Provoz v Klarinetové fabrice letos pojede na tři směny. Svébytný ansámbl nejen vydává trojstranné 2LP pojmenované Towers, na kterém se vrací kromě dvou písňových výjimek k instrumentální tvorbě, ale také oslaví třicet let na scéně. Polovina kvarteta Jindřich Pavliš a Vojtěch Nýdl se ovšem zmíní také o mnoha dalších věcech. Třeba o přesunu z lomu do kostelních ruin s pověstí „magického místa“, kouzlu Kréty, dálněvýchodních karanténách, účasti na dokumentu nominovaném na BAFTA a tvůrčí svobodě.
Od vzniku Clarinet Factory, respektive původně Českého klarinetového kvarteta, uplynulo třicet let. Album Towers představuje určitou oslavu výročí, nebo se chystá i něco dalšího?
Jindřich Pavliš: Deska opravdu souvisí s výročím, ale máme i další plány, jak těch třicet let oslavit. Pomyslných třicet let, protože s naším začátkem je to trochu mlhavější. Těžko určit přesné datum. Začínali jsme jako Cimrman, pozvolna. Ale určitě jsme společně hráli už v roce 1993. Tehdy jsme vydali vlastním nákladem i kazetu s mixem klasiky a našich úprav, například Gershwina.
Vojtěch Nýdl: Album jsme dali v oslavách na první místo, ale v průběhu roku se ještě leccos dalšího stane. Plánujeme určité počiny, jen ještě nemůžeme prozradit jaké.
JP: Já přece jen trošku prozradím. Máme rozjednané tři cover verze našich písniček. Oslovili jsme tři kapely, které se uvolily, že je natočí. A mluvíme o společném projektu s kapelou Dunaj někdy v příštím roce. Zatím jde ovšem o takové námluvy, nikoliv o potvrzenou věc.
Určitě ovšem proběhne větší koncert 11. září v městské knihovně, spojený se křtem desky, ale zároveň pojatý i jako oslava „narozenin“ souboru.
Podle podkladů k albu jste těmi Towers, „Věžemi“ z názvu, vy sami. Jak je to myšleno?
VN: Hodí se k nám přirovnání k takovým věžím, které vedle sebe stojí, vyrůstají a jedna druhou potřebuje mít v prostoru kolem sebe. Přitom každá je trochu jiná a žije si svým vlastním životem. Dnes už můžeme říct, že jde o symbol našeho vlastně osudového setkání. Setkali jsme se už na pardubické konzervatoři, od těch dob jsme kamarádi a také naše rodiny se vzájemně znají.
Vztahy v kapele jsou zásadní a dlouhodobé, přestože vlastně Clarinet Factory nikdy nemohla být vaším hlavním zaměstnáním? Předpokládám, platí, že denním chlebem všech členů kvarteta zůstává hraní v tělesech jako PKF, SOČR…
JP: …a také Státní opera, kde hraje Luděk (Boura), Vojta natočil sólové album, všichni máme působiště v nějakém orchestru…
Petr Valášek hraje zajímavé úpravy lidovek s kapelou ČaroTaj…
VN: …a také vedle Orchestru Karla Vlacha, vedle toho stíhá soudobou hudbu na basklarinet nebo hraje na baskytaru s Maruškou Rottrovou. Je nejen multiinstrumentalista, ale navíc je žánrově naprosto všestranný.
JP: A ještě navíc všichni učíme na konzervatořích.
Vlastně si kvůli tomu udržujete, při vší svrchované profesionalitě a kvalitě tvorby, odstup od rutiny a nadšení typické pro „koníčkářské“ kapely?
VN: Půl napůl. Momentálně nejsme a asi nikdy nebudeme ve stavu, aby nás hraní jen s Clarinet Factory uživilo. A možná je to dobře, společné hraní je pro nás vzácnost. Na druhé straně si i díky hraní v orchestrech pořád udržujeme určitou kvalitu, nemusíme tudíž tolik řešit hráčské technické záležitosti, ladění…
JP: Koníček to určitě je, ale zároveň i profesionální ansámbl. Samozřejmě nehrajeme zadarmo… i když někdy také ano, protože děláme spoustu charit. A velkou část honorářů vrátíme zase do muziky, když si například platíme nahrávací studio. Ale fakt, že od hraní v Clarinet Factory nečekáme obživu, nám paradoxně dává svobodu. Nejen, že jde o životní styl, kdy můžeme být spolu, cestovat do světa a podívat se na místa, která bychom bez muziky asi neviděli. Svoboda je hlavně v tom, že i kdyby nám hraní s Clarinet Factory někdy nabídlo šanci uživit se, těžko říci, co by se stalo s muzikou. Jestli bychom nemuseli dělat daleko víc kompromisů kvůli různým komerčním tlakům. V současné situaci musíme dělat kompromisy jen sami mezi sebou. Jakmile se dohodneme, jak bude deska nebo koncert vypadat, uděláme to tak. A posluchači to buď vezmou, nebo nevezmou. Ale nemusíme se podbízet, abychom zaujali co nejvíc lidí.
VN: Svoboda oproti hraní v orchestrech zase spočívá i v tom, že v Clarinet Factory můžeme hrát, co si sami vybereme. Což jsou v posledních letech výhradně vlastní věci.
POP Z PŘESVĚDČENÍ
Dříve jste interpretovali soudobou hudbu i klasiku, samozřejmě podle vlastního vkusu. Kdyby vám dnes někdo napsal kompozici na míru, nebo se objevila objednávka na nastudování díla soudobého autora, už do toho nejdete?
JP: Jako interpreti jsme fungovali dlouho, točili díla soudobých autorů i vlastní úpravy klasiky, a samozřejmě nás to bavilo. Ale nějak se přirozeně vyvinulo, že v našem repertoáru začala převládat vlastní autorská tvorba, až jsme se interpretaci cizích děl úplně přestali věnovat. Vyhýbáme se jí. I kdyby někdo přišel s kompozicí napsanou speciálně pro nás, asi bychom s tím dost bojovali. Nikdy neříkej nikdy, ale muselo by to být něco příšerně zajímavého…
Třeba kdyby přišel Phil Glass…
JP: (smích) Ale i kdyby nám někdo dodal partituru, která by nás nadchla, tak bychom se už asi podprahově snažili do věci propašovat kus vlastní tvorby, uplatnit vlastní potenciál. Což se ostatně dělo i v minulosti, kdykoliv k nějaké podobné spolupráci došlo.
Zjednodušeně řečeno, když si chronologicky připomeneme nahrávky Clarinet Factory, postupně jste se posunuli od soudobé hudby a classical crossoveru v podstatě k „popu“, aniž by v tom termínu bylo cokoliv hanlivého. Ke kvalitní muzice, se spoustou přesahů i do té soudobé hudby, ale posluchačsky přístupné. Přitom jste se k popu dostali bez zmíněných komerčních tlaků, protože vás to baví, je to tak?
JP: Určitě je to tak a nijak se tím netajíme. Všichni čtyři jsme posluchačsky vyrostli kromě klasiky, kterou jsme studovali, na nejrůznějších žánrech. Náročných i nenáročných. Všichni jsme brnkali na kytary třeba folk. Pepíno (Petr Valášek) hrál vedle klarinetu také na piano a baskytaru v rodinné kapele, která měla v repertoáru úplně všechno, od folkloru po populár. Pocházíme z venkovského prostředí, kde každý muzikant musel umět na požádaní zahrát prakticky cokoliv.
Na popu nás láká srozumitelnost formy. Možná překvapím, ale já pravidelně a s chutí poslouchám americkou hitparádu Billboard Hot 100. V poslední době ještě častěji než kdy dříve. A jsem opravdu překvapený kvalitou těch věcí, ze kterých zdejší rádia zahrají tak maximálně dvě písničky. Dalších 98 nikdy neuslyšíte, přitom jde třeba o úžasné crossovery moderní country s rockem i hiphopem… Dokonalý relax a vlastně i inspirace.
Zároveň však popové vlivy vždy obrátíme naruby. Je pro nás důležitá srozumitelnost, aby bylo posluchačům jasné, o co ve skladbě jde, ale přidáváme do muziky vše, co máme rádi. Výlety do klasiky, ambient, jazz, folk…
TŘI STRANY JEDNÉ MINCE
Tuhle pestrost repertoáru jste vypíchli i na albu Towers, když jste ho rozdělili do „třístranného“ 2LP. Koncepci, kdy první strana LP půjde víc do přímočarého popu, druhá zachytí různé žánrové výlety a třetí nabídne ambientní či minimalistické inspirace, jste měli promyšlenou předem?
VN: Ne, koncepci nikdy dopředu nepromýšlíme. Vše zamícháme v kotli, dokud se neobjeví nějaké esence, které nás vedou dál. Zcela přirozeně, aniž bychom něco plánovali, vykrystalizovaly tři nálady, symbolizující tři desetiletí naší existence. Každé desetiletí v naší tvorbě mělo trochu jinou strukturu.
JP: Na stranu A jsme samozřejmě dali věci, o kterých se domníváme, že jsou nejkomunikativnější. Včetně dvou písní a dvou přímočařejších instrumentálních skladeb. Druhá strana obsahuje alternativnější, ale pořád formálně ucelené kusy. Teprve na třetí jsme ulítli do nějakého chill-outu nebo meditace. Na streamu to ale vše dohromady také dá určitý celek.
Změnil hudbu Clarinet Factory fakt, že zatímco na předchozím albu Pipers hostoval Milan Cimfe spíše „příležitostně“, později s vámi odehrál i část koncertů a na Towers už figuruje jako dejme tomu stálý host? Milan Cimfe ze studia Sono citlivě pracuje s elektronikou a beaty, ale zůstává rockovým bubeníkem…
JP: Milan má rockovou duši, ale také romantickou. Mám pocit, že mu vyhovuje právě to, že po něm nechceme zase tolik rocku. Navíc má z nahrávacího studia ohromnou spoustu zkušeností s natáčením nejrůznějších žánrů. I když z jeho podstaty ten rock stejně do hudby trošku prosákne, ať už v bubnování, nebo v používaní efektů.
Hudbu Clarinet Factory ale Milan určitě pozměnil. Když jsme stálejšího bubeníka neměli, tvořili jsme si rytmiku sami jen pomocí looperů. Ovšem když s ním můžeme počítat a využít sadu zvuků a beatů, které připravil, lze dát některým skladbám pro určitá pódia větší důraznost a přímočarost. Jinak zní beat vytvořený ze slapu na basklarinet, jinak z bicích.
Na desce Towers dobře působí i kombinace dvou bubenických přístupů, Milana Cimfeho a Dana Šoltise, který s vámi hostoval už na desce Meadows.
JP: Což byl přímo Danův nápad. S Milanovým přispěním, protože Milan Cimfe je mimo jiné takovým mediátorem, propojujícím lidi. Milan s Danem seděli někde po koncertě v karavanu, dávali si pivko. A Milan pustil Danovi naše náběry. Danko povídá: „Člověče, Milane, to tam nemůžeš nechat jen ty elektronický zvuky, to chce živýho muzikanta, aby to doplnil, já ti to přijedu nahrát.“ Danko se nabídl sám, pánové nám brnkli, jestli souhlasíme, a my samozřejmě zajásali. Danka vezmeme vždycky. Přijel na jeden den do studia, do několika písniček natočil krásné živé bicí, které se provázaly s Milanovými beaty, a vše začalo dýchat. Přitom jen díky šťastné náhodě, neplánovaně.
Beatu Hlavenkovou jste ovšem pozvali na Towers naopak plánovaně, ne? Ostatně znáte se už z dob Eternal Seekers.
JP: Pozvání Beaty jsme opravdu dlouho předem promýšleli. Vojta o ni hodně stál, jen jsme zprvu neslyšeli, co by mohla hrát. Ale rozhodli jsme se, že ji určitě na desce chceme. Ona si vyžádala materiály, připravila si čtyři nebo pět věcí a za den ve studiu natočila neskutečné množství variant a vrstev k výběru. Jednu krásnější než druhou. Mám tak doma spoustu materiálu, který si mohu poslechnout leda sám, ale verze, kterou jsme nakonec použili, je samozřejmě ta nejlepší.
BEETHOVEN MINIMALISTA
Krásné jsou její klavírní vstupy ve skladbě Eliška. Už název je vtipně výstižný, to má jako být „minimalismus podle Beethovena“?
JP: My jsme původně chtěli dokonce pojmenovat skladbu opravdu Für Elise, ale to už by asi bylo moc. Asi by ten fór ani nikdo nepochopil.
Právě tahle skladba ale pěkně ilustruje, jak vzniká náš repertoár. Někdo něco přinese, má to skoro hotové, a my mu do toho kecáme. Nebo přinesu něco já a oni mi do toho kecají. Někdy vznikne skladba spojením několika nápadů, jindy vyvstane z improvizace. S Eliškou přišel Luděk (Boura), velký ctitel minimalismu. Nám se ten nápad hned líbil, začali jsme ho různě předělávat, přebarvovat a vymýšlet mu formu. Luďka také napadlo přidat piano. Z čehož asi vznikl ten pocit „Für Elise“.
„Příběh za hudbou“ naznačuje i jedna ze dvou zpívaných skladeb alba, balada Paleochora s takovým lehce mystickým nádechem. Jde o nápad z dovolené?
VN: Opravdu to je nápad z mých cest na jižní Krétu. Máme tam oblíbenou vesnici Matala (Matala je nedaleko městečka Palaiochora, pozn. aut.), kam jezdíme se ženou, ale už jsem se i sbalil a vyrazil do Mataly na pět dní sám. Bývala tam slavná komunita hippies, kde chvíli žila i Joni Mitchell, a napsala o tom písničku Carey. Něco mě v Matale oslovilo, cítil jsem, že jde o místo, které mi něco dává, a stále se tam vracím. Což jsem nikdy nedělal, neměl jsem ve zvyku jezdit na dovolenou na stejné místo. Historie tam na člověka doslova dýchá. Neuvěřitelně si tam odpočinu, pocestuji po okolí a napadá mě spousta věcí, připadám si tam zvláštně „napojený“ na inspiraci. Řecky ale neumím, text je poskládaný z různých slov, jde řekněme o takový cestopis.
JP: Když Vojta tuhle písničku přinesl, okamžitě jsem se do ní zamiloval. Ani jsme mu do ní moc nekecali, Vojta si řídil aranžmá sám. Akorát máme ještě jednu alternativní verzi nahrávky, kterou jsme nakonec nepoužili. Také krásnou, se zvláštním sound designem od Beaty. Šlo o pořádné dilema. Nakonec jsme se rozhodli dát na album původní Vojtovu syrovější podobu, ale třeba někdy využijeme i tu zatím schovanou.
No až budete vydávat reedici 2LP, přibude čtvrtá strana s bonusy… Zmiňovali jste vznik skladeb improvizací. I na albech jste mívali improvizované pasáže. Pletu se, že už jich je méně, kromě sól? Nebo už jsou tak sehrané a nápadité, že je nepoznám?
JP: Těžko říct, jak v té hudbě žijeme, vlastně si to neuvědomujeme. Ale myslím, že je tam improvizace stále dost.
