Cítím se tak nějak moc bíle

Žádný dav nemá rozum, ale je skvělé pracovat s davem, který zahořel vášní pro dobrou věc. Třeba pro tanec nesvázaný pravidly a oproštěný od stylové čistoty neboli bal folk: taneční hodiny pro nepokročilé. Člen tria ba.fnu, kytarista Mikuláš Bryan aka Mr. Folxlide, na albu 1-4-5 ale evropský balfolkový repertoár převedl do americana formy, doplnil vlastními skladbami a několika covery. Bluesmani možná nazdvihnou obočí, hlavně nad podivnými skladbami zpívanými francouzsky (a typickým bretonským způsobem) – anebo také ne, protože mistrův bluesový feeling jim s cigar boxem každopádně dodaly atraktivní zvuk.

 

 

Mr. Folxlide, co má blues v duši, zůstane zahalený tajemstvím nebo budete uvádět své pravé jméno?

Občas po mně někde chtějí, abych hrál sólově na harmoniku, tak mi šlo hlavně o to tenhle bluesový projekt nějak odlišit. Jelikož špatně snáším horko, nedokážu se maskovat tak dobře a dlouho jako třeba Mr. König Kittchen, už stejně všichni vědí, kdo je Mr. Folxlide.

 

Raději jsem si poslechl některé starší nahrávky ba.fnu a hledal jakýkoliv náznak přitulení k blues… a nikde nic. Takže do značné míry překvapení a předpokládám i pro víc lidí. Nebo mi něco uniklo? Ještě jinak: jak to máte vlastně s blues? A proč jste se jako bluesman odkopal až teď?

Náhodou, ve skladbě Fransez, kterou jsme nahrávali na posledním albu s Yann-Fañch Kemenerem, nám hostují Honza Fic a Kuba Svoboda z brněnských The Weathermakers. Já tam hraju na svůj první, třístrunný cigar box doprovod, Honza s Kubou vyrábějí tu správnou tesknou atmosféru. A mezihra je poctivé dvanáctkové bluesové kolečko. Jinak si jsem skoro jistý, že první album, co jsem kdy vlastnoručně na domácím gramofonu dokázal obrátit, bylo ASPM Jana Spáleného. Takže blues mám vlastně v krvi a vždycky jsem tuhle muziku jako posluchač miloval, ale bál se ji hrát, protože mi přišla jako moc velká výzva. Ale co mám cigar box, hraje se blues tak nějak samo.

 

Co vás přivedlo k převedení balfolkového repertoáru do bluesové formy? Nejsem si opravdu jistý, jestli to před vámi už někdo udělal.

Pokud vím, opravdu to nikdo zatím neudělal. Což je velká výhoda. Tak doufám, že mi do toho hned tak nezačne nikdo fušovat. S ba.fnu to máme trochu podobně, i když tam už se nějaká konkurence tlačí. Je to osobní výzva, hlavně mě k tomu dokopalo moje vlastní tancování. S blues jsem si toho na tanečním parketě prožil dost, mám za sebou roky dílen, tři týdenní intenzivní semináře s americkými lektory, pět let jsme pořádali v Praze mezinárodní bluesový taneční festival. A samozřejmě jsem se na blues poznal se svojí ženou. To už člověk ze života jen tak nedostane. A protože jsem měl obrovské štěstí na učitele, za všechny musím zmínit aspoň Brendu Russell, Barryho Douglase a Catherine Palmier, změnilo blues kompletně celý můj pohled na párové tance. Když jsem se některé ty principy začal snažit předávat během své vlastní výuky dál, ukázalo se, že by se mi hodilo k tomu mít i odpovídající muziku. A když jsem si pak skoro omylem, vlastně spíš ze zvědavosti člověka, který se snaží zajímat i o historii a kulturu tance, jejž studuje, nechal u Honzy Fice postavit svůj první cigar box, začalo se to všechno nějak skládat dohromady.

 

V textu k albu píšete, že podobnost mezi evropskou lidovou tradicí a blues spatřujete hlavně v ladění, tedy pokud necháme stranou texty. To je ale pořádná zkratka.

To byl samozřejmě trochu vtip. Ale je pravda, že náš pohled na evropský folklor je hodně profiltrovaný skrz buditelské sběratele 19. století, kteří ty věci často slušně řečeno upravovali k obrazu svému. I česká muzika byla nepochybně mnohem syrovější, než jak ji známe z dudáckého festivalu ve Strakonicích nebo Chodských slavností. Věřím, že kdybychom měli vlastního Alana Lomaxe, vypadalo by to tu teď taky trochu jinak.

 

S tím bluesmanstvím bych u vás vlastně spíš šetřil. S převzatými skladbami od Brother Dege a Dirtwire bych to spíš viděl na „bal folk americanu“. Sledujete tuhle nejsyrovější odnož komerční americany?

Poslouchám, bez uzardění. Americana je za mě trochu mezní případ evropské lidové muziky, která byla za velkou louží teprve chvíli. Takže když se zpětně snažím svoje bluesové postupy vztáhnout na evropské tance, potkává se to někde mezi tak nějak samo. Jinak Brother Dege byl můj náhodný objev ještě předtím, než ho proslavil Tarantino. S ním samozřejmě Dirtwire, Mulebone, Carolina Chocolate Drops, Rising Appalachia, tam mám slabost hlavně pro ty starší, dřevní kousky, ale i elektronickou spolupráci s The Human Experience. Ale mám rád i věci na pomezí country, baví mě Graveyard Train nebo Dead South. Nebo to, jak Johnny Cash přezpíval Personal Jesus od Depeche Mode. Prostě nejzajímavější věci pro mě vždycky vznikají na pomezí žánrů. Třeba Tim Eriksen, to aby si člověk hodil korunou, jak je to rozkročené mezi Evropou a Amerikou. A přiznám se, proto jsem si nedávno pořídil banjo. Stavěl ho taky Honza Fic, ze staré poklice na kola od Jaguára. Naladil jsem ho do Sawmill ladění, snažím se na něj naučit hrát clawhammerem a vůbec mi to nejde. Až to za deset let zvládnu nebo vzdám, pořídím si minstrelské banjo, klobouk jako Rhiannon Giddens a budou se dít věci.

 

A co na váš bal folk americanu říkají tanečníci? Nenutíte je třeba s vydařenou vlastní skladbou Mind The Gap spíš poslouchat než se hýbat?

Tak že by se mi celý parket zastavil a zaposlouchal, to se naštěstí neděje. Oni tanečníci mají obecně velkou pohybovou setrvačnost. Ale samozřejmě lidi zajímá to moje tancování po pedálech, ta divná krabice, do které drbu a jak vlastně vzniká ten výsledný zvuk, co z toho leze, většina lidí v Evropě u mě vidí cigar box prvně v životě. Takže procento těch, co občas nějaký tanec vynechají a jdou se podívat blíž, je asi trochu větší.

 

Používáte moog, cigar box a citeru proháníte efekty. Baví vás vymýšlet nové zvuky pro klasický balfolkový repertoár? A máte chuť vydat se ještě dál?

Když hraju naživo, je to jenom cigar box, looper a pár věcí, co se dají nahrkat do mikrofonu, jako brumle, kazoo a jednoduché perkuse. Z efektů naživo používám vlastně jenom jemný bluesový overdrive, delay a sem tam octaver. Moog a baskytaru jsme na albu použili prostě proto, že to zní líp, než bedna od doutníků prohnaná octaverem. Ale jinak jo, prostě mě baví hrát k tanci. Za ty roky jsem nějak pochopil, jak to na bal folku chodí, a baví mě objevovat způsob, jak ho posouvat a rozvíjet po svém. Pořád si rád občas zahraju bretonské fláky na diatonickou harmoniku nebo valašský starodávný na kobzu, ne že ne. Kořeny jsou kořeny. Ale jak sólo tak s ba.fnu se snažíme, aby z těch kořenů vyrůstalo něco, co má platnost teď a tady. A když se časem věci kolem nás změní, přijde i ta chuť jít ještě dál.

 

Proč jste si na album vybral zrovna ty skladby, které na něm jsou?

Měl bych rád nějakou hrozně hlubokou myšlenku, ale jsou to prostě věci, které mám rád a dobře se mi hrají. Něco je samozřejmě dané i strukturou, hodně blues má něco kolem dvanácti taktů a na většinu evropských tanců by jich člověk potřeboval spíš osm. A něco jsou věci, co ze škatulky klasického blues vypadly už na začátku, třeba The Well od Dirtwire by bluesové tanečníky svým rytmem spíš zmátla, ale na bal folk sedne jako ulitá.

 

Wayfaring Stranger. Opravdu jste s touhle temnou verzí chtěl někoho přivést k tanci chapelloise? Tradicionalisté určitě zapláčou…

K tanci chapelloise tanečníky přivede spíš Sitting On The Top Of The World. Hraju to vždycky dohromady, jako jednu skladbu. Trocha juchání, které se zlomí do meditativní deprese. Ale jelikož hraju většinou kolem třetí ráno, jsou tomu lidé tou dobou už docela naklonění. Pláčou pak všichni, nejen tradicionalisté.

 

Co vás vedlo k použití samplů Howlinʼ Wolfa a Sona House?

Pro bluesmany to jsou samozřejmě notoricky známé proslovy, ale přišlo mi, že pro folkovou scénu by to mohl být zajímavý vhled. Oba mluví o tom, co je podle nich blues, a oba proslovy se obsahem skvěle hodí k těm písničkám které uvádějí nebo zakončují.

 

Na vašich autorských skladbách – v hlasu a melodiích – je slyšitelné, z jakého prostředí jste přišel. Skladbám to dodává docela zajímavý přesah. Předpokládám, že stylizovat se do role „běžného“ bluesmana by vás asi nebavilo.

Tak hlavně už to dělá spousta lidí mnohem líp než já. Párkrát už jsem hrál na bluesových tančírnách, to tam pak samozřejmě nějakého toho Hoochie Coochie Mana pošlu, ale pořád se u toho cítím tak nějak moc bíle. Ta nejasná hranice mezi Evropou, blues a americanou mi vyhovuje víc.

 

K blues patří příběhy o tom, jak si černí otroci v Americe vyráběli nástroje z čehokoliv, co měli po ruce. Ten o kytarách z krabic od doutníků nebo kanystrů je nejvděčnější. Proč jste se vydal touhle cestou? Mohl jste si to usnadnit s běžnou kytarou…

To by pro mě rozhodně usnadnění nebylo. Sice na ni jako většina Čechů umím zahrát větší než malé množství táborákových šlágrů, ale jinak má na blues moc strun a úplně nevyhovující ladění. I když uznávám, že jsem si ji jako každý slušný člověk mohl naladit do otevřeného G. Zároveň se ukázalo, že nejběžnější bluesové ladění cigar boxů g-d-g je to, na co už omylem léta hraju. Mám takhle laděnou cistru, akorát má okolo ještě další déčka navíc. Vlastně stačilo smířit se tím, že existuje něco jako slide, a byl jsem zase doma.

 

Výběr spolupracovníků: Michal Pajdiak, Petr Tichý, Alexandre Sallet. Naladěni na vaši notu nebo studioví profesionálové?

Samozřejmě obojí, což je nejlepší. S Michalem se známe roky, točili jsme spolu první desku ba.fnu, a vím, že má skvělé ucho, je naprosto precizní, což je u práce se smyčkami dost zásadní. A taky má trpělivost na moje pokusy, přehmaty a zoufalé lamenty. Petr je za mě jeden z nejlepších basáků, který se nebojí žánrových přesahů. Navíc se potkáváme nejčastěji, když nám půjčuje jeden ze svých kontrabasů pro francouzské kapely, takže kdykoliv jde o hluboké tóny, je to první číslo, které volám. A s Alexem jsme se poznali teprve loni, ale je to skvělý chlapík. Hlavně se ale, jako já osobně, znal s Bernardem Loffetem, harmonikářem a nástrojářem, jehož památce je ta skladba věnovaná. Prostě jsem věděl, že tam musí diatonická harmonika zaznít a bylo mi jasné, že Alex do toho dá duši.

 

Závěrem název alba. Co si pod těmi číslovkami máme představit?

To je jenom klasická harmonická struktura blues, tónika, subdominanta, dominanta. A taky je na CD nakonec 1+4+5 písní, protože intro se nepočítá. Jinak v tom nic hlubšího není.

 

 

FOTO: Kateřina Bryanová & Marianna Łakomy

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *