Chtěl jsem vědět, jak to s tím socialismem v Československu doopravdy je

V první části rozhovoru jsme s Paulem Wilsonem mluvili o jeho příjezdu do Československa v roce 1967,kdy chtěl poznat socialismus v praxi, probrali jsme jeho kariéru zpěváka skupiny The Plastic People Of The Universe, počátky překládání české literatury, vyhoštění z republiky v roce 1977 a vydání prvního alba Plastic People o rok později.

9_06_Chtej_jsem1Skončili jsme u toho, že jsi v Kanadě založil vlastní vydavatelství Boží Mlýn. První deska vyšla roku 1980, Passion Play od Plastic People.
Ano. Nejdřív jsem Brabencovo libreto Pašijí přeložil pro rozhlas, o Vánocích to vysílala CBC – Canadian Broadcasting Corporation. Z toho, co mi zaplatili, jsem financoval výrobu desky. Nechal jsem si v Kanadě pro Boží Mlýn udělat u jedné české grafičky takové keltské logo. Jirous měl teorii, ze Češi jsou spíš Kelti než Slovani, aspoň někteří. A rané věci Plastiků měly mít keltský nádech. To logo jsem našel v knize o Keltech v Irsku a líbilo se mi; trochu připomíná slavné čínské jinjang, trochu je to ohnivý symbol, jako salamandři na plakátu Plastic People. Trochu to taky je jako větrný mlýn – něco, co se věčně točí dokola.

Kolik se těch desek prodalo?
Passion Play
byl dost úspěšný titul – prodalo se několik tisíc, nevím už přesně. Pomohla tomu ta prezentace v kanadském rozhlase, vysílání mělo docela ohlas. Zasloužili se o to taky Josef Škvorecký a Zdena Salivarová – do každé knihy 68 Publishers dali reklamu, a tak jsem dostal od Čechů z celého světa několik stovek objednávek. Další desky Plastiků, Leading Horses, se už prodalo míň. Něco měli v distribuci Recommended Records, nějaké desky šly do Japonska, v New Yorku je prodávala taková alternativně jazzová firma. Ale nejvýhodnější prodej byl poštou – by mail order, jak se říká, přímo ode mne.
Přišla mě i kontrolovat daňová revize, prý jsem dělal špatně hlášení. Když ale zjistili, kolik mám cash flow, nechali mě být. Varovali mě však, že napříště musím dělat to a to. Na každém kusu jsem vydělal asi jeden nebo dva dolary, celkový zisk byl kolem sedmi tisíc dolarů. Za to jsem kapele koupil nástroje a aparaturu. Abych pro kluky vydělal víc, pašoval jsem desky přes hranice z Kanady do Spojených států. Vezl jsem je v autě do Buffala, odtud jsem je poštou poslal do New Yorku. Na hranici jsem nic neohlašoval, řekl jsem celníkům, že se jedu podívat do Albright- Knoxu – slavné umělecké galerie. Což jsem taky udělal, ale nejdříve jsem ty desky bez cla poslal.

Jak se k tobě dostávaly pásky s nahrávkami?
Existoval pašovací systém, který v Londýně řídil Jan Kavan. To byl kanál, který jsme používali. Byly ale i jiné způsoby. Například syntezátor, na který hrál Pepa Janíček, do Československa přivezl v kufru jeden kanadský diplomat. Ale to už je jiná historka.

Skladba Sto bodů, kterou Plastic People natočili roku 1977, vyšla na kazetě. Měla to být firma Eurock Distribution. Nikdy jsem tu kazetu neviděl, neznám nikoho, kdo by ji měl. Ptal jsem se na to už spousty lidí. Víš o tom něco blíž?
Úplně mi to vypadlo z hlavy. Budu se snažit ji najít. Na obalu byli psi a kočky, jak hrají karty, vybavuje se mi to. Bylo to takové lidové umění. V roce 1994 mi někdo vykradl garáž a ta kazeta nejspíš zmizela právě tehdy. Měl jsem velkou krabici věcí o undergroundu – původní fotky, pásky, plakáty, rukopisy… A všechno je v čudu. Byla to krabice od computeru, proto ji vzali, pak to asi všechno vyhodili, když zjistili, co vlastně ukradli. Hlásil jsem to policajtům, ale bylo to marné. Bylo mi z toho dlouho nanic.

A jak to bylo s Hovězí porážkou? Mejla mi říkal, že obal přišel do Kanady zničený, a to byl důvod, proč ta deska nevyšla.
To si Mejla nějak spletl. Už nevím, proč Hovězí porážka nevyšla, ale rozhodně to nebylo kvůli poškozenému obalu. Fotka na Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned byla takhle zničená. Byla nalepená na kartonové desce. Ti Francouzi se ji snažili odlepit, do něčeho ji strčili a začala se jim rozpadávat. Takže tam vznikly praskliny. Museli jsme tedy obal udělat černobíle, aby se to trochu zamaskovalo. Vlastně z nouze ctnost – jako by ty praskliny byly záměrné.

9_06_Chtej_jsem2No to je dobré, já jsem se na Mejlovy informace spolehl a napsal jsem to i do sleevenote k vydání Hovězí porážky v roce 1997.
No jo, Mejla si někdy navymýšlel hrozné nesmysly, já to znám.

A proč tedy Hovězí porážka nevyšla?
Já si už nepamatuju, proč to nevyšlo, ale asi už jsem vyčerpal možnosti i peníze. Já nejsem businessman. Nejdřív jsem část výdělků použil na další desku, pak jsem za peníze koupil pro Plastiky aparaturu, a tak nezbylo nic na další vydání. Taky to byla dost únavná práce a mně se v té době rozjely překlady – Hrabala, Havla, Škvoreckého. Pak ve vydávání pokračovali Recommended Records. Mluvil jsi o tom někdy s Chrisem Cutlerem?

Ano. Říkal mi, že vydal Midnight Mouse trochu utajeně, pod značkou Freedonia Records, aby neměl problémy při návštěvách Československa. V osmdesátých letech sem jezdil docela často.
Byl jsem rád, že se toho Cutler ujal, že tu pochodeň zase někdo nesl dál. Název fiktivního vydavatelství vymyslel docela rafinovaně – Freedonia je smyšlený stát z filmu bratří Marxových Duck Soap, Kachní polívka. Cutler zřejmě chtěl udělat vtip, že Freedonia je marxistický stát.

Boží Mlýn ale nevydával jen Plastiky. Jako koprodukce se švédským Šafránem vyšly desky S vatopluka Karáska (Say No To The Devil) a Charlieho Soukupa (Radio). Jak jste se s Jiřím Pallasem domlouvali?
Nepamatuju si to přesně. My jsme se přímo nikdy nepotkali, všechno jsme řešili poštou. Pallas měl dobré kontakty s Československem, tak jsme to nějak udělali. Charlie ani Sváťa v tom přímo nefigurovali, já jsem se domluvil jen s Pallasem. Říkal jsem si, že když už mám firmu, měl bych vydávat i jiné věci. Už jsem měl nějaké zkušenosti, takže to bylo jednodušší. Obal Soukupovy desky dělal Olaf Hanel – stejně jako obě desky Plastiků – a já jsem na něj nechal v Praze vyfotit to obludné jednoknoflíkové rádio, tzv. rozhlas po drátě. To byla první věc, které jsem si všiml, když jsem v roce 1967 přijel do Československa. Rozhlas po drátě hrál v noclehárně ve Znojmě, kde jsem strávil noc, a nedal se vypnout, vůbec jsem kvůli tomu nemohl spát. Na Karáskově desce byla fotka nějakých vesničanů z devatenáctého století, odněkud z hor, možná z Krkonoš, všichni v nedělních šatech. Líbily se mi ty obličeje, naprosto nevinné a nezkažené – jako lidé ,silní ve víře‘, anebo prostě se silným sebevědomím.

V roce 1988 vznikla Půlnoc, na jaře příštího roku se vydala na americké turné. Byla kolem toho tehdy spousta sporů.
To ano, a dost nepříjemných. Turné Půlnoci zařizovala nějaká ženská, její muž byl právník. Chtěla, aby kapela byla uvedena jako „former Plastic People“, protože to jméno bylo známé. Kluci to ale nechtěli. V české komunitě lidí, co byli blízko kapely, probíhaly velké spory o to, jestli vůbec mají jezdit do Ameriky, měnit si jméno a podobně. Někteří to viděli jako zradu.

A jaký jsi na to měl názor ty? Necítil jsi jako zklamání, že opustili název Plastic People?
Já jsem si říkal, že když to kluci chtějí, je to jejich rozhodnutí, nepletl jsem se do toho. Nevyznal jsem se už v situaci v Praze a tudíž jsem neměl právo nikoho kritizovat ani mu radit. Nemohl jsem ale akceptovat, že se do toho začal montovat Giorgio Gomelsky. On je velice kontroverzní figura, kdysi byl manažerem Rolling Stones a Yardbirds. Chtěl se zmocnit veškerého materiálu od Plastiků, hlavně filmů, měl s nimi velikášské plány. Když se v lednu 1989 konal v newyorském klubu Kitchen koncert na podporu uvězněného Magora, Gomelsky to organizoval a mě jmenoval konferenciérem. Věděl jsem ale, že Gomelsky chce vybrané peníze použít jinak, na své projekty. Lidi z managementu Kitchen, kteří ho už znali a neměli k němu důvěru, si mě vzali stranou a ptali se, komu ty prachy mají dát. Řekl jsem, že jsou pro Jirouse, že se zaručím za to, že je Juliana dostane. Přímo z kanceláře jsem Julianě zavolal, ona mi dala číslo konta. Já jsem lidem z Kitchen řekl, ať peníze pošlou na to konto a mně pak pošlou potvrzení. Přesně tak to taky udělali a tím byl Gomelsky vyřazený ze hry.

9_06_Chtej_jsem3Plastic People pak začátkem roku 1999 odehráli velké turné po S pojených státech a Kanadě. Jak se ti jejich koncert líbil?
Líbilo se mi to moc, protože hráli hlavně skladby z první desky, byl to jakýsi návrat do starých časů. Koncert v Torontu jsem uváděl, bylo to ve slavné hospodě, kde kdysi hráli i Rolling Stones. Přišli tam Češi i kanadští fanoušci. Jeden z těch Kanaďanů měl vlastní televizní program. Zdravil mě a říkal, že Plastikům vždycky fandil, že má desku Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned. Když řekl, že z ní na koncertě zahráli všechno kromě písničky Nikdo, viděl jsem, že to opravdu zná a má tu hudbu rád. To mě velice potěšilo, protože o to šlo – aby lidi na Západě poslouchali tu hudbu čistě jako hudbu, ne jako symbol něčeho.

Kdy jsi začal překládat českou literaturu? Která knížka byla první?
Můj první knižní překlad nikdy nevyšel, bylo to něco od Jiřího Muchy. Mucha bydlel na Hradčanském náměstí, nějak se o mně dozvěděl a pozval mě k sobě. Byl to podivín, takový dekadentní člověk. Nevím, jestli ten překlad byl dobrý nebo špatný, byl to prostě můj první pokus překládat beletrii. Předtím jsem překládal eseje. Mám celou krabici nepublikovaných překladů, hlavně od filozofa Ladislava Klímy. Taky jsem překládal Bondyho. Mám načatou jeho knihu o buddhismu, ale z toho asi nic nebude, je to v podstatě amatérská práce – myslím, že jak od Bondyho, tak i ode mne.
První opravdu povedený překlad byl Příběh inženýra lidských duší, to jsem dělal v letech 1978-79. Byl to úspěšný titul, knížky se po světě hodně prodalo. Měl jsem skvělou redaktorku, která to kontrolovala. Moji angličtinu zbavila čechismů, pak už jsem věděl, jak na to mám jít.

Kdy ses poprvé s Josefem Škvoreckým potkal?
To bylo v roce 1976. Předtím jsem poslal svému otci překlady Ladislava Klímy, jestli by mohl zkusit najít nějakého nakladatele. Můj otec se obrátil na Škvoreckého, on mu napsal velice hezký dopis, že se bude snažit pomoci. Pár měsíců nato, v létě 1976, jsem jel do Kanady a tehdy jsem manžele Škvoreckých navštívil. Roku 1978 jsem se v Londýně sešel s jeho nakladatelkou. Do hospody vkráčela taková krásná vysoká žena se skoro oranžovými vlasy, dala mi Příběh inženýra lidských duší a zeptala se mě, jestli bych román nechtěl překládat. Já jsem z toho byl nadšený. Pak jsem jel do Toronta a byl jsem se Škvoreckým v denním styku. Josef je taky překladatel, takže zná ty triky. Když byl nějaký velký problém, prostě tu pasáž zformuloval jinak. Takže jeho anglické verze jsou trochu jiné než české originály. V Prima sezóně (The Swell Season) těch odlišností moc není, ale jinak ano – v Inženýrovi lidských duší (The Engineer of Human Souls) nebo Scherzu capricciosu (Dvorak in Love) jsme předělávali hodně. Nejtypičtější zásah byl ten, že Josef svolil, abych používal takový neviditelný poznámkový aparát – kdo byl Beneš, co byl Únor a tak podobně, aby tomu zahraniční čtenář rozuměl, aniž by to musel zvlášť hledat.

Mluvíš se Škvoreckým česky nebo anglicky?
Výhradně česky. Samozřejmě, když u toho je někdo další, kdo není Čech, mluvíme anglicky, ale jinak vždy česky.

Zmiňoval ses o svých nepublikovaných překladech Ladislava Klímy. To je výrazný autor, možná by se mohl stát objevem, i když určitě jen pro úzký okruh čtenářů.
Myslím, že ani to ne. Ladislav Klíma je na západní vkus moc radikální a nihilistický. Jednou jsem sestavil výtah z jeho textů – Slavná Nemesis, Cholupický den, různé aforismy. Napsal jsem k tomu úvod a poslal jsem to Georgeovi Steinerovi, významnému literárnímu kritikovi s otázkou, jestli si myslí, že to má šanci na vydání. On mi odpověděl, že to sice šanci má, ale on sám srdečně doufá, že to nevyjde.

Taky jsi přeložil několik knih Václava Havla.
Nejdříve jsem přeložil Moc bezmocných, pak mi nějaký agent poslal Dopisy Olze. Chtěli, abych z těch dopisů udělal výběr. Říkal jsem, že to je nesmysl, ztratil by se smysl knihy, ta spojitost mezi starostí o ponožky a starostí o vlastní bytí. Takže jsem to odmítl, ale oni se pak rozhodli vydat Dopisy Olze vcelku.

Havel několikrát prohlásil, že ho zájem o tu knihu překvapuje, když se tak obtížně čte. Říkal, že sám už některým místům vůbec nerozumí.
Já jsem Havlovi nedávno říkal, že tu knihu čtou rády ženské, které v tom vidí hlavně ten milostný – nebo spíš anti-milostný – příběh, který tam je skryt mezi řádky. Samozřejmě to je obtížná kniha. Našel jsem stovky míst, s nimiž jsem měl problém. Havel používal takový fenomenologický jazyk, převzatý z němčiny. Prostudoval jsem heideggerovské překlady, abych si s tím nějak poradil. Třeba slovo vrženost. Na spoustu věcí jsem ale nepřišel. Tak jsem Havlovi napsal dopis, trvalo měsíc, než ho dostal, pak další dva měsíce, než jsem dostal odpověď. On mi napsal, že v podstatě sám neví, co tím myslel, že to psal tak komplikovaně, aby unikl cenzuře. Spojil jsem se tedy s Jirkou Němcem. Jel jsem do Evropy, vzal jsem nástroje pro Plastic People. Přijel jsem v roce 1986 do Vídně a potom jsem jel do Budapešti. Kluci tam přijeli, strávili jsme spolu tři dny. Dal jsem jim syntezátor, který jsem jim přivezl a chystal jsem se na cestu zpět do Vídně. A najednou byli kluci zpátky v hotelu, že je maďarští celníci s tím syntezátorem nepustili přes hranice do Československa. Nechal jsem přitom všechno přeložit do maďarštiny, aby žádný problém nebyl, a stejně to nepomohlo. Vzal jsem syntezátor zpátky do Vídně, dal jsem ho Jirkovi Němcovi. Ten ho poslal Prečanovi a odtud to vzal kanadský diplomat do Prahy. Pak jsme sedli s Jirkou na Dopisy Olze a skoro všechny nejasnosti jsme vyřešili.

Jiří Němec byl mimořádný člověk, ale taky v sobě měl něco sebedestruktivního. Jeho poslední léta byla hodně smutná.
On ztratil paměť a měl takové ty degenerační nemoci. Navštívil jsem ho v nemocnici, když jsem v lednu 2001 přijel na Mejlův pohřeb.

To už s ním ale velká řeč nebyla.
Vůbec žádná. Jen na mě koukal a říkal – „Paule, to snad není možný“. Ale jsem rád, že jsem ho aspoň ještě viděl, brzy nato umřel. Mám na něj spoustu skvělých vzpomínek. Když byl ve formě, byl strašně razantní a měl nekompromisní myšlení. I v těch nejhorších dobách nepřestal věřit, že ten režim jednou padne. Pamatuji si, že chtěl Chartu 77 pojmenovat Rána mezi oči.

Znal ses s Havlem už v Československu?
Jenom povrchně. Ale znal jsem jeho věci, sledoval jsem kdysi, jak měl tu slavnou polemiku s Kunderou. Samozřejmě taky jeho dopis Husákovi, který jsem četl v samizdatu. Dopis mě nadchl, nikdo do té doby neanalyzoval ten nový systém tak důkladně a tak pravdivě. To byl strašně důležitý moment, protože bez pravdivého popisu skutečnosti nemůžeš tu skutečnost změnit.

Co jsi ještě přeložil?
Hrabala, I Served the King of England Obsluhoval jsem anglického krále. Taky tři knížky Ivana Klímy: Waiting for the Dark, Waiting for the Light, tedy Čekání na tmu, čekání na světlo, The Spirit of Prague and Other Essays a My Golden Trades, tedy Moje zlatá řemesla.

Ivan Klíma se jistě překládá dobře.
No jasně, po potížích s Hrabalem to šlo jak po másle. Taky jsem přeložil spoustu dokumentů Charty, vydali jsme je i knižně. V devadesátých letech jsem toho dělal daleko míň. Spíš bokem než jako hlavní zaměstnání, jak tomu bylo v osmdesátých letech. Přeložil jsem třeba Škvoreckého Tankový prapor, Havlovy projevy a Žebráckou operu. Teď pracuju na Prosím stručně od Havla, říkám tomu ,anti-memoir‘. A právě jsem dokončil nový překlad jeho rané hry Vyrozumění, bude se na podzim hrát v New Yorku. Ačkoliv ta hra pochází z let 1964- 65 a je to satira na reformní komunismus, je pořád aktuální. Nedávno jsme byli v New Yorku, herci to četli a strašně se přitom bavili. Taky bych chtěl přeložit novou knihu Josefa Škvoreckého Obyčejné životy. Jinak taky píšu vlastní věci.

Co pro tebe vlastně bylo z českých knih nejtěžší?
Určitě Dopisy Olze a taky Obsluhoval jsem anglického krále. S překládáním Hrabalova toku řeči bez interpunkce je samozřejmě problém, Hrabal si navíc hodně hraje se slovy, řada těch slovních hříček se převést prostě nedá.

Hrabal někdy bývá srovnávaný s americkými beatniky. Vidíš ty podobnosti taky?
Možná Kerouac je co do stylu Hrabalovi podobný – ten proud řeči přenesený na papír. Viděl jsem vystavený jeho rukopis On the Road, to je role papíru dlouhá padesát stop. Hrabal taky měl klasické vzdělání, které uměl zlidovět. I v tom je podobnost s beatniky.

Psal jsi do novin také o kanadském rocku. Je třeba v Torontu hodně zajímavých hudebníků?
To je na dlouhé povídání. Když jsem se v roce 1977 vrátil z Československa, ta scéna byla malá, pár dobrých kapel, hodně vlivu anglického punku, new wave, Ramones, etc. Sledoval jsem pár kapel dost zblízka, začal jsem o tom psát pod pseudonymem Torontosaurus Rex. Pak okolo roku 1982 došlo k explozi, najednou ta scéna byla desetkrát větší; Toronto se stalo Mekkou. Ale i jinde byly dobré scény – třeba Vancouver anebo St. John’s, Newfoundland. Mám dost slušnou sbírku vinylových desek z té doby. Dnes jsou už i revival bands s repertoárem z té doby, všichni prostě stárneme. Dodnes mám radši některé torontské kapely než ty nejslavnější, tzv. ,světové‘ kapely. Tak jako mi pořád nejvíc chutnají místní ovoce a zelenina i místní piva.

Čím se hlavně živíš?
Dělal jsem deset let v rozhlasu redaktora pro tři celonárodní programy. Potom jsem v letech 1998–2001 byl senior editorem časopisu Saturday Night. Dva roky jsem v novinách The National Post redigoval víkendovou kulturně-politickou přílohu. Pak jsem redigoval časopis The Walrus, což skončilo před dvěma lety – pro mě nešťastně, protože mi do toho vydavatel začal kecat, měli jsme nevyřešitelně rozdílné názory na to, jak ten časopis dělat, a tak jsem nakonec dal výpověď. Ve svém věku nehodlám pracovat pro blbce. Napsal jsem taky knihu 57 Hours o teroristickém útoku na moskevské divadlo v říjnu 2002. Jednou z obětí toho přepadení čečenským komandem během muzikálu Nord Ost byl Vesselin Nedkov, Bulhar, který emigroval do Kanady. Takže jsme to psali spolu.

Loni jsi v Praze pracoval na televizním dokumentu o Václavu Havlovi. Která televize to natáčela a jak to celé dopadlo?
To nebyl můj projekt, fungoval jsem jako překladatel, interviewer, řidič, poradce, a vůbec jsem se staral o štáb, když byl v Praze, s pomocí Jarmily Polákové. Byl to film o disidentech – jak připravili půdu pro sametovou revoluci. Vznikl pro History Channel, jednu z našich četných kabelových televizí. Mají sérii, která se jmenuje Turning Points In History, tedy Klíčové body dějin. Mělo to, myslím, dost příznivých ohlasů. Viděl jsem to poprvé na českém velvyslanectví v Ottawě, a lidi byli dojatí. Byli tam i exiloví Kubánci, ti to sledovali dost pozorně.

Letos jsi v Česku strávil hned několik týdnů. Taky ses zúčastnil festivalu ve S livenci, který byl pojat obdobně jako koncert v Bojanovicích roku 1976. Jaké to po těch třiceti letech bylo?
Měl jsem z toho dost silný zážitek. Chvílemi jsem si myslel, že se mi to zdá, protože některé holky vůbec nestárly – a pak jsem zjistil, že jsou to dospělé dcery mých starých známých. Velice silně byly přítomni i ti nepřítomní. Nevím, kolik lidí z toho plakátu, který před třiceti lety namaloval Šafránek, mezitím zemřelo… určitě šest, sedm – třeba Mejla, Nikolaj Stankovič, Jirka Němec, Jarda Kukal. Chyběli tam taky Sváťa Karásek a Charlie Soukup, ale co. Nebyla to pro mne nostalgie – velice nerad žiju z minulosti – ale bylo strašně zajímavé znovu vidět a slyšet ty staré kapely; Umělá hmota, Hever a Vazelína, DG 307 ve staré podobě… Těla stará, ale duše ještě mladé. Vrchol pro mne byl, když jsme s Magorem, Kábou a Pepou zazpívali Bands of Freemen, což kdysi byla taková naše ,znělka‘. Největší zklamání bylo to, že nezbyl čas, aby zahrál Pepa Pilař. Kdysi jsme museli končit předčasně kvůli policajtům, teď zas proto, že hospoda zavírala před odjezdem posledního autobusu do Prahy.

Jak se ti líbí nová hra Toma Stopparda Rock’n’Roll, která částečně pojednává o Plastic People a českých disidentech? Stoppard s tebou hodně věcí konzultoval, dělal jsi pro něj překlady z češtiny. Jaká to byla spolupráce?
Se Stoppardem to šlo velice dobře. Ačkoliv je dnes nejslavnějším dramatikem v Anglii, není vůbec nafoukaný, působí až skromně. Byl strašně zvědavý na všechno, co jsem mu mohl říct o tom, jaké to tehdy bylo. Překládal jsem pro něj texty od Havla, Kundery a dalších, které potom nějak používal. Věděl, jak je těžké reprodukovat zkušenost, kterou sám nemá, ale šel na to velice důkladně, takže tomu nakonec porozuměl velice dobře. Znám už několik pokusů od různých spisovatelů, kteří nejsou z Československa, ale nikdo tu dobu nedokázal zachytit tak přesně jako Stoppard. Vůbec mi nechtěl prozradit, o čem a jak píše – až pak mi poslal první hotovou verzi k posouzení. Žasnul jsem, jak příběh Plastic People zařadil do širšího děje, který se odehrává v jedné anglické rodině, kde otec je marxista a jeho žena je učitelkou řečtiny. Jejich debaty o materialismu jsou velice emocionální – každý má úplně jiný světový názor, a přitom se jasně mají rádi.

Já jsem Stoppardovu hru v Londýně viděl taky, je udělaná výborně, ale překvapilo mě, že nahrávky Plastic People tam vlastně znějí jen pár vteřin, a obě jsou to převzaté skladby – od Rolling Stones a Velvet Underground. Přitom vím, že Stoppard má všechna cédéčka a v pracovní verzi Rock’n’Rollu, kterou mi poslal loni v létě, bylo od Plastiků vybraných skladeb víc.
Taky jsem si všiml, že tam je toho od Plastiků málo, a potom jsem Stoppardovi řekl, že to by byla asi jediná vážnější kritika, kterou bych nad tím vyslovil nejen jako pamětník, ale i jako ,objektivní kritik‘. Není tam nic z doby, kdy PPU konečně našli svůj vlastní hlas. Jeho odpověď byla jenom částečně uspokojivá – říkal, že tam toho původně bylo víc, že hru chtěl ukončit tím, jak Plastici hrají na výročí Charty 77 na Hradě pod patronátem Havla. Ale že to už by bylo neúnosně dlouhé, a tak z toho sešlo. Já jsem tu hru viděl ve zvláštní situaci: nalevo ode mne seděl Ivan Jirous, napravo Pavel Zajíček. Poslouchám, jak Lou Reed zpívá I’m Waiting For The Man a pak si říkám: vždyť to není Lou Reed, to jsem já! A skutečně, pouštěli tam nahrávku z Rychnova, kde jsem měl rozloučení těsně předtím, než mě vyhostili v roce 1977. Udělali montáž, Velveti se tak postupně změnili v Plastic People. Byl to magický moment, jeden z mnoha, které jsem okolo toho zažil.

Přidat komentář