec dominovalo nad přechody a zlomy. Mám rád písně na jeden akord. Hugo a Murat v tomto ohledu cítí věci podobně. Do práce ve studiu jsme se vrhli bez okolků a jakékoli předchozí přípravy nebo diskuzí. Stanovili jsme si jediné pravidlo a to, že nikdo nepřijde s hotovými songy. Dokonce i předem vymyšlené riffy jsme si zakázali. To nás samozřejmě do jisté míry omezilo, abychom věci udrželi v jednoduchosti, byli jsme nuceni jít hodně pod povrch. Směrem k drone, k transu.

Vaše první jamování se skupinou Tamikrest jste popsali jako chvíli, která vám změnila život, ale já za tím vidím také nějaké tuarežské kouzlo, které vaši hudbu do budoucna předurčilo jako „bojovnou“.
Nejsem si tak úplně jistý, že Tuaregové věří na kouzla, pravdou ale je, že setkání s Tamikrest bylo naprosto zlomové. Svůj život dělím na dobu před a deset let, které následovaly a byly velmi, velmi ovlivněné těmi několika dny jamování v poušti. Jsem přesvědčen, že to zásadně ovlivnilo mé uvažování o hudbě jako takové, pomohlo mi to věci vidět ostřeji.

Prolnutí kytar se sazem funguje dokonale. Ten výsledný zvuk je až fascinující. Jak do toho ale zapadá yaybahar (velký akustický nástroj se strunami a rezonátory, rozeznívaný smyčcem, drnkáním i údery – pozn. red.) na který hraje Görkem Şen. To přece není nástroj do první frontové linie, ale spíš nějaká zvuková instalace.
Přesně tak, jde v podstatě o zvukovou instalaci. Görkemu dalo docela zabrat, aby ho ve studiu pořádně zapojil. Ale Murat vážně moc chtěl, abychom ho použili – Dirtmusic je prvním albem v historii, kde je yaybahar doprovodným nástrojem. Je dobře, že jsme do toho šli. Byla to taková divoká karta, sázka na něco, co taky dost dobře nemuselo fungovat, jelikož yaybahar albu přidává hodně specifickou texturu. Do těch dvou nahrávek ale vnesl kouzlo skoro z jiného světa.

Víte, já termín world music už moc nepoužívám. Respektuji ho, protože jiný nemáme a svůj účel stále plní, ale pokud se mne někdo zeptá, co to je world music, řeknu mu podívej se na katalog Glitterbeatu. Nezáleží, z které země a regionu pochází, jakého je náboženského vyznání nebo stylu, vždy se jedná o kvalitní, přesahovou hudbu s humanistickým poselstvím. A jestli jí budeme říkat world music, neznamená to žádné ghetto. Říkám to správně?
Velmi přesně jste popsal, o co se posledních pět let snažíme. Jediné, v čem bych vám oponoval, je tvrzení, že děláme world music. Já to tak nevidím a už když jsme začínali, zapřísahali jsme se, že tenhle termín nebudeme používat. Vidíme v tom výrazu jisté stanovisko – některá hudba je naše a jiná zase jejich, a s tím se neztotožňujeme. Nezajímá nás dělení, ale průsečíky, morfování různorodých zkušeností. Místa a okamžiky, kde se tradiční setkává s futuristickým, kde se rukodělný zvuk stýká se zvukem virtuálním. Neuznáváme žádné „ghetto“, protože už žádné neexistuje. Digitalizace prorazila do všech koutů světa a v dialogu o hudbě padají poslední hranice. Narativ východu versus západu nebo jihu versus severu je přežitkem. A my zkrátka tvoříme současnou hudbu ze všemožných koutů světa.

Od hudby z Mali jste se na Glitterbeat dostali až k Baba ZuLa, Saz’iso, TootArd, Širom. To je velký kulturní rozstřel. Máte ale sympatické heslo vycházející z otázky: Může tato hudba lidi vzrušit, pohnout s nimi a vytvořit emocionální reakci? To mi přijde jako dobrý důvod vydávat alba neznámým umělcům.
Naše motivace je vlastně hlavně nadšenecká – chceme se podělit o zvuky, které nám baví, leckdy jsou i obohacující. Jde vlastně o trochu organizovanější verzi klasického vyměňování nahrávek mezi přáteli. Nahrávací společnosti, stejně jako třeba DJové, plní v tomto ohledu kurátorskou funkci. Tedy funkci, která je především tvůrčí, nikoli jen komerční.

Jaká jsou pro vás nejdůležitější kritéria pro vydání alba? Podpora neznámé hudby? Vypíchnutí něčeho, o čem by měl svět vědět? Třeba úděl Pygmejů ve Rwandě? Přiznám se, že jsem o jejich situaci nic nevěděl.
Na prvním místě je jednoznačně hudba samotná, její zvuk a reakce, kterou dokáže vyvolat. Jestli nás dokáže nakopnout. Všechno ostatní je druhotné. Kulturní a politická rovina je samozřejmě důležitá, ale žádný apel nebude dost silný, pokud nebude obhajitelný i hudebně. Pokud je hudba silná sama o sobě, dodá poselství nepoměrně větší sílu. Stručně řečeno, pokud se nezamilujeme do zvuku, nevydáváme.

 

(překlad Bára Čermáková)

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *