V říjnu 2011 vyšlo zatím poslední album nových věcí Toma Waitse a Kathleen Brennan s názvem Bad As Me (Anti). Po dlouhých sedmi letech od tehdy předchozího Real Gone (2004). 
Waits, který pokud vyloženě nechce, se marketingovým snahám o propagaci svých děl vždy víceméně vyhýbal, tentokrát prý velmi ochotně spolupracoval. Dovolte mi na úvod uvést komentovaný výběr nejdůležitějších nebo, dle mého soudu, nejzábavnějších postřehů z několika otištěných rozhovorů s ním tehdy pořízených americkými periodiky.
Všichni autoři se shodli na tom, že Waits je obecně považovaný za americký zázrak v tom nejlepším slova smyslu. Interpret a songwriter, který umí být současně chytrý a instinktivně přirozený, bouřlivácky rozpustilý a přitom pečlivě artikulovaný, étericky neuchopitelný ale i prostě zemitý, ponurý i vysloveně komicky zábavný. Po celou svoji uměleckou kariéru nám předkládá své podmanivé příběhy opilců, tuláků, balamutících pábitelů i zabijáků, přičemž s udivující originalitou do nich integruje ono pábení (tall tales nebo bullshitting v americkém žargonu pro žánr marginální literatury), které dovedně rozvíjí pomocí zcela volných myšlenkových asociací, které uvěřitelnost a současně malebnost jeho příběhů ještě více zesilují. Ve své druhé poloze se zase beze studu či zaváhání dokáže přesvědčivě přiznat, jak je (i jeho) lidská duše zranitelná, a to ve svých něžných, zcela neironicky míněných písních milostných. Waitsova nahrávací kariéra už trvá přes čtyři desetiletí, a pokud jde o jeho vlastní pohled na věc a uměleckou poctivost, neustoupil nikdy ani o píď. Koncem 80. let se oženil se svojí uměleckou partnerkou Kathleen Brennan. Spolu začali psát texty, které se však záhy a dost podstatně odchýlily od jeho originálního post-beatnicky somráckého světonázoru z úplně raných alb a Waitse posunuly do esoteričtějších námětověideových krajin a poloh. Také mi připadá, že to byla zřejmě právě jeho žena, která našeho jubilujícího barda v posledních letech nutila do občasných, dle mého soudu naivních politickonázorových glos, které „propašovali“ do svých textů a které mi nějak do Waitsovy velmi specifické, léta kultivované umělecké koncepce, image, básnicko-textařského stylu, syžetu a uvažování nezapadají. Podobné postoje a názory ale dnes zastávají a pronášejí i další, často ty největší celebrity amerického showbyznysu, které v sobě náhle objevily echtovní levičáckou vervu. Je zajímavé, že mezi největší příznivce jinak národem stále méně oblíbeného amerického prezidenta dnes patří hollywoodské hvězdy s megadolarovými příjmy. Vzpomeňme třeba na pomatenou, trapnou obhajobu komunismu z úst (profesně jinak nepopiratelně erudovaného) režiséra Olivera Stonea na loňském festivalu v Karlových Varech. Ředitel Bartoška a spol. mu předávali sošku za celoživotní dílo a část informovaného publika jej současně vypískávala za jeho přímo z pódia šířenou hloupou protiamerickou propagandu. Příkladem této nešťastné Waitsovy politicko-textařské „angažovanosti“ jsou jeho umu nedůstojné agitační častušky typu Hoist That Rag (CD Real Gone, 2004) nebo Road To Peace (3CD Orphans, 2006). V té první zpochybňuje hodnotu a symbol hrdinství a vlastenectví amerických vojáků, neváhajících obětovat své životy v boji proti teroristům v Iráku či Afghánistánu. V té druhé zase jednostranně glorifikuje Palestince a obviňuje USA z údajně neblahého vyzbrojování Státu Izrael, jak dnes vidíme, asi poslední opravdové a účinné bašty civilizovaného světa v sebezáchovném boji proti barbarským, hlavy stínajícím islamofašistům.
Ale zpátky k tématu. Dnes bychom mohli ty nejlepší z jejich společně vytvořených písňových textů zakotvit někam do, přiznávám, dost ikonoklastického mixu greil-marcusovské „staré divoké Ameriky“, jakýchsi už svého času nebožtíkem Beefheartem ražených „junk sonických“ skulptur, dále zvukových experimentů z kadlubu šílených vědců starého německého expresionistického divadelního žánru Shrei a frankensteinovských filmů, zčásti nepokryté grotesky, zčásti ohněm pekelným hříšníkům vyhrožujících jižansko-baptistických sermonů kazatelů černošské církve Holiness Church ze staré Alabamy a Mississippi a zčásti prostě skvostných a věřím, že intuitivně či subliminálně objevených či kontextuálně vyplynuvších sémantických a idiomatických majstrštyků obou těchto skvělých veršotepců. V roce vydání alba Bad As Me byl Waits též inaugurován do prestižní rock ’n’ rollové Síně slávy, u kteréžto příležitosti náš bard vyfintěnému publiku osobností z hudebního světa řekl: „Říká se o mně, že nemám žádný hity a že se se mnou prej těžko spolupracuje, a že to je špatně.“ A vzápětí dodal: „Jediná věc, která je horší než Síň slávy je v ní nebejt.“
Třebaže Tom Waits měl v Americe jenom jedno zlaté album (různě posbíraný anebo starší materiál vydaný pod názvem Orphans: Brawlers, Bawlers & Bastards v roce 2006), muzikanty své generace je s láskou vnímán jakožto velmi pozoruhodný songwriter a současně nekompromisní outsider. Sám někde prohlásil: „Plně se ztotožňuju s těma chlápkama, co nehtama kreslí své výtvory na papundekl pomocí omáčky Tabasco, prostě naprostými outsidery.“
Jeho písně ztvárnilo v coververzích mnoho z jeho generačních souputníků zvučných jmen, z těch novějších mne napadá třeba Robert Plant s Alison Krauss (album Raising Sand), nicméně sám si je dobře vědom toho, jak řekl, že „moje publikum nejsou oldtimers jako jsem já, kteří poslouchají oldtimery jako jsem sám.“ Když začátkem 70. let začínal, bylo zřejmé, že mu neušel vliv beatniků, starých jazzmanů či bluesmanů z Delty.
Ale dneska jsou to naopak mladí indie-rockeři, kteří „studují“jeho a snaží se emulovat nejenom jeho chraplák a neortodoxní aranže, ale též jeho dost ojedinělý přístup v zachování si kontroly a svobody pokud jde o vlastní uměleckou dráhu a rozhodnutí v souvislosti s ní činěná. Nikdy nepodlehl šalebné vějičce rozhlasového airplay a daleko nekompromisněji než mnohé z mladších kapel odmítá (lukrativní) nabídky komerčních inzerentů. S řadou z nich se dokonce úspěšně soudil, když se tito pokusili v reklamách (ať již na kukuřičné lupínky, auta nebo psí konzervy) neautorizovaně použít jeho hlasového dvojníka. Oněch sedm let mezi alby Real Gone a Bad As Me Waits nijak neprolenošil. Vydána byla nejenom ona příznačně nazvaná kompilace Sirotků (Orphans). Podnikl též koncertní turné po americkém Jihu a v Evropě, které je v sestřihu zachyceno na živém albu Glitter and Doom Live (Anti, 2009) a zahrál si v několika filmech (např. The Book of Eli, 2010). A poté, jak napsal Jon Pareles ve své rozsáhlé recenzi alba Bad As Me (New York Times, 20. října 2011), přišel přímo výtrysk tvůrčí energie, který vyústil v dotyčný titul. Své nové písně pro tuto desku napsal a nahrál v neobvykle krátkém časovém intervalu. „Vždycky mi připadá, že je to stejný jako s houskama na krámě nebo rybama. Lidi chtějí vědět, jestli je to čerstvý zboží,“ řekl Waits.
Když mluvil s Parelesem o Bad As Me, tedy jako o práci, která už tehdy byla vlastně dokončena, přemýšlivý Waits uvedl, že mu jejich povídání připadá „jako když umejváte nádobí. Jídlo bylo uvařeno a snězeno. Chutnalo nám. Ale po každém jídle přijde (promiňte moji snahu o český transkript jím uvedených citoslovcí, pozn. aut.) ono cink, bing, škráb, bum, cink – prostě musíte umejt nádobí.“
Když byl vyzván, aby tuto desku autorsky porovnal s předcházejícím albem Real Gone, Waits uvedl, že „na Bad As Me je méně hlenu a taky je tam míň zakouřeno.“ Čtenářům, kteří desku znají, nemusím připomínat, že aranže se zde nesou ve waitsovské směsici „starodávna a surreálna“. Texty jsou méně kryptické, přitom však zdaleka neméně bohaté na imaginaci. Podle něj jde o album love songů, krákoravých meditací o smrti, ale nejčastěji takových těch pocitů, když toužíte vyrazit na cestu. „Chci prostě zmizet,“ zpívá Waits na pozadí robustního rockabilly rytmu v písni Get Lost.
Pareles z Waitse dokonce dostal intimní pohled do tvůrčí kuchyně obou manželů. „Kathleen měla představu, že uděláme tříminutový songy, a to všech dvanáct. Já jsem všude kolem sebe házel napsaný verše, který mě právě napadly, a pak jsem to všelijak kolážově stříhal. Byl jsem dost dobrej s břitvou v ruce, abych tak řek, každopádně víc než obvykle jsem.“ Album bylo nakonec vydáno jako kolekce třinácti, respektive šestnácti snímků na deluxe verzi.
Waits také někde řekl, že se pokoušel napsat tzv. „osobně zabydlené songy,“ (dwell-in songs). Je to výraz, na který narazil v kolekci folksongů jedné dávné interpretky z Alabamy. „Jako v případě blues, vy se do nich ponoříte a najednou začnete setrvávat v jedné specifické poloze,“ řekl, „opravdu mě to vzalo, bylo to něco tak jednoduchýho a přitom to evokuje tolik emocí.“ Waitsovy nahrávky na první dojem vyvolávají obecný pocit, že musely vznikat někdy po kouřem a pitím zakalené půlnoci. Je proto překvapující, že on sám prý nejraději nahrává hned po ránu. „Dřív jsem si myslíval, že nejlepší alba musela vzniknout někdy ve tři ráno, dokud jsem to sám v tuhle hodinu nezkusil. Ale potom jsem si říkal, proboha, to není ono, úplně mi došla šťáva. Kdežto ráno, v půl desátý nebo v deset nikdo ještě nic pořádně neslyšel, vaše uši jsou čistý, nekontaminovaný. Většina spoluhráčů ještě ani neměla čas posnídat. Čili, nahrávání je ta snídaně.“ Svým spoluhráčům ve studiu prý říká: „Chci, abyste zahráli tak, jako kdyby vám bylo sedm let a hráli jste na nějakým školním recitálu. Chci, abyste hráli, jako když kousek od vás stojí vaše matka, a dívá se na vás. Chci, abyste hráli, jako kdybyste byli na míle od domova, jako když sedíte ve dveřích nákladního vlakového vagonu, s nohama vystrčenýma ven a kolíbajícíma se v rytmu. Nebo hrajte, jako by vám hořely vlasy. Jako když vám spadnou kalhoty.“
Třebaže kapela na desce Bad As Me zní, jako by šlo o nahrávku ze společné studiové seance, není tomu tak. Marc Ribot, David Hidalgo (Los Lobos) i Keith Richards nahrávali separátně. Každý z nich vždy přiletěl do Kalifornie samostatně na několik dní, aby nahráli své party, které byly poté teprve zmixovány do výsledného soundu. Waitsovy vokály byly však nahrány hned napoprvé. „Vždycky říkám, chytni nějakej mikrofon, jde přece jen o dočasnej, zkušební vokál a ten pravej nahrajeme později,“ sám o tom řekl, „ale kapela ví, že to tak není, takže mě neposlouchaj. S lidma, který věděj, jak jednoho ošulit, musíte umět pracovat.“
Osobně považuji za nejlepší z celé desky snímky Hell Broke Luce, Bad As Me a Last Leaf. Ty jsem se také pokusil, pro možnost méně zdatných angličtinářů je plně vychutnat, převést do české verze. Laskavému čtenáři/posluchači doporučuji mít tuto českou verzi v ruce za současného poslechu originálního Waitsem interpretovaného textu. Tak jako zpěvník. K té první z nich, kterou, abyste mi dobře rozuměli ve světle výše mnou uvedených „protiwaitsovských výlevů“, považuji za dobrý protiválečný protestsong, na který by bylo pošetilé někomu upírat právo názoru, se vrátím při diskusi její video verze. Měl bych možná kvůli úplnosti dodat, že ve zmíněném interview s Parelesem si Waits asi i sám uvědomil svoji, přeženu to, „ignoranci“, pokud jde o předchozí snahu o politickou angažovanost ve své tvorbě. Když došlo na protiválečnou tematiku písně, líčenou navíc z velmi osobní perspektivy asi skutečného vojáka (ať již, dle ambivalentního vyznění a výkladu songu buď zmrzačeného, nebo dokonce prožitými hrůzami k sebevraždě dohnaného), Waits upřímně připustil, že není dostatečně kvalifikovaný diskutovat podobné záležitosti na politické úrovni. „Vždy si tak představuju, že člověk sedí u piána poblíž otevřeného okna a to co je venku se nějak dostane dovnitř. Nasáknete to do nitra a přetvoříte v píseň.“ Pokud jde o Poslední list, zde jsou na závěr Waitsova vlastní slova o tom, jak tuto píseň vidí on sám. Připomínám, že Waits je mlžící lišák. „Byl jeden strom a na něm byl jedinej list. Já si říkal, páni, když přežiješ zimu, můžeš tady bejt i v příštím roce. Nebylo by skvělý, kdybys byl tím jediným, kterej vydržel? Všechno, co řeknete, může být metaforou pro všechno ostatní. Je to jen to, o čem to je. A tahle píseň o stromu.“
