Paul Wilson se narodil roku 1941 v kanadském Ontariu, studoval na Torontské univerzitě a později na King’s College v Londýně. 
Do Československa přijel v roce 1967 jako přesvědčený levičák, o deset let později byl ze země vyhoštěn coby škůdce socialistického zřízení. Když se vrátil do Kanady, vydával nahrávky českého undergroundu, především Plastic People, u vlastní firmy Boží Mlýn. Přeložil do angličtiny řadu knih českých spisovatelů, například Josefa Škvoreckého, Václava Havla, Ivana Klímy a Bohumila Hrabala.
Co tě vůbec vedlo k tomu, že jsi v roce 1967 přijel do Československa s úmyslem nějakou dobu tady žít a pracovat?
To byly různé okolnosti. Dělal jsem postgraduální studium na Londýnské univerzitě, psal jsem disertační práci o Orwellovi. Čím dál víc jsem ale docházel k názoru, že akademický život není pro mě. V Londýně tehdy byl festival českých filmů. Promítaly se tam Formanovy filmy, Černý Petr – to uváděli pod názvem Peter And Paula – a Lásky jedné plavovlásky. Taky takový podivný film o tom, jak si člověk vypůjčil kočku, nevím už, jak se ten režisér jmenoval…
To natočili Jan Schmidt a Pavel Juráček, byl to film Postava k podpírání.
Ano. Pak taky O slavnosti o hostech a film na základě povídky Arnošta Lustiga, Démanty noci. Některé ty filmy jsem viděl dvakrát, protože v nich byl takový zvláštní humor, kterému jsem úplně nerozuměl, takové mystérium, které mě fascinovalo. Jeden můj známý byl na návštěvě v Československu a pak pozval dva Čechy do Londýna. Setkal jsem se s nimi, diskutovali jsme o socialismu a tak podobně. Já jsem byl tehdy dost doleva, takže jsem jim skoro ani nevěřil. Řekli mi, že bych měl přijet na návštěvu, abych se o tom přesvědčil na vlastní oči. Já jsem namítal, že jezdit na návštěvu by nemělo smysl, vždyť co můžu za dva týdny poznat. Když odjeli zpátky do Československa, dost jsem o tom přemýšlel a pak jsem jim napsal dopis, že bych do Československa chtěl přijet a pracovat. Dostal jsem od nich adresy škol, kde by mě mohli zaměstnat jako učitele, napsal jsem pak asi deset dopi- sů. Z jazykové školy v Praze mi odpověděli, že by mě vzali, ale nemají pro mě ubytování. Potom se ale ozvali ještě z Brna, a tak jsem přijel. Byl jsem tedy učitelem na jazykové škole v Brně a vždycky ve čtvrtek večer jsem jel do Prahy. Celý pátek jsem učil angličtinu Čechy, co studovali na Univerzitě 17. listopadu. Druhý rok, už po invazi, jsem se odstěhoval do Prahy, a pak mi práce ještě přibylo: učil jsem na třech gymnáziích, na univerzitě, taky jsem učil učitele.
Jaké byly tvoje první dojmy, uvědomil sis brzo pravou podstatu reálného socialismu?
Úplně hned ne. Já jsem totiž přijel v době uvolnění, viděl jsem, co se všechno mění, lidi z toho byli nadšení, vládl optimismus. Pak ale přišla invaze a tehdy mi došlo, že je konec. Nakonec jsem i napsal, že socialismus je usmrcen, že mu ti Rusáci a jejich spojenci dali smrtelnou ránu. Ale zůstal jsem tady dál, měl jsem tady kamarády a říkal jsem si, že když jsem s nimi zažil hodně dobrého, musím zažít i to špatné.
Byl jsi v Československu, když přijela vojska pěti armád?
Ne. Já jsem 18. srpna odjel na dovolenou do Jugoslávie, příchod vojsk jsem viděl 21. srpna v televizi. Sedl jsem do prvního vlaku, který jel do Československa. Pohraničníci se strašně divili, proč se do něčeho takového vracím. V Praze jsem ale nemohl najít žádné kamarády, sháněl jsem je po všech čertech. Pak jsem přišel k jednomu a byli tam všichni. Ve dne spali v jednom bytě a v noci roznášeli letáky.
Jak dlouho ti trvalo, než ses domluvil česky?
Asi rok. Pracoval jsem na tom ale dost tvrdě. Začal jsem se učit hned jak jsem přijel. Asi za tři měsíce jsem se už domluvil třeba v obchodě. Ale nějaká složitější komunikace, to mi začalo jít až v roce 1968.
Kolik lidí tady tehdy umělo dobře anglicky?
Běžné to tedy rozhodně nebylo. Spousta lidí se učila anglicky, ale protože neměli zkušenost, domluva byla špatná. Já jsem se ovšem pohyboval v prostředí učitelů a studentů angličtiny, takže jsem problémy neměl.
Mluvil jsi o českých filmech, které jsi viděl v Londýně. Když ale člověk absolvuje přehlídku toho nejlepšího, co u nás vznikalo, je to něco jiného, než když se pak ocitne uprostřed všední reality. Jaký jsi měl pocit z české kultury jako celku?
Já jsem se stýkal hlavně s lidmi, kteří byli v kultuře aktivní, byli to malíři, grafici. V Brně jsem se třeba seznámil s Honzou Steklíkem a ten mě v Praze uvedl do okruhu svých přátel. Já se moc nezajímám třeba o operu, ta vyšší kultura mě nikdy moc nelákala. Viděl jsem v galeriích, že tam jsou pěkné staré věci, ale oficiální umění za moc nestálo. Měl jsem pocit, že film je to nejlepší, co tehdy v české kultuře vznikalo. Bylo hodně dobrých filmů – Spalovač mrtvol, Ostře sledované vlaky. Obdobné je to teď na Kubě. Nevím, proč ausgerechnet kino umožňuje v komunistických státech svobodnější způsob vyjadřování. Taky do divadel jsem hodně chodil, ta úroveň mi velice imponovala, byl to strašně živý prostředek.
Na rockové koncerty jsi chodil taky?
Ano. Divil jsem se, že jsou všude plakáty na big beat, já jsem vůbec nevěděl, co to big beat je. Většinou mi to připadalo jako imitace západního rock’n’rollu. Česká populární hudba mě nikdy nebavila. I teď, když přijedu a slyším něco v rádiu, zdá se mi to hrozné. Je to taková umělá hudba.
Kdy jsi poprvé slyšel Plastic People?
V Horoměřicích na podzim 1969. Byl to takový cyklus koncertů, hráli tam každý víkend v hospodě. Plastici tam měli ohně a bylo to něco úplně jiného než běžná rocková vystoupení, vlastně dobré amatérské divadlo. Pozval mě tam Ivan Jirous. Myslím, že jsme se seznámili tak, že jsme se Steklíkem jeli po Praze, na Palmovce jsme viděli takového dlouhovlasého chlapa a Steklík na něho volal: „Pojď k nám, budou bosákové hody.“ Ale možná jsme se už předtím potkali u Svitáků. Steklík tam řekl, že jsem levičák, a Jirous na mě vyjel, jaký jsem blbec, když jsem se ještě nevyléčil. Ale brzo jsme se skamarádili. Magor pořád opakoval, jak jsou Plastici skvělí, a tak tomu všichni kolem začali věřit. On prostě dovedl očarovat lidi. Ale měl pravdu – kluci hráli s opravdovou radostí, to bylo z jejich hudby hned cítit.
Neuplynul ani rok a začal jsi s tou kapelou zpívat.
My jsme se u Jirousů občas scházeli, přišli třeba Mejla Hlavsa, Pepa Janíček, vařili jsme, chodili přes ulici pro pivo, žvanili a poslouchali hudbu. Já jsem tam hrál na kytaru. Kytaru jsem ostatně používal i při výuce angličtiny. V létě 1970 Jernek a Števich odcházeli z kapely a Jirous přišel s nápadem, že bych se měl stát novým členem. Kluci z toho tedy moc nadšení nebyli. Jako muzikant jsem vedle nich samozřejmě byl velmi průměrný. Byl jsem ale užitečný i jinak. Přepisoval jsem texty Fugs a Velvet Underground z nahrávek a pak jsme je hráli.
Znal jsi Velvet Underground nebo Fugs už dřív?
Živě jsem je nikdy neviděl. O Fugs jsem předtím něco věděl, o Velvetech vůbec nic. Jirous ale měl všechny desky, a tak jsem je poslouchal velmi intenzívně. Učit se hrát podle desek je strašně úmorná práce. Kluci se podle nahrávky naučili všechno přesně, i když některé pasáže na deskách byly improvizované. Pro mě to byl trochu divný způsob jak dělat hudbu, až pak jsem zjistil, že to tak dělají mladí muzikanti na celém světě. Asi to bylo užitečné – později hráli jen vlastní věci, ale ta zkušenost jim pomohla.
Už předtím jsi měl kapelu v Kanadě…
To ale byla jen taková skupina na gymnáziu, zpívali jsme dobové šlágry, spíš folk. Hrál jsem na kytaru, ale regulérní zkušenost s rockovou kapelou jsem před Plastiky neměl.
Taky jsi pro Plastiky napsal jeden text. V knižním vydání sebraných textů skupiny ovšem chybí, protože se ho nepodařilo rekonstruovat ani podle nahrávky. 
Ano, Rosie Rottencrotch. Byla to písnička o prostitutce, která má hrozný život a hroznou reputaci. Vzpomíná na své nevinné dětství a zjišťuje, že vlastně ani tehdy nebyla nevinná, že už tehdy byla sexuální bytost. Takže je to vlastně písnička o dětské sexualitě, která se přenesla do dospělosti. Takový ten jemný úvod, to je anglická lidovka. Začíná se zpívat čtyři takty a překrývá se to harmonicky. Nakonec je tam taková dětská říkanka. Mezitím jsem odříkal tu historku, ale sám už nerozumím, co na té nahrávce říkám. Vím jenom, že to bylo o tom, jak si chlapeček s holčičkou hrají v křoví a je v tom už sex.
Překládal jsi taky texty Věry Jirousové a Plastici je pak zpívali anglicky. Původní české texty se mezitím ztratily; Věra Jirousová je v roce 1997 podle tvých překladů rekonstruovala zpátky do češtiny a strašně se přitom divila, co to vlastně napsala.
Jo? Já jsem se zase tehdy divil, proč nechtějí zpívat ty české texty rovnou česky. Ivan Jirous se domníval, že rockovým jazykem je jedině angličtina a rock se česky pořádně zpívat nedá. Chtěl zprostředkovat zkušenost velvetovské hudby se vším všudy. Když Plastici začali dělat vlastní věci v češtině, snažil jsem se taky zpívat česky, ale nešlo mi to.
To je trochu i zdokumentováno ve skladbě Růže a mrtví. Myslím ale, že tvoje podání Kolářovy básně má velký půvab.
No dobře, ale já jsem se v tom fakt necítil dobře. Mluvil jsem česky, ale zpěv v češtině mi prostě vůbec nešel. Zároveň jsem ale strašně podporoval, že kluci šli vlastní cestou a komunikovali tak přímo s publikem i přes slova. Takže jsem se ze skupiny stáhl. Nebylo to proto, že ty věci začínaly být nebezpečné. Hrál jsem dál rock’n’rolly s The Old Teenagers, vystupovali jsme občas na stejných koncertech.
Takže sis na rozdíl od Jirouse nemyslel, že jen angličtina je rockový jazyk?
Dát dohromady češtinu a rock jistě není jednoduché. V osmdesátých letech tady už byly kapely, které to dokázaly. Plastici spíš mluvili do rytmu než zpívali. Ale bylo strašně důležité, že jim lidi rozuměli.
Měli jste relativně dost koncertů, dokonce v Praze. Začátkem roku 1971 se konala tři vystoupení v Music F Clubu, jedno z nich společně s Aktualem. Jak se ti Knížákova hudba líbila? 
No nevím, jestli to tak úplně byla hudba… Byla to spíš umělecká akce, happening. Milan Knížák je zajímavá postava, on happeningy dělal dlouho předtím a vycházel z nich i při svých hudebních produkcích. Plastici na to šli přesně naopak – chtěli dělat hlavně hudbu, ty výtvarné akce jim do toho přidával Jirous. Hráli jsme celkem asi dvacetkrát. To se mi zdálo strašně málo. Neměli jsme povolení koncertovat, takže jsme potřebovali nějakou záminku, proč budeme hrát. Jirous to bral na sebe, tehdy ještě měl oficiální status jako výtvarný kritik. Pak to už nešlo a hledali jsme jiné cesty. Nebylo to vůbec jednoduché.
Pódiová stylizace Plastic People byla v prvních dvou letech velmi výrazná, ale později se vystupování stalo civilnějším.
Vyvíjelo se to postupně. My jsme se kvůli tomu s Jirousem trochu háda- li – ty hábity, ve kterých jsme hráli, se mi zdály přehnané a já vlastně ani nevím, proč je tak chtěl. Asi cítil, že nestačí hudba sama o sobě a musí kolem toho být show, ohně, atmosféra. Když se hudba zlepšila, nebylo už nutné takovou show dělat. Čím víc měla kapela sebedůvěry, tím míň to bylo nutné. To byl velký pokrok.
Ty ohně a hábity… Myslíš si tedy, že to nefungovalo, že to nebyla ústrojná součást vystoupení, ale spíš jenom efekt – aby se prostě něco dělo?
Já to nemůžu posoudit, když jsem byl taky na pódiu. Jen vím, že se v tom blbě hrálo, nemohl jsem se hýbat, jednoduše jsem se necítil ve své kůži.
Jirousová, Ságl a Ságlová to pódiové ztvárnění vlastně navrhovali jako uměleckou koncepci.
Hezky se to fotilo, ty fotky jsou opravdu efektní, o to taky šlo.
Učil jsi angličtinu po celých deset let, co jsi tady byl?
Ne. Jen asi do roku 1973. V roce 1972 jsem se oženil a měl jsem už jiný důvod tu být, nemusel jsem zdůvodňovat pobyt v Československu svým zaměstnáním. Učil jsem pak v takové firmě, která se zabývala managementem. Hlavně jsem ale byl překladatel na volné noze. Většinou jsem dělal pro Artii, která vydávala knížky pro anglický trh. Třeba pohádky. Překládal jsem ale i knihu Ruční palné zbraně. Vydělal jsem si tím stejně jako učitel. Taky jsem ovšem překládal eseje neoficiálních autorů – Jindřicha Chalupeckého, Jirouse, texty Milana Knížáka. Ty překlady se pak musely pašovat ven.
Jaká všechna povolení musel tehdy cizinec ze Západu mít, aby mohl v Československu žít?
Každý rok jsem si musel obnovovat pobyt. Ředitel jazykové školy na mě vždycky napsal posudek, který poslal na policii. Posudek byl vždycky dobrý, protože mě chtěli – i když jsem se svými názory nijak netajil. Dal jsem si zásadu, že když mě budou policajti žádat o spolupráci, rozhodně odmítnu. Nebylo to hrdinství, ale praktická úvaha – zničil bych si tím všechny vztahy, co jsem tady měl. Kupodivu to po mě nikdy nechtěli. Mnohokrát mě kontrolovali na ulici, ale jinak mě nechali být – až do chartovního roku 1977. Pak se o mě začala zajímat StB, byl jsem u výslechu, chtěli po mně zprávy, co kdo dělá, hlavně o mých nejbližších přátelích. Když nepochodili, začali se mě ptát, co si myslím o Chartě a undergroundu. Moje odpověď se jim vůbec nelíbila a brzo nato mi přišlo nařízení, že musím pryč.
V červenci 1977 sis ještě jednou s Plastiky zahrál v Rychnově, v domě manželů Princových. To bylo v době, kdy už jsi věděl, že Československo opustíš.
Ano. První příkaz byl, abych vypadl okamžitě. Já jsem šel na oddělení pasů a říkal jsem tomu člověku – „Pane Formánku, já mám smlouvy, které musím dodržovat, nemůžu to ukončit jen tak.“ Posunuli to tedy na dva měsíce.
Mezitím uplynulo pět let, co jsi s Plastic People nehrál. Zkoušeli jste na ten Rychnov hodně?
Ano, to jsme museli, ale samozřejmě jen po bytech a akusticky. Byl v tom sice smutek, že musím pryč, ale hráli jsme velice uvolněně. Měl jsem z toho koncertu velkou radost. Taky kluci hráli líp než dřív.
Tehdy tam přijeli policajti, ale to bylo v době, kdy už koncert skončil.
Jistě víš, jak to dopadlo, že mě vzali stranou a odvezli do Prahy, vyklopili mě na periferii.
Takže jsi od nich měl speciální zacházení.
To jo. Taky mi všelijak vyhrožovali, ať nedělám nic pro Plastiky, až budu venku.
V roce 1978 vyšla Plastikům gramofonová deska Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned. Kdo všechno se na jejím vydání podílel?
To je složitá story, člověče. Kde začít… Když mě vyhodili z Československa, jel jsem nejdřív do Paříže, pak do Londýna. V Londýně žije Ivan Hartel a já jsem se tam s ním potkal. Byl přítelem Egona Bondyho, znal se s ním jako student, byl jednou z postav studentského hnutí v roce 1968 a hlavně měl dobré kontakty na přísun materiálů z Československa. Hartel taky dostal pásek s nahrávkami, už několik let starými, a jiné materiály. Já sám jsem nic neměl, samozřejmě mi nedovolili nic takového odvézt. Takže jsem byl rád, že mi s tím někdo pomůže. Zkoušeli jsme sehnat někoho, kdo by Plastikům vydal desku. Titul vymyslel Mejla.
Skutečně? Mejla mi říkal, že jsi to vymyslel ty.
Ne. Hlavsa říkal, že by byla sranda použít ten odkaz na Beatles. Hartel pak vymyslel tu slovní hříčku: Banned místo Band. Tedy Zakázaný klub šťastných srdcí Egona Bondyho. To byl jeho podíl na názvu, ten vtip. S Hartelem jsme vymysleli Boží Mlýn jako podnik, podle Bondyho textu. Ale potřebovali jsme někoho zkušeného, kdo by se toho ujal. Začali jsme obcházet vydavatelství a brzo jsme zjistili, že to většinou jsou gauneři a podvodníci. Plastici už měli renomé kvůli publicitě kolem soudu s undergroundem v roce 1976 a ti lidi tušili, že se to dá prodat jako politická věc. To jsme nechtěli, ale určité zpolitizování nakonec stejně bylo nevyhnutelné. Hartel sám je velice politický člověk, jeho pohled ovšem byl blízký skutečnosti, takže jsem to snesl. Potkali jsme tedy řadu lidí, co to chtěli vzít do ruky, všechny jsme odmítli. Jiní zase odmítli nás. Snažili jsme se třeba zainteresovat lidi kolem Sex Pistols. Některé undergroundové kapely – například Umělá hmota – vlastně byly skoro punkové, a tak jsme si mysleli, že Sex Pistols o to budou mít zájem. Jeden člověk kolem Sex Pistols mi ale řekl, že Plastic People jsou protisocialističtí a oni s nimi nechtějí mít nic společného.
To by mě zajímalo blíž. Kdo přesně tohle řekl? Hlavsa o tom mnohokrát mluvil, ale dost zmateně. A Jirous kvůli tomu roku 2003 na olomouckém festivalu Poezie bez hranic veřejně napadl Jello Biafru, protože ho považoval za zpěváka Sex Pistols. Chudák Biafra z toho byl dost zmatený.
No to je dobré. Byli jsme s Hartelem na punkovém koncertě v Londýně. Připomínalo mi to undergroundová vystoupení u nás, hrála tam skupina The Slits. Potkali jsme toho člověka z okolí Sex Pistols, nevím, jak se jmenoval, ale rozhodně to nebyl člen kapely ani Malcolm McLaren. Dal jsem se s ním do řeči, řekl jsem mu, že by bylo dobré, kdyby nám Sex Pistols mohli pomoct. A on mě takhle odbyl. Neříkám, že to byl taky názor Johnnyho Rottena nebo Sida Viciouse, oni asi ani nevěděli, že jsem nějakou takovou diskusi měl. S některými těmi punkery skutečně byla těžká řeč. Stavěli se proti establishmentu a proto byli protikapitalističtí. Mysleli si, že idea socialismu je dobrá, protože byli naivní. Hlavní nepřítel pro ně byly Spojené státy, Sovětský svaz cítili jako menší zlo. Asi to viděli tak, že Plastic People jdou proti režimu, a ten režim přitom není zas tak špatný. Je to vůbec velice složitá otázka, jak je socialismus na Západě vnímaný.
A rozuměl jsi těm názorům? Byly v něčem podobné levicovým stanoviskům, které jsi zastával v šedesátých letech?
Trochu ano. Ale jeden velký rozdíl tady byl. Já jsem v šedesátých letech byl taky naivní a neznalý věci, ale na rozdíl od těch lidí jsem nepodléhal ideo logiím. Studoval jsem Orwella, on měl své zkušenosti, ostře psal proti anglickým komunistům. Román 1984 není satira na Sovětský svaz, ale představa, jak by to vypadalo, kdyby tihle angličtí ideologové byli u moci. Já jsem nebyl fanatický levičák, ty myšlenky mě zajímaly, věděl jsem však, že nejzákladnější zkouška pro každou ideu je její realizace. Chtěl jsem proto vědět, jak je to ve skutečnosti. Kdežto tenhleten chlap od Sex Pistols byl typický ideolog, byl si odporně jistý ve svých názorech. S takovými lidmi jsem se ovšem setkal i poté, co jsme se pro vydavatele rozhodli, když jsme v Paříži dělali brožuru The Merry Ghetto, která vyšla jako příloha Egon Bondy‘s Happy Hearts Club Banned. Už vůbec nevím, jak jsme se s těmi lidmi v Paříži vůbec potkali…
Já jsem o tom před šestnácti lety s Jacquesem Pasquierem mluvil. Hudba Plastic People mu prý připomínala to, co sám hrál ve Francii na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Pasquier později dělal manažera Nico nebo Gongu, založil firmu Invisible Records. Říkal mi, že původní idea byla udělat brožuru The Merry Ghetto. Deska Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned tak vlastně byla spíš přílohou té brožury než naopak.
Ano, to tak bude. Oni chtěli, aby deska měla nějaký širší kontext.
Kdo překládal české eseje a písňové texty pro The Merry Ghetto?
Napsal jsem úvod, jednotlivé články a texty písní jsme překládali spolu s Hartelem.
Zdůrazňoval jsi, že jsi nechtěl přímou ideologii. V té brožuře ale jsou velké fotografie ruských tanků. Mejla mi říkal, že mu to dost vadilo.
Ano, to se mi trochu vymklo z ruky. The Merry Ghetto jsme dělali v novinách Libération. Byl to levičácký deník, ale ne komunistický – kolem se ochomýtali lidi sympatizující s Baaderem a Meinhofovou a podobně. V jedenáct večer byla uzávěrka, pak jsme v redakci mohli pracovat na brožuře. Byly to takové noční šichty, domů jsme chodili v šest ráno. Dělali jsme na tom asi tři týdny. Hartel trval na tom, abychom tam ty tanky dali, že to je důležitý kontext: kdyby nepřijely tanky, nebyli by Plastici takoví, jací byli. Nakonec jsem s tím souhlasil. Říkal jsem si, že hlavní je, aby ta hudba vyšla. Ale protože jsem chtěl, aby to dál už byla jen hudba, vzal jsem potom Boží Mlýn na sebe. Hartel se mnou pak přestal mluvit.
Měl jsi nějakou kontrolu nad tím, kolik se Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned prodalo?
Vůbec ne. Dostal jsem asi sto kusů, které jsem sám prodával a zisk jsem investoval do další desky. Zůstaly mi nakonec jen dvě elpíčka a jedna brožura. Neměl jsem vůbec žádný přehled a marně jsem se toho od Pasquiera domáhal. Tvrdil, že do Československa poslal sto kusů, ale nevím, jestli je to pravda.
Jacques Pasquier tehdy měl velké problémy s drogami. Když jsem s ním v roce 1990 mluvil, byl prý už vyléčený. S velikášským rozmachem v Praze připravoval festival, který se pak v podstatě vůbec nekonal. Osobně mi byl sympatický, strávili jsme spolu dost času. Měl jsem ale pocit, že nějak vůbec nežije v realitě.
On byl takový už tehdy. V Paříži kouřil heroin. Bylo to v něčem velice nepříjemné, byli velice ideologičtí a k tomu to fetování… Prostě jsem ale udělal, co jsem mohl.
(dokončení příště)